Eduard Martin, nebo Martin Petiška?
Spisovatele, publikujícího pod pseudonymem Eduard Martin, znám několik let a dlouho toužím přečíst si některé z jeho děl napříč žánry. V poličce na mě čeká Manželka z Marsu, ale nakonec jsem čtení odstartovala povídkovou knížkou Babičky jsou nejmoudřejší, kterou jsem zvládla zhltnout během pár dní. A to možná byla chyba…
Brožovanou publikaci, vydanou Karmelitánským nakladatelstvím Kostelní Vydří, můžeme (poněkud povrchně) brát jako pouhopouhou sbírku příběhů ze života. Užijeme si tak texty vážné i nevážné, ale nechybí ani ty, které chytí za srdíčko a donutí zamyslet se. V některých možná dokonce dokážeme rozpoznat příběh z našeho okolí.
Jenomže příběhy, vyprávěné v ich-formě babičkou o jejím vztahu s vnučkou, mají přesah výchovný, případně poučný. Některé povídky se možná týkají otázek víry, což asi převážně ateistický národ pravděpodobně příliš neocení, ale odmyslíme-li si časté skloňování slova Bůh, máme rázem návod, jak žít ve společnosti ostatních lidí bez zbytečných nedorozumění.
Občas to vypadá, jako by se autor, vlastním jménem Martin Petiška, inspiroval příslovím chytrému napověz… Štěnátko, kočička, panenka… nejsou to všechno jenom symboly světa kolem nás, o nichž autor doufá, že je dokážeme rozšifrovat? A v náznacích a narážkách pokračuje až do konce…
Neméně udivující je, jak se dokázal vcítit do ženy důchodového věku. Místy se sice dají najít vzájemně si odporující podrobnosti, ale to celkový dojem nijak zvlášť nekazí. A kdybych knihu nezdolala během několika dní, možná bych si takových maličkostí ani nevšimla.
Inu, vraťte se do dětství a posuďte sami…