Neil Gainman: Kniha hřbitova
To se mi stalo zrovna v okamžiku, kdy jsem v poličce městské knihovny zahlédla příjmení Gainman. Hned mě napadlo: Coralina! A nebyla jsem daleko od pravdy. Opravdu se mi povedlo objevit knihu od stejného autora a i tentokrát byla dobrodružně strašidelná, jak se od něj dá očekávat.
Hned od začátku místy připomíná slavné Knihy džunglí od Rudyarda Kiplinga a asi to není jen náhoda, když autor hned v prvním odstavci poděkování právě tohle dílo zmiňuje. Tím rozhodně nechci říct, že by ho nějak kopíroval. Nechal se jím inspirovat, to ano, ale dál pokračoval svou vlastní cestou, jak se sluší a patří.
Příběh začíná nečekaně napínavě a čtenář si od první kapitoly může myslet, že nic závažnějšího už nenastane. Muž Jack zavraždil všechny příbuzné budoucího hlavního hrdiny, kterému se ale povedlo přežít. Toho času byl batole a nevědomky se vydal na hřbitov, kde se ho po delším vyjednávání ujali manželé Owensovi. Živý chlapec v zemi mrtvých není zrovna to pravé ořechové, určitě nežije jako ostatní děti jeho věku a na rozdíl od nich umí spoustu neobvyklých věcí. Od svých opatrovníků se totiž naučil Mizení, Vstupování do snů, Strach i Hrůzu a to všechno mu pomáhá přežít ve světě nástrah. A stejně se během let na hřbitově dostane do nejednoho nebezpečí, ze kterého ho musí zachránit jeho nejbližší: poručník Silas (nemrtvý a neživý), slečna Lupescu (vlkodlak) a mladá Liza (čarodějnice). Jenomže návštěva země ghúlů, setkání s Indigovým mužem a další, jsou hračka v porovnání s tím, co Nikoho Owense čeká „tam venku“. Muž Jack tam někde stále je a udeří, až přijde správná chvíle.
Kniha hřbitova nakonec není tak děsivá jako Coralina. Objevují se tu sice duchové a nadpřirozené bytosti vůbec, ale vesměs jsou neobyčejně přátelští a mnohem spolehlivější než lidé z masa a kostí. Neil Gainman sice řeší různé pohledy na smrt a další podobné otázky, najde si však čas i na legraci a nečekané zápletky, kterými příběh jak se patří ožívá. Přesto kniha nekončí nijak zvlášť vesele, sáhnout by po ní měli všichni ti, kteří se nebojí a jsou ochotní o některých věcech přemýšlet. Bezmála tři sta stránek je totiž dost i na knihomola…