Nejlepší světové čtení – Rosie
Dočetla jsem svazek Nejlepší světové čtení, ve kterém byla čtveřice nejvýznamnějších literárních děl: Šifra mistra Leonarda, Světlo severu, Návrat tanečního mistra a Rosie. Právě poslední příběh mi mezi ostatní příliš nezapadal – byl to vlastně humoristický román ze života, řešící docela banální příhody, ale v pozadí šlo o něco víc. Zbývající trojice příběhů byla temná a brutální, takže Rosie, řazená v závěru knihy, příjemně osvěžila.
Rosie táhne na devadesátku. Nikdo by jí takový věk nehádal, vždyť je to čiperná stará paní, byť trochu svérázná. Ráda své okolí šokuje a každému, kdo je ochotný poslouchat, vypráví, že patří do rodu Romanovců.
Po posledním ztřeštěném nápadu se Rosie ujímá vnuk Nick. Stará dáma se stěhuje k němu na ostrov a rázem mu obrátí život vzhůru nohama. Věci se dávají od pohybu, starý mládenec se zamiluje do malířky a jeho babička ženu okouzlí.
Děj se zdánlivě přesouvá do červené knihovny, ale s Rosie nikdy nic není takové, jak se na první pohled zdá. Nick žije ve správně střelené rodině, a tak jsou na denním pořádku hádky s matkou a místy to dokonce vypadá, že Rosie je vlastně netradiční gangsterka.
I závěr je ze života: příběh končí, když Rosie zemře, ale ani tehdy nemá čtenář ve všem jasno. Konečné rozuzlení přijde s pohřbem a stejně jako celý příběh šokuje. Co když spříznění s carským rodem nebyla jenom pohádka?