Nástroje smrti 4 – Město padlých andělů
Trojice předchozích dílů fantasy série Nástroje smrti se mi poměrně líbila. Našla jsem na nich sice nějaké drobnosti, které bych autorce vytkla, ale v porovnání s nejnovější knihou byly prakticky bezchybné. S Městem padlých andělů jsem velice hrubě nespokojená – a to jsem se na něj těšila, abych se konečně dozvěděla, jak dopadne románek Jace a Clary.
Měla jsem za to, že hrdinkou celé série má být právě začínající Lovkyně stínů, Cassandra Clareová však první housle až příliš ochotně přenechává jejímu nejlepšímu kamarádovi Simonovi. Chápu, že mu musela dát šanci, když už mu ve Městě ze skla nechala nanést Kainovo znamení, to ale v žádném případě neznamená, že by Clary měla odsunout na druhou kolej a čtenáři donekonečna předkládat Světlomilcovy milostné problémy. Děj to zpočátku okoření, přesto nadšení ze změny na čtenářově straně nemůže trvat dlouho. Inu, čeho je moc…
Dokonce začínají unavovat i vztahy Clary a jejích obdivovatelů. Především románek s Jacem připomíná houpačku a hrdinku rozhodně nemůže uspokojovat. Ostatně, která z nás by chtěla přítele, který bez ní jednou nemůže žít a vzápětí ji od sebe značně nevybíravým způsobem odhání? Jak si vlastně Jaceovo podivné chování vysvětlit? Clary váhá a to se jí málem stane osudným…
Přijde mi, že autorka na scénu uvedla příliš mnoho postav a teď si s nimi neví rady. Projevuje se to především v „menších“ bojových scénách, kdy nejednoho z přítomných nechává stát opodál a bezmocně přihlížet. Případně se jí taková nečinná postava poněkud vymkne z rukou, žije si vlastním životem… a je nad slunce jasnější, že se v dohledné době dopustí nenapravitelné chyby. Právě tak vznikají nekonečné příběhy: stále je co napravovat, aby se mohl zvrtnout další (geniální) plán na záchranu světa. A aliance nadpřirozených bytostí tomu nedokáže zabránit, i kdyby se pro úspěch mise třeba rozkrájela…