Zima, zima, zima je

První měsíc nového roku je téměř za námi, pololetí školního roku sice ještě před námi, ale mnoho času nám už nezbývá. Vysvědčení na obzoru a s ním i velké překvapení. 1. a 3. oddělení se právě v tuto dobu vrhlo do plnění 6 úkolů z projektu o zimě – Sněhulákování. A jak by takový projekt vypadal, kdybychom ho nezahájili právě četbou. Uhodli byste, o jakou četbu k tomuto projektu jde? Sněhulákování je přeci o sněhu a sněhulácích. Tak dnes se četla krásná pohádka o sněhulákovi, která se jmenuje „Jak se sněhulák konečně zahřál“. Vypráví o sněhulákovi Emilovi, kterého postavil v jedné malé vesničce i starý pán. I on se jmenoval Emil, proto i svému sněhuláku dal toto jméno. Sněhuláček byl podobný i ostatním sněhulákům ve vsi, ale i částečně se od nich lišil. Bylo to proto, že mu byla pořád zima. Neustále se díval do oken svého pána a chtěl se ohřát u jeho krbu. Až jednoho dne se u sněhuláka zastavila holčička, která mu dala svojí šálu, a obvázala mu ji kolem krku. To sněhuláka zahřálo až u srdíčka. Přišla noc a sněhulákovi byla zase velká zima. Snad mu přišlo i líto to, že zde stál sám a v jeho okolí byli celé sněhové rodiny – sněhuláků. Jednoho dne se opět u něj holčička zastavila a začala si s ním povídat. Sněhulák Emil ji pověděl, že je mu smutno z toho, protože je zima. Holčička na stěnu domu namalovala ohýnek, který měl sněhuláka zahřát. Na hlavu mu nasadila hrnec a sněhulák Emil byl spokojený. Sněhuláček se zahřál, ale ne plamínkem ohně na zdi, nýbrž dobrým srdcem malé holčičky a láskou, která z ní vyzařovala. Láska, ta přeci zahřeje i sněhuláka Emila.