Život pro profil
Ozve se standardní pípnutí nového příspěvku na chatu. Rozespalá ruka zašátrá po myši, bez přemýšlení odpoví. Je půlnoc. O patro níž spí kdosi jiný v absolutní tmě, se zataženými závěsy na okně. Zdá se mu klasická noční můra. Po paneláku ho pronásleduje oživlý modrý like, před kterým není úniku. Dřív nebo později ho chytí, přinutí zapnout počítač a založit si profil na jeho domovské stránce. Svět se propojuje, jak mu zvednutý palec šeptá do ucha.
Spáč si za takové sny může sám. Proč vůbec otevírá emaily s předmětem založ si profil?! Chodí mu odevšad. Od přátel a známých, od zaměstnavatelů a kolegů. Nezaujal ho. Nevidí důvod si něco takového zakládat. Zbytečnost. Co potřebuje, vyřídí si z mailu.
Ať jde kamkoli, pokaždé vidí lidi tupě civící na obrazovky svých mobilů, tabletů, počítačů. Tóny ohlašující nový komentář mu pískají v uších, sotva v tom hluku slyší vlastního slova, zběsilá elektronická melodie pohlcuje všechny ostatní zvuky. Brání se mu zuby nehty. Nezaloží si ho, ať si oživlý like říká, co chce.
Všichni se na něj dívají. Nechápou ho. Diví se, že se ještě nezapojil do knihy tváří. Že ho tam nemohou najít, že s nikým nesdílí svoje soukromí. Dostal se do vleku událostí. Na poslední poradě se dohodlo, že se všechny záležitosti budou řešit na Facebooku. Byl jediný, kdo ho ještě nemá. Musí se podřídit. Založil si profil a neumí ho používat.
Vztyčený palec ho ve snech pronásleduje dál…