Digest: Na západní frontě klid
Z hodin češtiny jsem obecně věděla, o čem kniha Ericha Marii Remarquea Na západní frontě klid je. Dokonce jsem si četla i ukázky, když jsem se k nim dostala - obvykle to byly ty nejošklivější, popisující lidi zasažené granátem, kteří se stále ještě snaží dostat do bezpečí, přestože to už vlastně mají spočítané. Nejspíš to tak mohlo být, ale přečíst si knihu mě právě kvůli tomu zrovna dvakrát nelákalo.
Odhodlala jsem se k tomu teprve teď, kdy jsem si pořídila soubor osmi digestů, z nichž jeden je právě Na západní frontě klid. Trochu naivně jsem doufala, že si tvůrci odpustí ty nejhnusnější scény a samozřejmě jsem se spletla. Ale to se beztak dalo předpokládat, takže moje chyba.
Podle životních dat musel Remarque první světovou válku zažít na vlastní kůži. O to je pak kniha děsivější a naturalističtější. Čtenář ví, že se to stalo a autor sám toho byl s jistou dávkou pravděpodobnosti svědkem. Na západní frontě klid svým zpracováním trochu připomíná Sbohem, armádo! od Ernesta Hamingwaye. Asi je to celkem pochopitelné, co jiného by se dalo o válce vymyslet, než napsali oba členové "ztracené generace"?
Příběh zaujme především svou relativní jednoduchostí, ale jak se píše v závěru: kdo to nezažil, nepochopí. Ona konec konců bohatě stačí jen hrůza zprostředkovaná knihou, kterou si v klasické literatuře užijete do sytosti…