Loď do Grónska
Ani nevím, jak jsem se k téhle dobrodružné knize, vydané v Mladé frontě v roce 1968, dostala. Objevila jsem ji v knihovně, kde musela ležet kdovíjak dlouho a zaujala mě spíš jen její titulní stránka, než příběh, který v ní autorka popisuje. Tedy, tak tomu bylo ze začátku, než jsem se opravdu začetla.
Za celou dobu, co jsem příběh četla, jsem nepřišla na to, v jaké době se odehrává. Pro jednotlivé události to není nijak důležité, ale čtenáře, jako já, to zajímá, aby si mohl lépe představit způsob oblékání a další „nezbytnosti“. Vlastně, jedna taková narážka se v knize objevila - zmínka o 14. století, která se vztahovala k datu opuštění Severní osady a hlavní hrdinové dodávali, že to bylo už před 200 lety. Příběh by se s trochou dobré vůle mohl odehrávat ve století šestnáctém…
Ve skutečnosti je potřeba vědět jen to, že do jistého města přijíždí bohatý cizinec a hledá všechny, kdo by mu mohli říct podrobnosti o Vinlandu a vhodných přístavech na grónském pobřeží. Setkává se s dokonale nesourodou trojicí jediných svědků – starým námořníkem, věčně opilým mládencem a slepou dívkou, kteří ve městě vypráví neuvěřitelné příhody, odehrávající se v Grónsku.
Celé jejich vzpomínání působí jako úvodní část a teprve po mnoha kapitolách čtenáři dojde, že to všechno už je vlastní příběh, který Ingeborg Engelhardtová chtěla vyprávět. A má něco do sebe, přestože místy působí až příliš rozvláčně. Autorka se věnuje nejen skutečným událostem, o kterých se čtenář dozví až v doslovu, přestože je jimi kniha doslova nabitá, ale také severskými ságami a mytologií, působící na tuzemského čtenáře víc než exoticky.