Husitská epopej I
Vždycky jsem si myslela, že se Vlastimil Vondruška bude věnovat historickým detektivkám, ale už před lety mě překvapil, že je schopný napsat rozsáhlou ságu o nevýznamnějších událostech českých dějin. Začalo to Přemyslovskou epopejí a na podzim roku 2014 vyšel první díl Husitské epopeje.
Autor v ní mapuje život rodiny Prokopů v patnáctém století. Začíná rokem 1400 a v úvodním díle se dostane až k upáleni Jana Husa. Jako Vondruškovo alter ego vystupuje člen jednoty bratrské Daniel, který se svým bratrancem Petrem sepisuje rodovou kroniku a snaží se zjistit, jak se za husitských bouří měli obyčejní poddaní. To ale v žádném případě neznamená, že by příběh byl jakkoli vytržen z kontextu. Na začátku každého roku je zrekapitulováno, co se odehrálo v politice a poslední kapitoly - ke zklamání čtenáře - rodinu Prokopů naprosto opouští a věnují se pouze Husovu pobytu v Kostnici.
Nebývá běžné, aby jedno dílo postihlo zároveň kališnický i katolický pohled na reformaci. Vlastimil Vondruška se vyvaroval zažitých představ známých z husitské trilogie Otakara Vávry, a proto nabízí nový výklad dané doby. Dokonce vnáší trochu světla na tajemné mládí Jana Žižky…
Postav je v příběhu víc než dost a místy v nich má čtenář oprávněný zmatek. Vůbec nejhorší to je, když knihu na pár dní odloží a mezitím zapomene, kdo je kdo (a čí příbuzný) a jak se dostal tam, kde teď je. Nabízí se zdánlivě nejjednodušší řešení: začít příběh číst od začátku. Jenomže, kdo by si na něco takového troufl, když kniha má šest set stran a on už je za polovinou? Příběh úžasně čtivý a napínavý, přesto je lepší dál pokračovat ve čtení a doufat, že se některé nejasnosti časem nějak vysvětlí samy.
Málokteré dítě by si trouflo na takovou bichli a i výrazy, které Vondruška zvolil, podporují názor, že kniha je určena dospělým. Přesto - nebo možná právě proto - si dovoluje popsat reálné historické události bez jakéhokoli přemalovávání narůžovo. Nevědomě tím poslouží studentům, kteří si tak ujasní pojmy z hodin dějepisu a dokonce obohatí i dobovou slovní zásobu. Vědí vaši dějepisáři, co to bylo kalefaktorium v premonstrátském klášteře? (Správná odpověď: jediná vytápěná místnost, obvykle sousedící s kuchyní, kde mniši mohli odpočívat.)