Digest: N jako nástraha
Ještě donedávna jsem vůbec netušila, že by nějaká spisovatelka Sue Craftonová existovala. Seznámila jsem se s ní teprve tehdy, když jsem si pořídila svazek Nejlepšího světového čtení, kde se objevila ve společnosti Jacka Higginse, Williama Kowalskiho a Matta Dickinsona. Z medailonku autorky jsem se dozvěděla, že stvořila sérii detektivek podle abecedy, která začala knihou A jako alibi. Ve všech dílech vystupuje ženská obdoba Phila Marlowa, Kinsey MIllhoneová.
N jako nástraha se odehrává v americkém městečku Nota Lake, kam byla hlavní hrdinka pozvaná vdovou po zdejším policistovi, který podle všeho zemřel na infarkt, ale zanechal po sobě několik otázek, jenž jí stále vrtají hlavou, jenomže nemá odvahu probírat se písemnostmi v jeho pracovně. Kinsey se tohoto úkolu ujme poměrně ochotně, především proto, že nutně potřebuje peníze a zaměstnavatelka ji platí víc než štědře. Jenomže městečko se k ní chová nepřátelsky a to, co nejdřív vypadá jako nevinná exkurze do místních dějin, je vzápětí možné si vyložit jako výhružku, kterou je nějaká „dobrá duše“ ochotná bez rozpaků uskutečnit.
Hlavní hrdince jde o život, nemíní se však vzdát. To by bylo pod její úroveň soukromého detektiva. Možná na okamžik uteče z první linie, snad si všechno chce prohlédnout z odstupu a bez neustálého ovlivňování pozůstalými, ale profesionální čest ji nutí vrátit se zpět a případ dotáhnout do konce. V tu dobu je na stopě čemusi a na scéně se objevují dokonce i důkazy pro domácí násilí. Udělala Kinsey vůbec dobře, když znovu do Nota Lake zavítala a odmítá si připustit otevřená varování, že by pro ni bylo bezpečnější, kdyby se hned otočila a vrátila se, odkud přišla?
Ve srovnání s Philem Marlowem je KInsey Millhoneová přeci jen obyčejná žena, která se nemůže vyrovnat muži z „tvrdé detektivní školy“. Nebo ne? Úspěšně řeší krizové situace a neváhá se ani postavit ostřílenému a dobře vyzbrojenému zločinci holýma rukama. Něco takového čtenář v detektivce tohoto stylu podvědomě očekává do mužských hrdinů, a proto mu to zpočátku připadá jako trochu moc silné kafe.
Jestli tohle všechno dokázala autorka zakomponovat do čtrnáctého dílu a ještě to dokázalo proniknout do digestu, jak asi musela vypadat úvodní kniha série?