Harry Potter a Relikvie smrti
Asi jsem udělala nenapravitelnou chybu, když jsem si poslední, sedmý díl příběhů čarodějnického učně Harryho Pottera nejdřív vychutnala ve filmové verzi a teprve několik měsíců poté si sehnala knižní předlohu. Film mi totiž připadal nesmyslný, jako by na něm pracovalo několik autorů naráz a proto se mi zrovna dvakrát nelíbil. Neuvědomila jsem si souvislosti, které jinak byly naprosto zřejmé.
Kniha byla pro změnu příliš rozvláčná, zabývala se pocity kladného hrdiny a než se autorka dostala k nějaké zajímavé akci, měla popsaných nějakých čtyři sta stránek. Ale na druhou stranu se text pěkně uzavřel, čtenář si uvědomil nejrůznější souvislosti a pochopil narážky a dokonce se dočkal i vysvětlení vztahu Severuse Snapea a Lily Potterové. Nejednou sice děj už sklouzl k romantickému fantasy, což však Rowlingová dokázala hravě vyvážit.
Čtenář postupně zužitkoval všechny informace, kterých se mu dostalo v předchozích dílech (pokud si na ně ještě pamatoval). Důležitostí se sice nijak nemůže rovnat Ohnivému poháru, ale konečně dojde ke spojení vyprávění o Voldemortově „vládě“ před sedmnácti lety, života a lží Albuse Brumbála a dovedností samotného Pottera.
Taková pohádka pro dospělé, dalo by se říct, jenomže to je pouze jeden ze způsobů, jakým se dá celá série číst. Po celém světě existují lidé, kteří v čarodějnické sáze hledají historické souvislosti, kterých se v ději objevuje opravdu požehnaně. Třeba namátkou: nepřipomínají Voldemort a jeho nohsledi nacistické pohlaváry? Když tohle člověka napadne, přestává se na sérii dívat jako na brakovou literaturu, ve skutečnosti je v ní totiž víc, stačí si jen některé souvislosti umět představit z trochu jiného úhlu.
Nebo další možnost: proč nezkoumat svět čarodějů z hlediska lidských charakterů? I tady možná dojdete k zajímavým závěrům. Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo je skutečný hrdina? Podle mě Hermiona, Narcisa Malfoyová a Severus Snape. Harry je sice chlapec, který přežil a teď má jednou pro vždy porazit Voldemorta, ale Hermiona ho neváhá podporovat v sebeztřeštěnějších nápadech, při jejichž uskutečňování jde o život i jí samotné. Proti Narcise by leckdo mohl mít oprávněné výhrady, vždyť přeci stojí na straně pána zla, avšak v závěru zcela nečekaně projeví mateřský pud, když raději obětuje Voldemorta, aby mohla zachránit svého Draca. Přes všechny její dosavadní činy ji to polidštilo a u mě získalo nějaké body v žebříčku sympatií. A kdo by si dovolil tvrdit, že Snape nebyl hrdina? Nejdříve chtěl před Voldemortem ochránit Lili a spolupracoval s původním Fénixovým řádem, ačkoli věděl, co mu hrozí, kdyby se o jeho činnosti dozvěděl Vy-víte-kdo, a pak na Brumbálův příkaz chránil Harryho, přestože měl podmínky snad ještě obtížnější, než před lety. A neváhal se ani obětovat, jen aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Už to samo o sobě o jeho charakteru něco napovídá.
Znám bezpočet lidí, kteří nadávají na závěr „po devatenácti letech“. Já sama nechápu, proč, působí to na mě jako docela hezká tečka, dokazující, že se dějiny opakují. Nebo ne? Potomci hlavních hrdinů se setkávají v bradavickém expresu a samozřejmě nemůže chybět varování „moc se nekamaraď s mladým Malfoyem.“. To opět něco vypovídá…
Řekla bych, že právě v tom je kouzlo Harryho Pottera. Čtenář musí do jisté míry odhlédnout od světa čar a kouzel a rázem v postavách najde znaky lidí, které každodenně potkává. Nemělo by takhle vypadat každé správné postmoderní dílo?