Inspektor Kostra
Nikdy jsem nepřišla na chuť knihám od Georga Simenona, a možná právě proto jsem teď sáhla po svazku, nesoucím název Dva plus pět, obsahujícím dvojici případů komisaře Maigreta a několik kratších povídek. V každém případě něčím zaujmou, ale na to, že detektivky mají patřit mezi oddechové čtení, mám pocit, že autor nabízí čtenáři víc, než snese.
První případ – Inspektor Kostra – se odehrává v malé francouzské vesničce, kde všechno probíhá možná až příliš poklidně na to, aby to mohlo být skutečné. Obyvatelé žijí stereotypním životem, dokud hladinu veřejného mínění nerozvíří nález mrtvého mladíka. Podle všeho to vypadá, že ho z vlastní nepozornosti přejel vlak, v obci ale několik jedinců věří, že to nemohla být nešťastná náhoda. Sotva však přijde na lámání chleba, žádný z nich nechce svědčit proti zdejší „aristokracii“ a těch, kteří jsou ochotni podívat se pravdě do očí, rázem ubývá.
Kdosi z mladíkovy smrti obviní rodinu Naudovu a na výzvu svého nadřízeného sem neoficiálně přijíždí pátrat komisař Maigret. Nečekejte žádnou extra zápletku, ani napínavé honičky v křivolakých dlážděných uličkách. Komisař na všechno jde dedukcí, často raději věří vlastním dojmům, než na první pohled jasným alibi. Dokonce nejedno z podezření je schopný obrátit v žert (a naopak). Mění masky podle nutnosti v dané situaci: jednou je nečekaně shovívavý, podruhé naopak přísný a neoblomný, ale nic z toho nedělá jen tak pro nic za nic. Chce odhalit pravdu stůj co stůj.
Na miskách vah tu proti sobě stojí prostá potřeba spravedlnosti a vědomí, že některé věci se prostě „urovnají“. Stačí jen dost vlivu a peníze zanechané na těch správných místech. Maigret sice pachatele úspěšně odhalil a jeho úkol tím jednou pro vždy končí. Pátrá neoficiálně, jen aby svému nadřízenému prokázal laskavost. Prvním vlakem se vrací zpět od Paříže – a do stejného stroje nastupuje i inspektor Kost(r)a, který se mu celou dobu pletl pod nohy. Měl pro to nějaký důvod? A bude spravedlnosti učiněno zadost, nebo se komisař namáhal úplně zbytečně?