Z dějin školství

V žádném případě není vhodné tvrdit, že každý starověký otrok byl nevzdělaný analfabet. Z ekonomického hlediska se jeho majiteli vyplatilo poskytnout mu základní vzdělání v podobě čtení a psaní, vždyť takový otrok měl rázem mnohonásobně vyšší cenu a byl-li také pohledný, snadno si ho kupec vybral. Zvláště v Římě byli v oblibě otroci, kteří byli schopni svým pánům předčítat tehdejší literární novinky či recitovat obtížné hexametry.

Kdo na to měl (ať z vlastní pokladnice, či pokladnic svých „mecenášů“), mohl si v mnoha starověkých oblastech zaplatit soukromého učitele, který se žákovi skutečně individuálně věnoval u něj doma. Mnohem častější však byly školy v okolí chrámů, kde coby vyučující pracovali vyškolení kněží. Teprve až v dalších obdobích vznikaly veřejné školy, což však neznamenalo konec nutnosti platit školné.

Život v Domě tabulek (Mezopotámie)

Dům tabulek představuje ekvivalent pro mezopotámskou školu. Název je odvozen od hliněných tabulek, destiček, na které se běžně psalo klínovým písmem. Domy tabulek představují klasickou školu zřízenou u „kláštera“, tedy v období starověku u chrámu.

Mezopotámské školy byly určeny jen chlapcům, kteří tu trávili celý den a jejich úkolem bylo naučit se číst a psát, ale sami si také museli vyrábět školní pomůcky v podobě mnohokrát zmíněných destiček. Dalšími běžně vyučovanými předměty byl zeměpis, přírodopis a matematika. Veškeré výpočty probíhaly v šedesátkové soustavě, jejíž pozůstatky používáme dodnes, např. v souvislosti s měřením času.
Vybavení školní třídy bylo více než prosté, k výuce stačily kamenné lavice.

Do 1. tisíciletí př. n. l. se veškeré literární památky zaznamenávaly pomocí klínového písma, rytého do hliněných destiček, které se po dopsání nechávaly uschnout na slunci, nebo se vypalovaly v peci. Každá čárka znamenala jednu slabiku či rovnou celé slovo a vzhledem k tomu, že se v Mezopotámii mluvilo hned několika „úředními“ jazyky, nebylo nic snadného se celý systém naučit. Později bylo proto zmíněné slabičné písmo nahrazeno snazším, hláskovým.

Množství dobových památek se zachovalo v Aššurbanipalově knihovně v Ninive. Sbírka obsahovala seznam panovníků, soubory dopisů a úředních spisů, nechyběly ani odborné texty, především z oblasti medicíny, ale tehdejší knihomol si mohl přečíst také poezii, nebo hrdinské eposy, z nichž mohu jmenovat alespoň nejznámější Epos o Gilgamešovi.

Aby mezopotámský muž mohl být prohlášen za skutečného vzdělance, měl ovládat také délkové míry, které byly velice podobné českým středověkým. Odvozovaly se od částí lidského těla, a proto se už v Mezopotámii můžeme setkat s pojmy palec, loket, nebo sáh. V sousedství s řekami Eufrat a Tigris bylo takřka životně nutné správně předpovědět blížící se období záplav, k čemuž se skvěle hodily znalosti astronomie. To už ale patřilo do „odborného“ vzdělání, kterého se dostalo pouze budoucím kněžím.

Klasická výchova ve starověkém Řecku

Starověké Řecko bylo po většinu času rozděleno na městské státy a výchova se proto v každém z nich poněkud lišila. Jednotlivé rozdíly jsou velice zajímavé, za zmínku stojí třeba dosud nerozluštěné lineární písmo A, používané na Krétě místo starších piktogramů. Naopak Mykéňané své obchodní záznamy zapisovali na hliněné tabulky v lineárním písmu B, které v letech 1951 - 1953 rozluštili Michael Ventris a John Chadwick.

Od této chvíle se budeme zabývat klasickou řeckou výchovou, užívanou v Periklově Řecku. První leta svého života trávily všechny děti bez rozdílu pohlaví v tzv. gynaikeionu ve společnosti matky a chův. Nepovinná školní docházka se týkala pouze chlapců, kteří se kolem šestého či sedmého roku začali učit doma, nebo docházeli do soukromých škol. Dívky stejného věku zůstávaly i nadále v ženské společnosti, kde se učily věci potřebné do budoucna - starat se o domácnost a příst, bohatší navíc ovládaly také tkaní. Mnoho tehdejších dívek a žen ani nedovedlo vyhláskovat své jméno - ostatně takový přepych ani ve většině případů nepotřebovaly, jejich úkolem nebyla přílišná účast ve společenském životě, samozřejmě s výjimkou náboženských slavností a nutných návštěv příbuzných.

V okamžiku, kdy se chlapci začali vzdělávat, bylo nutné v rodině zaměstnat tzv. paidoka - teda muže, který chlapce všude doprovázel a dohlížel na jeho slušné chování a řádnou docházku do hodin. Základní výuka se nijak zvlášť nelišila od té, kterou ve 21. století získala většina z nás. Na pořadu dne bylo čtení a psaní, hra na jeden hudební nástroj a memorování dlouhých textů. Teprve později se k výuce přidal pravidelný sport a gymnastika.

Kdo začal chodit do školy, obvykle ji dokončil v patnácti letech. Jen majetnější mohli studovat další čtyři roky a pak i je čekala služba v armádě.

Jistou výjimkou byly děti otroků. Na tuto zajímavost jsem narazila už v úvodu a vysvětlovala jsem ji ekonomickou výhodou, která z jejich vzdělání plynula stávajícímu majiteli - prodejci. Mladým otrokům páni poskytli možnost naučit se číst a psát, načež je – dostatečně vzdělané - prodali do jiné domácnosti.
Ze starořeckých států měla nejtvrdší výchovu Sparta. Běžná spartánská výchova se týkala opět jen chlapců a začínala povinně v jejich sedmi letech, kdy začali žít v internátní škole, která však spíše při-pomínala vojenský tábor. Při přijetí byli ostříháni dohola a chodili nazí a naboso, aby se otužili. Ani hygienické podmínky nebyly zrovna valné, žáci měli omezenou možnost se koupat. Klasikou byly společné noclehárny. Kluci se sice ve škole naučili číst a psát, ale Sparta si zakládala především na své armádě, na což se také během výuky kladl největší důraz. Ve škole žáci dostávali málo jídla, aby se naučili krást. Ani to však ještě nebylo nejhorší. Něž školu dokončili, byli vysazeni v neznámém prostředí, kde se o sebe museli sami postarat. Závěrečnou zkoušku udělali teprve v okamžiku, kdy vlastnoručně zabili nic netušícího zemědělce.

Staroegypstská výuka

Není žádným překvapením, že také ve starověkém Egyptě bylo vzdělání určeno především chlapcům. Naučili se nejen číst a psát a počítat, ale po absolvování školy zvládali i střelbu z luku a plavání. Kdo školu úspěšně dokončil, měl šanci stát se přinejmenším písařem, což bylo povolání sice velice náročné, avšak žádané.

Běžným mýtem je, že se v Egyptě psalo na papyrus. Do jisté míry to sice pravda je, ale protože šlo o poměrně drahý materiál, ve školních třídách stačilo používat keramické střepy, úlomky vápence nebo tabulky ze dřeva fíkovníku pokryté smývatelnou vrstvou omítky. Stejně tak není pravdou, že se v Egyptě psalo jen hieroglyfy. Jedná se sice o nejznámější písmo, žák se však musel naučit ještě dvojici dalších, označovaných jako hieratické a démotické. První ze jmenovaných je nejsložitějším obrázkovým písmem, které se jako posvátné písmo naučili kněží. Hieratické písmo představuje zjednodušenou verzi hieroglyfů a z tohoto důvodu se užívalo k psaní běžných dokumentů (především literárních děl a hospodářských textů). Démotické písmo je ze všech nejsnazší, vychází z hieratického písma a psaly se jím každodenní zápisky a dopisy. K zapisování se používal štěteček ze stébla rozžvýkaného rákosu, namočený v barvě.
Egyptské prázdniny začínaly v období záplav (achet), kdy měli volno všichni, kromě dělníků na stavbách pyramid. Tato nejteplejší část roku připadla na červen až září.

Římské vzdělání

Historie školství antického Říma více než dokonale ukazuje, jak byli vzdělaní otroci cenění. Většina soukromých učitelů v bohatých římských rodinách byli původem řečtí otroci, kteří už buď otroky zů-stali, nebo se vyplatili a dál žili v Římě jako svobodní lidé. V obou případech byl post učitele placený, což učitelé-otroci využívali především k tomu, aby si našetřili na koupi svobody.

Na rozdíl od ostatních starověkých států byla v Římě školní docházka povinná pro chlapce i dívky ve věku sedm až dvanáct let a ti, kteří si služby vzdělaného pedagoga mohli dovolit platit i později, svým synům dopřáli ještě gramatickou školu.

Už v antice se používalo cosi podobného našim písankám, kde si žáci procvičovali základní návyky psaní. V Římě se takto používala povoskovaná destička, do které se rylo stylem (rydlem), vyrobeným z kovu, nebo kosti. V Čechách byla taková učební pomůcka oblíbená až v raném středověku. Teprve později se přešlo na papyrus z egyptského dovozu, na který se stejně jako v zemi výroby psalo rákosovým štětečkem.

Součástí římské výuky byla také matematika. Už tehdy se ve školách vyskytovaly první „kalkulačky“, vyrobené ze silnější desky, kde ve vydlabaných důlcích byly umístěny kuličky, pomocí kterých šlo nejen sčítat a odčítat, ale také násobit a dělit. Tato počítací deska byla nazývána abacus a kuličky (častěji však kamínky) calculus.

V osnovách pochopitelně nechyběla latina a řečtina, stejně tak bylo možné vzdělávat se v literatuře, hudbě, biologii, medicíně a historii.

Kromě zmíněných tradičních škol ve starověkém Římě fungovaly specializované školy pro gladiátory. Do nich se člověk mohl dostat dvojím způsobem: buď si ho majitel koupil na trhu s otroky a vyškolil si ho podle svých představ (tak se gladiátorem stal slavný Spartakus), nebo do ní mohl vstoupit dobrovolně.
V každém případě měl v takovém zařízení budoucí gladiátor veškerý komfort, který si jako profisportovec jenom mohl přát. Vydatnou stravu, masáže a byl -li dostatečně dobrý, mohl si po každém zápase užít pozornosti otrokyň z lupanaria. V některých případech se mu věnovala vždy stejná prostitutka a občas měla takřka neomezený přístup do pokoje svého klienta.

Vyškolení takového zápasníka bylo příliš drahé, aby tito muži proti sobě bojovali na život a na smrt, jako obyčejní zločinci. Ačkoli to bylo nebezpečné, předváděli boj jen pro pobavení diváků, ve kterém zřídka došlo k horšímu ranění, než zlomenině.

Podle typu smlouvy, kterou gladiátor uzavřel s majitelem školy, měl šanci opět nabýt svobody poté, co trenérům vydělá předem určenou sumu peněz, či projde smluveným počtem zápasů. Přesto raději někteří z nich volili dobrovolnou smrt při cestě do arény, když strčili hlavu mezi loukotě kola, čímž si zlomili vaz. K takto radikálnímu kroku se nejčastěji uchylovali zajatci, donucení okolnostmi stát se gladiátory.

Několik perliček pro pobavení

Spartského oběda se zúčastnil cizinec a po jídle prohlásil: „Obdivoval jsem Sparťany, že v boji pohrdají smrtí. Teď jsem okusil jejich jídlo a už se nedivím. Za těchto okolností bych také raději zemřel.“

Středoškolák je žák, který chodí do školy jen ve středu.

„Ve škole se stane blbcem ten, kdo jím ještě není.“
(Ladislav Klíma)

„Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí.“
(George Bernard Shaw)

„Ze školní docházky mi zůstaly mezery ve vzdělání.“
(Oskar Kokoschka)

„Ach, co je krásy v přírodě vůkol, a já mám psáti domácí úkol.“
Jára Cimrman)

Použitá literatura:
Vladimíra Krejčí_: Strašná škola a hrozní učitelé. Praha: EGMONT 2O1O.
Učebnice dějepisu pro 6. třídy ZŠ a 1. ročníky SŠ.
Veronika Válková: Pozdvižení v Pompejích. Praha: Fragment 2O11.
Wikipedia.org