Je tu Felicie
Detektivní klasika je ale detektivní klasika a člověk zkrátka neodolá napínavému ději, jaký Georges Simenon nabízí. Naposledy jsem četla jeho příběh Je tu Felicie, odehrávající se v klidné vesničce, kde vily připomínají domečky pro panenky.
Komisař vyšetřuje vraždu muže, přezdívaného Pirát. Jediná korunní svědkyně, Pirátova služka Felicie, trvá na tom, aby Maigret věděl všechno, co se onoho osudného pondělka stalo. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby od samého začátku nebylo zřejmé, že ho Felicie úspěšně vodí za nos: tedy přesněji řečeno, lže jako když tiskne.
Děj je tentokrát nečekaně napínavý, Maigret velí policejním zásahům a dokonce mu přímo před očima zastřelí jednoho z podezřelých. Stránky knihy se plní popisy jeho neustálých cest mezi Paříží a vesničkou, kam ho neustále něco láká. Felicie mu sice po čase začne lézt na nervy, nedá se však popřít, že by s ní Maigretova předtucha nesouvisela. Pátrání se rozebíhá na plné obrátky a nejedné z hlavních postav jde o život.
Simenon na scénu uvedl až příliš mnoho postav a čtenář se v nich může jen těžko vyznat. Nejdůležitější je samozřejmě neustále zmiňovaná Felicie, na první pohled možná trochu komická postavička, která ale v rukou drží klíč ke všem záhadám. Prozradí ale Maigretovi svoje tajemství?
V závěru si autor vyhrál s komičností situace. Dovedl motivy přejaté z gangsterek ad absurdum a nechává komisaře Maigreta, aby se bezostyšně bavil nejistotou svého okolí. Možná je to jediný způsob, který vedl k odhalení pravdy?