Zbojnický muzikál daleké budoucnosti
Některá díla jsou tak známá, že se považuje za všeobecný rozhled, pokud je člověk viděl, nebo aspoň ví, o co v nich jde. Mezi ně patří i Nikola Šuhaj Loupežník od Ivana Olbrachta a divadelní zpracování nesoucí název Balada pro banditu. A právě tím, že nám ho učitelé neustále vnucují, mi docela znechutili návštěvu divadla, kam jsme se vydali - jak jinak - se školou. Ještě pár hodin před odjezdem do Mladé Boleslavi jsem si pohrávala s myšlenkou, že zůstanu doma. Ale jsou herci, pro jejichž výkony jsem ochotna přetrpět i představení, které mě jinak vůbec nezajímá.
Po tom, co se nás profesoři pokusili připravit na hru, jsem se bála laciných triků a nudného, nepochopitelného děje, doprovázeného drnkáním na kytaru. Jenomže sotva jsme vešli do divadla, uvítaly nás bubny a kytary, na jevišti zkoušela rockova kapela. (Nevím, jestli NEUE MÄDCHEN opravdu rockovou kapelou jsou - do představení jsem je neznala - ale v každém případě to tak znělo.)
Ani jeviště nebylo takové, jak jsem si ho představovala. Jako kulisy sloužilo dřevo a železo, opodál se povalovalo pár pneumatik. Žádné přestavby, jak je v Mladé Boleslavi dobrým zvykem, stačilo několik slov a divák hned věděl, jestli je zrovna v lese, nebo na četnické stanici.
Trochu mě překvapilo, že přípravný tým porušil zásadu, že pokud mluvčí stojí nad ostatními, je mocensky nad nimi. Přišlo několik scén, kdy hlavní hrdina, ztvárněný Petrem Mikeskou, seděl, nebo dokonce ležel, ale přesto byl díky kulisám výš než ostatní, čímž jasně dával najevo vše, co bylo potřeba.
Samotné kostýmy a dekorace mi taky moc nešly do doby těsně po první světové válce. Působily mnohem moderněji, ale úspěšně navodily atmosféru Podkarpatské Rusi, či válečného konfliktu. Oblečení všech mužských postav připomínalo uniformy, což plynové masky jenom zdokonalily.
Jednotliví představitelé postav podali bezchybný výkon a mnohdy zaujali v akčních scénách. Nejzajímavěji působily zpomalené potyčky, kdy sice šla každá raná vedle (to bylo asi postřehnutelné jen z balkonu), ale přesto působily neobyčejné nebezpečně. A můj obdiv patří všem, kteří byli na scéně, když se střílelo. Každý totiž přece ví, že Nikoly Šuhaje se nedotkla žádná střela a byl zabit sekerou. Divák by nemohl odpustit, kdyby o nějaký důkaz nezranitelnosti přisel. To, že se herci při přestřelkách ani necukli, mi přijde skoro neuvěřitelné.
V Baladě pro banditu jsem poprvé viděla Radima Madeju, nejnovějšího člena mladoboleslavského souboru, který ztvárnil hospodského Mageriho. A jako jednomu z mála jsem mu věřila, že dělá všechno proto, aby přežil. Neváhal (přesně podle scénáře) hrát na obě strany, ani ze sebe udělat hlupáka. A přitom...
Naopak mínusové body bych musela dát Romanu Teprtovi, představiteli velitele četníků. Z Hostiny dravců vím, jakého výkonu je schopný a přišlo mi, že mu velení tentokrát zrovna nesedlo. Sice nesmiřitelně Nikolu pronásledoval a neváhal proti němu využít jakékoli lsti, ale to bylo tak nějak všechno. Jednou nebo dvakrát ještě obecenstvo potěšil ukázkou své fyzičky, čímž se dostal do popředí divákova zájmu, ale obecně vzato...
Představitele obou hlavních rolí - Nikoly Šuhaje (Petr Mikeska) a jeho Eržiky (Nina Horáková) - znám z Osiřelého západu. Na první pohled jde o diametrálně odlišné hry, a přesto je cosi spojuje: v obou případech se hlavní hrdinové dostávají do bezvýchodné situace, která je nutí dělat rozhodnutí, jichž možná budou litovat. Z tohoto důvodu si oba zachovali svůj styl hraní:
Mikeska, ačkoli se zrovna tvářil přátelsky, nebo se bavil o bezvýznamných věcech, dokázal promluvit nenávistně až výhružně a stejný způsob vložil i do svého zpěvu. Jen se mi zdálo, že se na jevišti až příliš předvádí. Několikrát přeskočil zábradlí; v první části to většinou mělo smysl (jak jinak ztvárnit, že ,,uvolnil pouta, vzal zbraně a vyskočil oknem"?), ve druhé, po tom, co přežil otravu a bylo zřejmé, že se co nevidět dostane do rukou spravedlnosti, je to nepochopitelná frajeřinka.
Horáková na mě působila jako drsňačka, která se nebojí postavit problémům čelem. Obdobně se chovala i Girleen v Osiřelém západu, ale Eržika je víc citlivá a bojí se o svého muže, stejně jako jeho samotného, kdyby se dozvěděl, že mu byla nevěrná. Přesto však, čas od času, zavdala příčinu, aby si divák myslel, že jí tohle nebezpečí není až tolik proti srsti, jak se ho snažila přesvědčit v předchozí scéně. Nebo to taky jenom hrála na obě strany, aby měla zdánlivě klidnější život?
Nakonec excelovala také skupina NEUE MÄDCHEN, jejímž členem je Petr Prokeš, další herec z mladoboleslavského divadla. Šestice hudebníků byla zajímavě rozmístěna na scéně, neustále na očích diváků, ale nijak nerušila herecké výkony, ani na sebe v nepatřičnou chvíli nestrhávala pozornost. Naopak kromě hudebního doprovodu měli muzikanti ještě další úkol: hlasově zastupovali službu na četnické stanici, pošťáky a další, které nebylo potřeba vidět, leč slyšet být museli. Prokeš se navíc dočkal i malé role, když po přestávce zahrál rotmistra Kubeše. Oproti jiným postavám měl jen pár štěků, které ale nečekaně posunuly děj, než se opět vrátil ke své kytaře a klarinetu.
Jen škoda, že zdaleka ne vždy bylo rozumět zpěvu. V jednu chvíli se zdálo, že Mikeskovi vypadl mikrofon a jindy zas nástroje přehlušily zpěváky. Divák nakonec slyšel (při dobré vůli) každé druhé slovo a neměl z toho žádný požitek. To je důvod, proč jsem si hned po představení sehnala Uhdeho drama a snažila jsem se zjistit, o co ve hře vlastně šlo.
Našla jsem několik perliček, které se do programu nedostaly. Věděli jste třeba, že veškeré písničky jsou parafráze nebo překlady zbojnické poezie z Moravy, Podkarpatské Rusi, Slovenska a Ukrajiny? A pak - nejedna replika dávala podle scénáře naprosto jiný smysl, než jaký měla v podání herců. Co jsem slyšela jako duet, mělo být původně so‘lo... Nebo: krátce po svém zběhnutí, když se Nikola vydává za Eržikou, je ve scénáři napsáno ''šeptá". To, co se neslo ze scény, šepot nebyl v žádném případě. Samozřejmě vím, že si každé divadlo hru maličko poupraví podle svého a není na tom nic špatného, jen mě bavilo hledat, kolik ,,nesrovnalostí" se mi povede najít.
Takže nakonec, po tom všem se mi Balada pro banditu líbila. Zachovala si všechno, co jsem od Městského divadla Mladá Boleslav čekala a modernizací si nijak nepohoršila, skoro bych řekla, že právě naopak. A musím přiznat, že je vlastně dobře, že jsem si drama přečetla až po návštěvě, jinak bych čekala něco docela jiného a herecké výkony by mě zklamaly.