Vždycky se musí něco najít
Ve schránce jsem objevila pozvánku na výroční prohlídku, poslední u dětského lékaře a zákonitě jsem byla zvědavá, v jakém stavu mě pošlou dál. Další otázky na sebe nenechaly dlouho čekat: opustím ordinaci v podobě jehelníčku (očkovací průkaz mě tvrdohlavě přesvědčoval, že určitě ano)?
Z ordinace vycházím s úsměvem na rtech. Mám co dělat, abych se začala smát až na ulici, zatím všechny myšlenky omezím jen na jedinou, totiž že se přihlásím do příštího ročníku miss. Jsem vlastně vzor všech ženských cností, zaručeně bych měla šanci zvítězit… Nohy nemám kozí, do O, ani do X, dokonce ani ploché; nehrozí mi skolióza, natož kifóza; krásně se usmívám, mám dlouhé vlasy, krásné oči… O nadváze se taky nedá mluvit (a to sním, na co přijdu!), jenom ta výška mě staví do poněkud nevýhodné situace, ale co je malé, to je milé…
A zase jsem u páteře. Mám rovná záda?! Vzpomínám na minulou jubilejní prohlídku, kdy jsem hned dostala doporučení na rehabilitaci. To jsem prý měla hrb, který by směle mohl konkurovat ozdobě hřbetu Zvoníka od Matky Boží v Paříži. Kam tak najednou zmizel?
Jsem odporně dokonalý člověk. Až na ten nízký tlak, se kterým stejně nikdo nic neudělá. Co mi najde obvoďák? Neměla bych náhodou být už dávno mrtvá…?