Čísla: Na útěku
Odehrává se totiž nejen ve zvláštním prostředí, ale i její hrdinové mají neuvěřitelné schopnosti. Rozhodně se nedá říct, že je to postkatastrofické čtení jako mnoho jí podobných, právě naopak, chce se mi o ní tvrdit, že patří mezi „předkatastrofické“, jestli takový žánr vůbec existuje.
Patnáctiletá Jem, se lidem už ze zásady nedívá do očí – vidí v nich totiž čísla, která si do smrti své matky nedovede nijak vysvětlit. Čísla znamenají data, kdy jejich majitelé zemřou. Nějakou dobu je schopná s tímhle vědomím žít, ale když se stane svědkem bombového útoku, dává se spolu se svým novopečeným přítelem, přezdívaným Pavouk, na útěk napříč Anglií a jejím jediným snem je mladíka ochránit. Zbývá mu totiž několik posledních dní života.
V závěrečných kapitolách se všechny události kolem hlavní hrdinky zdánlivě uklidní, dokonce má i syna, který se chová přesně jako jeho otec – Pavouk. Na první pohled docela obyčejný školák, který ale poslední větou čtenáři vyrazí dech. Takovou hlášku opravdu není možné předvídat.
Pro takové čtenáře, jako jsem já, by kniha mohla být značně rozporuplná. Autorka si vybrala prostředí feťáckých doupat a vůbec dalších osob, pohybujících se na hraně zákona. Proto ani nemůže být divu, když hlavní hrdinové mluví sprostě. Není to proto, (jak si aspoň vysvětluju), že by se v tom Wardová vyžívala, ale potřebuje i jazykově dokreslit prostředí, na druhou stranu jsem kvůli tomu nejednou uvažovala, že knihu odložím, vůbec mi nestála za to, abych ji dočetla, ale pokaždé se v takovou chvíli stalo něco, co mě donutilo číst dál.
Nakonec vlastně můžu být spokojená. Příběh sám o sobě byl dost pochmurný, co by se ale od takového prostředí dalo očekávat? Čtenář na to jen musí být připraven, nic jiného k tomu není možné dodat.