Bohumil Hrabal: Postřižiny
Teprve letos jsem si tak trochu náhodou koupila Ostře sledované vlaky a zalíbil se mi autorův styl: zdánlivou idylku naruší nějaká nečekaná událost, když ji čtenář nejméně čeká. I přes tragičnost příběhu neváhá vtipkovat, byť způsobem, ze kterého člověku běhá mráz po zádech. Právě proto jsem si umínila, že si od něj přečtu ještě něco a na Vánoce už jsem hltala Postřižiny.
Před časem jsem viděla film, děj jsem tedy trochu znala, ale jako kniha je to samozřejmě něco úplně jiného. Jen samotný popis pivovaru a jeho nejbližšího okolí mi připomíná Nymburk. A tahle představa asi nebude úplně zcestná – vždyť tam Hrabal strávil mládí. Dál už je způsob psaní podobný Ostře sledovaným vlakům, jen s tím rozdílem, že hlavní hrdinkou je žena – manželka správce pivovaru.
Idylku každodenní všednosti naruší až příjezd strýce Pepina a jeho svérázný přístup k životu. Takový český Baron Prášil, chtělo by se o něm říct. Vymyšleným příběhem se táhnou události, které Hrabal mohl doopravdy zažít. Využívá pivovarské reálie, dokazuje znalost různých potřeb a přitom to v ději nepůsobí nijak násilně, když čas od času použije nějaký neznámý termín. Právě naopak, člověka to donutí, aby se zamyslel „co to vlastně je“ a na chvilku knihu odložil, aby se s nově nabytými informacemi srovnal.
Místy mi kniha přišla trochu zbytečně brutální. Skoro mám pocit, jako by se autor vyloženě vyžíval v popisu domácí zabijačky – věnuje jí celou kapitolu. Sice to má nějaký význam, ale vegetariánovi se takové části čtou extra špatně, ačkoli nejsou napsané nijak rozvláčně.
Na závěr si neodpustím varování- obdobné scény jsou snad ve všech Hrabalových knihách a čtenář s tím musí počítat. Dokonce se leckdy dá předvídat, kdy se k něčemu takovému začne schylovat, ale člověk většinou naivně věří, že to tentokrát to určitě nebude tak hrozné…