Z Čelákovic až na kraj věčnosti

Na kožešině v rohu, poblíž ohniště, ležel vyhublý muž. Na bledém obličeji se mu perlily kapky potu a nezdálo se, že by vnímal své okolí. Mělce dýchal a oči bez mrknutí upíral na dýmník ve stropě. Šaman se ho snažil udržet při životě, přestože nemohl nevidět, že je to marné.

Šaman sáhl do koženého váčku položeného vedle lůžka a na misku s doutnajícími bylinkami přihodil hrst vlasů. Přerušil prozpěvování zaklínadel a poraženecky zavrtěl hlavou: „Jestli tohle nepomůže…“

Plivl do směsi a unaveně se posadil na špalek, který jindy sloužil jako odkládací plocha. Na chvíli sklonil hlavu, ukryl obličej do kožešiny, jíž měl lemovaný plášť. Možná dokonce křečovitě zavřel oči, jako by ani nechtěl vidět, jak jeho poslední pokus dopadl.

V polozemnici se rozhostilo ticho. Nikdo z rodiny se neodvážil šamanovo soustředění rušit. Věřili, že se setká s úspěchem. Vzývali všechny bohy, jen aby starší syn přežil a mohl se zase ujmout svých povinností.

Z lůžka se ozvalo zasténání. Šaman zvedl hlavu a udiveně si muže prohlížel. Se zavřenýma očima kolem sebe šátral rukou, ztuhlými prsty pročesával pelichající chlupy.

„Byl pokřtěný?“ Šaman mluvil tiše, snad nechtěl rušit kouzlo okamžiku.

Odpověděla mu robustní žena se strhanými rysy: „Byl, jako všichni ostatní, ale dál věřil v bohy předků.“

Šaman krátce přikývl. Víc vědět nepotřeboval. Kvapně vyrazil zpět k muži a starostlivě se k němu sklonil. Když se pokusil posadit, lehce ho zatlačil do kožešiny. „Lež,“ sykl mu do ucha, než se obrátil k čekající rodině.

„Co s ním…“

Omluvně zavrtěl hlavou. „Nedokážu mu pomoct,“ pronesl vyrovnaně, jako by ani nepočítal s hněvem příbuzných. „Nechte ho pohřbít jako křesťana, bude to tak pro něj lepší,“ dodal, zatímco si balil váčky se sušenými bylinkami a hasil doutnající obsah misky. Všechno zavázal do uzlíku a pohybem ruky odmítl pohárek medoviny, který mu chystali. Z polozemnice skoro utekl.

Věděl, co se muži stalo. Tak se to pokaždé projevuje… ne, nechtěl to jeho rodině říct, doufal, že bude stačit pohřeb do posvěcené půdy. Jak by tady ale mohl…? Vždyť nikam necestoval! Možná bohové prokleli jeho rodinu, která si jich dostatečně nevážila?

•

Krátce nato přihlížel mužově pohřbu. Ve správnou chvíli se křižoval, ale v duchu se omlouval bohům, kteří věděli, že tady teď být musí a nemůže se jakkoli projevit. Doufal, že ho nakonec vyslyší a nechají muže být. A přitom tomu sám nevěřil a byl si skoro jistý, že s ním ještě bude mít co do činění.

„Co se mu doopravdy stalo?“ žena se ho neptala se žádnou záští. Chtěla znát pravdu o svém synovi, chránit rodinu před zlými duchy a vyhnout se nenávisti sousedů. Jako by nestačilo, že už takhle se na ně všichni dívají skrz prsty.

Upřeně se jí zadíval do očí: „Doufejme, že všechno bude v pořádku…“

„A když ne?“ nadhodila prakticky. Nevěřila mu. Kdyby se nebylo čeho bát, šaman by mluvil jinak.

„Uvidíme… Když bude potřeba to řešit, zakročím.“ Krátce na ni kývl a zahalil se do pláště. Vzápětí zmizel. Žena nad jeho slovy nespokojeně zavrtěla hlavou. Vrhla podezíravý pohled na čerstvý hrob a otočila se k odchodu. Z toho nebude nic dobrého, napadlo ji, když mezi posledními odcházela ze hřbitova.

•

Ohniště v polozemnici už dávno vyhaslo. Škvírami ve zdech se protahovala lezavá zima, tulila se ke spáčům, zabaleným v kožešinách. Jen sestra mrtvého nespala. Sotva usnula, zdálo se jí, že někdo vešel do místnosti a zastavil se nad ní. Upřeně ji sledoval a zase vyšel ven do zimy. Probudila se a nejistě se dívala k místu, kde ještě nedávno ležel její starší bratr. Silák k pohledání, všechny dívky na něm mohly oči nechat, dokud…

Na jeho místě zahlédla temný obrys lidské postavy. Takhle tam vždycky sedával a rozhlížel se po místnosti. Pak vstal a dal se do práce.

Postava se pomalu pohnula kupředu. Tiše kráčela k dívce.

„Bratře?“ špitla, než zavřela oči a v polospánku klesla do kožešiny.

•

Vyhýbali se jim, jak to jen šlo. Začali jim dávat najevo, že jsou jiní a do vesnice nepatří. Ostatní by je nejraději viděli mrtvé. Nic jiného si nezasloužili. Vesničané dělali na šamana opovržlivá gesta  a když je míjel, pověrčivě se křižovali. Patřil k nim. Byl stejný, jako ti pohanští psi.

S pocitem zadostiučinění sledovali, kam půjde. Chtěli jen důkaz, že se nemýlí. Kam jinam by mohl jít, než k těm rouhačům?

Ve dveřích na něj už čekala robustní žena. Cosi mu kvapně vysvětlovala, ale nezdálo se, že by ji poslouchal. Bez jakékoli odpovědi se vrhl do domku.

„Od rána“ ujišťoval se polohlasně, sotva se zběžně rozhlédl po místnosti. Pak zamyšleně pokračoval: „Mrtvý chce mít společnost… Ji už asi těžko půjde zachránit, ale…“ Sáhl do váčku a jeho obsah rozhazoval kolem lůžka.

Dívka škubla hlavou. Dlouhé vlasy se jí svezly z krku a odhalily dvě krvavé ranky. Šaman vědoucně přikývl. Nepletl se. Nikdy se neplete. Opatrně si vedle ní klekl a pečlivě jí vlasy srovnal, jako by ji upravoval před pohřbem. Zvedl se, oprášil si suknici  a aniž se komukoli podíval do očí, oznámil: „Večer přijdu.“

•

Mladík obcházel těsně za hranicí vesnice. Několikrát se pokusil navštívit svoje příbuzné, ale zatím se mu to nikdy nepovedlo. Nějaká síla ho od světa živých odpuzovala; nemohl se k nim přiblížit, ale stále doufal, že někdo z nich vyjde ven a on si s ním bude moci promluvit.

Teď věděl, že udělal chybu, když tomu tajemnému cizinci na jeho nabídku kývl. Nějakou dobu vídal u ostatních vesničanů náznaky nepřátelství a mohl jenom odhadovat, kdy se někoho z nich pokusí napadnout. Ten muž mu slíbil, že by rodinu mohl ochránit. S mladíkovým souhlasem a… trochou jeho krve… je dostane na místo, kde jim nikdo nebude moci ublížit. Svoje slovo dodržel, to musel uznat, a nijak nepřeháněl, když ho varoval, že bude navždy sám.

Než se dohodli, nepřikládal tomu žádný význam, ale teď to všechno naráz pochopil. Nemohl s tím nic udělat. Tajemný cizinec beze stopy zmizel a mladíkovi před tím poradil, jak se postarat o rodinu. Jedině tak budou všichni spolu, v bezpečí onoho světa.

•

Šaman vešel do polozemnice, jako by mu patřila. Nepočkal, jestli rodina bude souhlasit, bez vyzvání se sklonil nad dívkou a vzápětí bezmocně zavrtěl hlavou. Od rána se její stav zhoršil. Zhubla a na bledém obličeji se jí perlil pot. Šátrala kolem sebe rukou, jako by něco hledala. Napůl otevřené oči upírala na strop.

Prudce se obrátil na rodinu: „Přes noc nechte hořet oheň. A ráno… ráno už asi bude pozdě.“

Tentokrát pohárkem medoviny nepohrdl. Nechtěl si to přiznat: na práci šamana byl už moc starý a nikdy by nevěřil, že se ve svém působišti setká s nemrtvými. Donutil se vstát a ujmout se svých povinností. Odhodlaně zamířil k ohništi a hodil do plamenů hrst úlomků kostí a vlasů. „Ať má aspoň ona klid,“ vysvětlil tiše, když vycházel po příkrých dřevěných schůdcích do soumraku.

•

„Sestro!“

Dívka na lůžku otevřela oči.

„Vstaň a pojď se mnou!“

Poslušně se vymotala z kožešin. Přes ramena si přehodila vetchý pláštík.

„Uhas oheň a vyjdi ven!“

Bez váhání do plamenů chrstla obsah džbánu. Naposledy se rozhlédla po místnosti a tiše stoupala ke dveřím.

„Výborně. Pojď, neboj se,“ povzbuzoval ji hlas mrtvého bratra.

•

Vesničané se s křikem rozutekli. Před polozemnicí té podivné rodiny ležel jejich nejmladší potomek - dívka. Nohy měla, jako by se zastavily uprostřed kroku a mrtvé oči se toužebně dívaly ke hřbitovu. Nebylo pochyb – ve vesnici řádí temné síly.

Kdo mohl, zavřel se ve svém domě a několik ozbrojených mužů se v hloučku uzavřeném strachem vydalo pro šamana. Napadlo je sice, jestli by nebyl užitečnější křesťanský kněz, ale šaman bydlel ve vesnici a se zlými duchy si dovedl poradit stejně dobře, jako on.

Několika slovy mu objasnili situaci. Skoro je neposlouchal, sotva je viděl přicházet, pochopil, k čemu muselo dojít. Už není tak mocný, jak si myslel. Nový Bůh mu bral sílu a on nedokázal obyvatele Čelákovic chránit před sebemenším nebezpečím. Ale zatím se zdálo, že jsou všechny útoky směřovány proti jedné rodině. Zamyšleně v rukou převrátil schránku s talismany. Ty nebudou potřeba, pomyslel si a vyrazil s muži do centra vesnice.

Připadal si jako jejich zajatec. V rukou výhružně svírali nože. Měřili si ho nepřátelskými pohledy. Jak dlouho si ještě bude užívat jejich občasnou úctu?

Dovedli ho na místo nálezu a začali se vytrácet. Chápal, že s ním nechtějí zůstat déle, než bylo nezbytně nutné. Neměl jim to za zlé. Sám by nejradši vzal nohy na ramena a následoval je. Tady nebyl nic platný a musel to rodině nějak šikovně oznámit.

„Upíři,“ prohlásil bezvýrazně, když se na něj upřely tázavé oči zbývajících tří členů rodiny. Sedl si na špalek uprostřed místnosti: „Nejsem tady nic platný. Křesťanský Bůh mi bere sílu…“ Unaveně sklonil hlavu. Po chvíli napjatého ticha se vzpamatoval a přikázal: „Pohřběte ji na stejné místo jako jejího bratra. Chtěl mít společnost, proto to udělal.“

Naposledy zamířil k mrtvé, aby ji pohladil po vlasech. Srovnal jí je, aby přes obě krvavé ranky na krku padaly na nehybný hrudník. Pak beze slova polozemnici opustil.

•

Robustní žena se vystrašeně chytila svého muže za ruku. „Slyšel jsi to?“ zeptala se ho polohlasně, když tělo jejich dcery spouštěli do mělkého hrobu. Zkoumavě se kolem sebe rozhlížela, jako by na hřbitově byla poprvé. Něco tady bylo jinak, ale nemohla přijít na to, co.

„Ne,“ odsekl jí. „Vítr. Nebo nějaké zvíře. Co by to jinak mohlo být…?“

Nesouhlasně zavrtěla hlavou. Tohle bylo něco jiného. Neobyčejného. Nastražila uši, musela se přesvědčit, že se jí to jenom nezdá.

Teď. Teď se to ozvalo znova. Hlas mrtvého syna, pohřbeného jen pár kroků od ní.

„Sestro! Dokázala jsi to. Věděl jsem, že to dokážeš.“

A po chvíli ticha: „Tady ti nikdo neublíží. Budeme spolu. Navždycky. Jedna rodina.“

Žena se kolem sebe divoce rozhlížela. Hraje si někdo z přítomných na jejího syna? Chce ji vystrašit? Donutit, aby udělala nějakou nepředloženost? Myslela si, že ta děsivá hra už skončila, když se hlas ozval znova, ještě naléhavěji, než před okamžikem: „Postupně přijdou i rodiče. A náš poslední sourozenec. Uvidíš, budeme všichni pohromadě, sestro.“

Otočila se a utekla ze hřbitova. Zařekla se, že za jeho zeď už nikdy nepřijde. Šaman měl pravdu. Nedokáže se o ně postarat. Bezmyšlenkovitě se pokřižovala. Najednou věřila, že ji to znamení může ochránit před čímkoli. Cítila se silnější, plná odvahy. Teď by byla schopná postavit se jakémukoli nebezpečí.

•

Za soumraku se procházeli těsně kolem vesnice. Dvě temné postavy. Bratr a sestra.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se ho nepřátelsky.

„Chtěl jsem ochránit rodinu. Copak sis nikdy nevšimla toho skrytého nepřátelství? Všichni si myslí, že jsme jiní. Zrůdy. My bez nich nemůžeme žít. Čím víc se nám budou vyhýbat, tím hůř se nám bude dařit,“ vysvětloval jí klidně.

„To to nešlo řešit jinak?!“ kývla hlavou ke svému čerstvému hrobu.

„Nikdo nám už nemůže ublížit. To ti nestačí?“ zvýšil hlas. „Myslel jsem, že jsi chytřejší.“

„Napadlo tě vůbec někdy, jestli chci takhle žít?“ snažila se ho dostat do úzkých, rozčílit ho. Místo aby se s ní hádal, rázně vykročil ke hřbitovu. Ten cizinec ho varoval: bude sám, i když se pokusí na svou stranu získat všechny, které měl za života rád.

Sestra jeho snažení nepochopila. Neodpustí mu, že jí nic nevysvětlil a přivedl ji sem. Je ale jen jednou z rodiny. Ostatní na to třeba budou mít jiný názor. Nevzdá se. Postupně získá celou svoji rodinu a oni dřív nebo později pochopí, co pro ně udělal. Co všechno musel obětovat, aby to vůbec dokázal.

Sedl si na měkkou hlínu na hrobě. Rozhodl se tu na sestru počkat, a když nedorazí v dohlednou dobu, o rodiče se postará sám. Nikdo mu v tom nemůže bránit.  Je nejmocnější z celých Čelákovic a vždycky jím bude.

•

Vyděšené oči třeštila do tmy. Zase ten hlas slyšela. Volal ji. Něco po ní chtěl, ale nemohla mu pomoci. Byla živá, zatímco on…

„Matko? Neboj se, nechci ti ublížit… naopak!“

Mluvil z místa, kde ještě včera měl rozložené svoje kožešiny. Teď pod jednou z nich spala ona a zbytek rozdělila mezi svého muže a druhorozeného syna. Odmítavě mávla rukou. Potlačila strach a špitla: „Už tady nebydlíš. Jsi mrtvý, uvědom si to!“

Samotnou ji překvapilo, jak nenávistně to znělo. Nechtěla se ho dotknout, měla ho ze svých dětí nejraději.

„Matko!“ pokračoval neoblomně. „Copak netoužíš po lepším životě? Copak nechceš znovu vidět svoji jedinou dceru?!“

Cítila jeho beznaděj a zatvrdila se: „Je mrtvá!“

„Přivedu ti ji. Uvidíš ji na vlastní oči. Počkej – zítra v noci přijde se mnou. Zatím se připrav na cestu… Do příštího úplňku budeme žít všichni společně.“

Jeho hlas slábl, až ho přehlušil nečekaný poryv větru, který pootevřel dveře polozemnice a s hlasitým bouchnutím je zaklapl. Dál seděla zabalená v kožešinách a neodvažovala se znovu usnout. Co když to nebyl vítr, ale syn, vracející se do hrobu, aby splnil svůj slib? Při té představě se zachvěla. Hned ráno navštíví šamana a všechno mu řekne. Tohle si nemůže nechat pro sebe.

•

Pozorně ji poslouchal a nepatrně přikyvoval. Když se odmlčela, nepohnutě prohodil: „Myslel jsem si, že to takhle dopadne. Ale nechtěl jsem nic říct, doufal jsem, že dokud budu dělat, jako by se nic nedělo, bude to pravda. Že odlákám nebezpečné síly jinam a tvoje rodina zůstane v bezpečí. Pletl jsem se. Teď to vím. Ale je pozdě cokoli podniknout.“ Zachmuřeně sklonil hlavu, ale ženě se přesto zdálo, jako by se mu spokojeně blýsklo v očích.

„Není žádná šance?“ zeptala se tiše. „Mám mu dovolit, aby dál obcházel kolem vesnice a útočil na nevinné?“

Šaman se na ni zkoumavě zadíval. Děsil ji  pronikavým  pohledem a neuhnul jím, ani když sklopila oči   a pečlivě studovala ušlapanou podlahu jeho příbytku. „Možná si to neuvědomuješ, ale tvůj syn má pravdu. Lidé vás v Čelákovicích nechtějí. Copak si nepamatuješ, jak se loni v zimě tvoji synové poprali s jinými mladíky a z potyčky vyvázli bez jediného škrábance? Vypadalo to, že nad nimi drží ochrannou ruku nějaké mocné síly… Měla bys ho poslechnout. V jejich světě ti nehrozí, že by tě někdo pronásledoval…“ Zabloudil pohledem k sušeným bylinám, zavěšeným pod nízkým stropem. Dlouze se zastavil na jednom ze svazků a skoro omluvně dodal: „Jestli chceš, trochu ti s odchodem pomohu.“

Odmítavě zavrtěla hlavou. Bez jediného slova rozloučení vyběhla ze dveří a neohlédla se, ani když za ní šaman cosi volal. Už ho nechtěla poslouchat. Věděla, co přijde a chápala, že je na všechno sama.

•

„Kde je?“ oslovila ho rázně, sotva v polozemnici zaslechla jeho hlas. „Přišla?“

„Přijde. Jen musíš ještě chvíli počkat. Není ještě tak silná, aby mohla z hrobu za soumraku,“ odpověděl jí tak tiše, jako by se omlouval.

„Jestli nepřijde sama, vypravím se za ní,“ oznámila rozhodně a snažila se syna předem odradit od jakýchkoli námitek, ale žádné nepřišly.

„Je čas. Jdi ještě spát.“

V polospánku měla pocit, jako by v místnosti někdo dál mluvil.

„Bratře!“ zaslechla.

„Vzbuď se a jdi ven.“

Do snu se jí vkradlo slabé šustění látky, jak jediný živý syn vstával a přes tenkou halenu si zapínal opasek s nožem.

„Čeká tam naše sestra. Nenech ji dlouho samotnou…“

•

Muž se ráno probudil do opuštěné, vychladlé místnosti. Jeho žena nehybně ležela v kožešinách a připadalo mu, jako by se mu ztrácela před očima. Byla menší a hubenější, než jak ji viděl včera. Syna v polozemnici nenašel.

Nejistě polkl a uvažoval, co bude dělat. To ona došla pro šamana, kdykoli bylo potřeba. Bál se s ním zůstat sám v jedné místnosti. A přitom věděl, že závisí jen na něm, jestli ti dva přežijí. Ozbrojil se a ostrým tempem vyrazil pro pomoc. Musel to vyřídit co nejrychleji. Kdyby nad tím zbytečně uvažoval, neodhodlal by se k tomu.

O tělo svého syna málem zakopl. Přestože ležel, měl nakročeno, jako by zkameněl uprostřed pohybu. Všechno nasvědčovalo tomu, že se v noci vydal na hřbitov: směrem, kterým ukazoval i jeho vyhaslý pohled. V tu chvíli na něj někdo zaútočil. Teď už věděl, kdo má jeho posledního potomka na svědomí. Upír. Jeho vlastní sourozenec.

Přidal do kroku. Musel volit mezi dvěma zly a vybral si to menší. Přivede šamana a všechno potřebné nechá na něm. Mohl být se svým rozhodnutím spokojený. Situaci vyřeší, jak nejlépe dokáže.

Cestou k polozemnici se šamanovi pokusil všechno vysvětlit. Během řeči nejistě těkal pohledem kolem sebe, šamanův nehybný obličej ho děsil.

„Nechej ty dva pohřbít, jak si zaslouží.  Já už ti nijak nepomohu. Nevím jak. Jestli chceš, budu s tebou, ale víc ti nenabídnu,“ šaman konečně promluvil. Muž se na něj překvapeně zadíval. Nikdy ho neslyšel mluvit tak malomyslně.

Šaman si jeho pohledu nevšímal: „Věř mi – jednou k nim budeš patřit i ty. Měl by ses na to připravit, dokud je ještě čas. Tvůj nejstarší syn to myslel dobře. Nemůžeš mu to mít za zlé. Všechny vás chtěl chránit před nenávistí ostatních…“Kladl na ta slova důraz a sotva domluvil, ostražitě se rozhlédl po zavřených polozemnicích. „I teď tě sledují. Čekají na ukázku tvé slabosti, ale nesmíš jim udělat tu radost.“

Kdysi robustní žena se v kožešinách ztrácela. Na bledém čele se jí perlil pot a přivřenýma očima se dívala k  dýmníku ve stropě. Muž si se šamanem vyměnil pohled plný porozumění. Šaman mu chlácholivě stiskl ruku: „Hlavně neudělej žádnou hloupost…“

•

Při pohřbu slyšel volání své mrtvé rodiny. Věděl, že ho lákají k sobě, chtějí, aby se stal jedním z nich. Nechtěl být krvelačným nočním vrahem, jakým upíři v jeho představách byli. Opustí je. Navždy. Možná je to právě ta hloupost, před kterou ho šaman varoval, ale je to jeho rozhodnutí a nikdo mu nezabrání, aby to uskutečnil.

Konec provazu přehodil přes větev stromu na kraji lesa. Z domova si sem přinesl špalek, akorát tak  vysoký, aby dosáhl ke smyčce, když si na něj stoupne.

„Otče, nedělej to!“ slyšel volání od hřbitova, když se vyhoupl na špalek. Náhlý poryv větru se mu smyčku pokusil vyrvat z rukou, ale nevzdal se.

•

Ozbrojení vesničané stáli před opuštěnou polozemnicí. Byl mezi nimi i kněz. V ruce svíral hořící louči a hlasitě vyzýval k tažení proti zlu. Pak všem požehnal a přiblížil ohnivé jazyky k dřevěné stěně. Tady už nikdo bydlet nebude.

„A co s ním?“ Ozval se z davu nenávistný hlas.

Kněz obrátil znepokojený pohled k oběšenému muži. „Je to sebevrah! I takový se po pohřbu stane upírem!“

Okolostojící nečekali na další pokyny. Uťali tělu hlavu a ruce pevně spoutali za zády. S knězem v čele se vydali na hřbitov zničit zbývající z upírské rodiny. Do setmění je čekalo práce víc než dost.