Ivan Vyskočil: …a jiné povídky
Vykukovala z tašky plné dalších titulů. Knihy se nevyhazují, a tak jsem tašku odtáhla domů a její obsah začala rovnat do knihovny. Zrovna Vyskočil mě zaujal nejvíc, z čítanky už jsem věděla, že kniha s názvem …a jiné povídky existuje, ale to bylo tak nějak všechno. Bez zaváhání jsem se pustila do čtení.
Název nezklamal, opravdu šlo o sbírku povídek. Pro běžného čtenáře jsou poněkud nepochopitelné, mnohdy nereálné, nebo dovedené ad absurdum, přesto svým specifickým způsobem vtipné. Nad některými z nich není dobré přemýšlet. Člověk by stejně nakonec nic nevymyslel, jen by si přestal užívat čtení textu, o kterém si nevěřícně říká, že na něm vlastně asi něco bude.
Nad jinými povídkami se pro změnu přemýšlet musí. Ty jsou obvykle krátké, rychlé a výstižné a třeba by se mohly odehrát i v reálu, ačkoli se špatně vysvětlují a na všechny náhodné aktéry by působily jako něco nemožného. Stačí si přečíst svižné Vyznání jízdenkovitosti a hned bude vědět, co tím mám na mysli.
Prvním článkům je potřeba přijít na chuť, pak už čtení odsýpá, ale v pomyslné druhé polovině knihy jsou povídky na můj vkus zbytečně příliš dlouhé, na jejich konci je poznámka, že jde o kdovíkolikátou pracovní verzi a příběh působí až příliš fantasticky a nedomyšleně. Krátce: jsou slabší a čtenář by je nejraději přeskočil. Ale na druhou stranu je obdivuhodné, že někdo dokázal napsat tolik textů „o ničem“.