Zajímavosti

... Nejstarší strom v Evropě najdeme ve Vilémovicích na Vysočině. Je jím tis červený, který je opravdovým unikátem. Jeho stáří se odhaduje na více než 1800 let. Kdo by chtěl trochu počítat dojde k výsledku, že vyklíčil pravděpodobně kolem roku 217. Tis červený patří k původním druhům naší rostlinné říše, ještě ve středověku hojně rostl jako součást pralesů. Jeho dřevo je trvanlivé, tvrdé a současně houževnaté a pružné. Naši předkové ho využívali ve vojenském průmyslu k výrobě kuší, luků a nožů. Napuštěním černou barvou vznikalo tzv. ebenové dřevo, zhotovoval se z něho nádherný reprezentativní nábytek. Sloužilo i k výrobě hudebních nástrojů.
A právě pro své prvotřídní dřevo byl tis červený v Evropě prakticky vykácen.

Tisy jsou rostliny, které jsou s výjimkou dřeva a míšku, který obaluje semeno, prudce jedovaté. Jed označujeme souhrnným názvem taxin a jeho veliká nevýhoda spočívá v tom, že se velmi rychle vstřebává v lidském organismu. Po požití je člověka potřeba ihned dopravit k lékaři, otrava tisem může skončit i bezvědomím. Ve středověku se jed používal proti hadímu uštknutí, vzteklině a všemožným parazitům. Dnes jsou k dispozici moderní preparáty a jed tisu se používá jen velmi zřídka.

Jed tisu je také nebezpečný i pro většinu domestikovaných zvířat jako jsou koně, ovce, prasata nebo drůbež. Neškodí ptákům a hmyzu. Ti pojídají červené míšky, ve kterých jsou ukrytá semena a svým trusem dál rostlinu rozšiřují. Tis má velmi dobrou schopnost regenerace, jeho dřevo dokáže obrazit i z velmi starého stromu. Dnes vzrostlý strom ve volné přírodě najdeme na Kavkaze, v některých částech Afriky či Asie. U nás ho objevíme spíše výjimečně.

... I neandrtálci se věnovali ústní hygieně. Na chrupech starých až 49 000 let se našly pozůstatky dřevěných vláken, které svědčí o tom, že se i neandrtálci o svoje zuby starali.  Používali jednoduché klacíky z měkkého dřeva, díky kterým se zbavovali zubního kamene a zbytků syrového masa. Neandrtálec pravděpodobně neuměl jídlo zpracovat na ohni a jeho zuby trpěly neustálým žvýkáním velmi tvrdé potravy. Bez zubů se nemohl najíst a bez jídla nemohl žít. Dost možná právě z tohoto důvodu vznikla první primitivní zubní hygiena.

Dochované záznamy máme i z Babylonské říše. Psal se přibližně rok 2330 př. n. l. a babyloňané přišli s vynálezem, který jim usnadnil život. Začali používat párátka. Ony to byly zatím spíš dřevěné třísky, které párátka vzdáleně připomínaly, ale i tak se péče o ústní hygienu posunula zas o kus dál.

K čištění zubů se osvědčil klacík ze stromu nazývaného - strom zubní kartáček Meswak. Používali část kořene a brzy přišli na to, že kromě toho, že zuby očistí od zbytků potravy má i výrazně bělící a leštící účinek. Znali i jeho schopnost bojovat s bakteriemi.
Kořen meswaku se dodnes používá v některých afrických a arabských státech.

I u nás se s ním můžete setkat. Dostupný je v prodejnách zdravé výživy a v některých lékárnách. Mnozí vyznavači zdravějšího životního stylu na něj nedají dopustit. Na místě je otázka, jestli dokáže zvládnout to, co kartáček na zuby vyrobený moderní technologií. Možná ze zvědavosti vyzkoušíte a obrázek si uděláte sami.