Agatha Christie: Není kouře bez ohýnku
Už nějakou dobu pasu po detektivkách od Agathy Christie a z poslední návštěvy jsem si jich odnesla celou tašku, včetně jejího Vlastního životopisu, o kterém jsem psala minule.
Právě v něm mě zaujala kusá zmínka o slečně Marplové. Autorka neměla žádný zvláštní důvod ji vytvořit a přesto tady je, schopná hravě konkurovat Hercule Poirotovi. Dokonce Christie napsala něco v tom smyslu, že její nejoblíbenější kniha, jíž je stará dáma hrdinkou, je Není kouře bez ohýnku. Moje volba dalšího čtení byla jasná: po životopisu následovala právě tato detektivka s poněkud nepochopitelným názvem, který se však vysvětlí během několika úvodních stran. Volně by se dal objasnit jako „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“.
Kniha se vyznačuje nečekanou akcí, dobrodružstvím i romantikou, na své si proto přijde snad každý, přestože byla napsána už v minulém století. Styl příběhu se člověku k postavě Christie nějak nehodí, ale když se nad dějem později trochu zamyslí, najde v něm určité momenty, které ho s jejími dalšími knihami bezpochyby spojují.
Jen možná zarazí, že příběh byl v sedmdesátých letech zařazen do výboru 3x slečna Marplová, vydaného v Odeonu. Slečna Marplová se na scéně objeví teprve v předposlední kapitole a působí spíš jako okrajová postava, než cokoli jiného. Místo detektiva tu – snad nevědomky – vystupují Joanna a Jerry Burtonovi, sourozenci se svérázným smyslem pro humor. Na čtivosti to nijak neubírá, s klidným srdcem bych mohla mluvit o pravém opaku…