Cyrano de Bergerac
Nikdy jsem Cyrana z Bergeracu jako divadelní hru neviděla. Nakonec jsem si půjčila drama v knihovně, protože chci na inscenaci v dohledné době jet. Četla jsem vydání z roku 2005, kdy překlad Jaroslava Vrchlického znovu vyšel v nakladatelství Větrné mlýny jako osmý svazek edice Repertoár.
Nutno přiznat, že zrovna dvakrát ráda nečtu veršované texty, kde se člověk musí soustředit nejen na jednotlivé repliky postav, ale také na verše a jejich smysl. Dokonce jsem občas propadla pocitu, že by bylo lepší svazek nedočíst. Ono je totiž něco docela jiného vidět nějakou hru v divadle, nebo si představovat, jak by to asi mohlo na divadle vypadat. Jenomže přesně v tu chvíli se stalo něco, co mě donutilo číst dál.
Samozřejmě je celý příběh nosáče plný až patetické romantiky, ale co jiného by člověk od takového díla mohl čekat? A pak čas od času přijde okamžik, který i pobaví. A přitom není takový, že by se čtenář jenom bohapustě smál a nijak by ho takové repliky neobohatily. Naopak, je to hra, která má co říct i dneska. Kupodivu v ději nejde jenom o tu romantiku a zamotaný vztah Cyrana k jeho neteři Roxaně, která ale miluje Kristiána a odmítá hraběte de Guiche. A co je to láska? Není to náhodou to, co dokazuje Cyrano de Bergerac, když se uvolí chránit Kristiána, přestože je to ve skutečnosti jeho sok?
Pochopitelně jsou nejlepší příběhy, které se zakládají na skutečných historických událostech a možná něco prozradí o době, ve které se odehrávají. Gaskoněc Cyrano z Bergeracu skutečně žil a kde máte nějaký důkaz, že by tohle nemohl zažít?
A další věc, která mě na dramatu potěšila, bylo zasazení příběhu do historických souvislostí, ve kterých nechyběl ani stručný životopis autora, Edmonda Rostanda. Věděli jste třeba, že Cyrano byl původně napsaný v románové podobě a teprve později přepsán jako drama, o kterém nikdo nevěřil, že bude úspěšné? Rostand se dokonce při zkoušce několikrát omlouval představiteli hlavní role, který ho dlouho podporoval, že ho zatáhl do takového „propadáku“. Překvapivě nakonec bylo všechno úplně jinak…