Nikola Šuhaj loupežník
Když mě zaujme nějaké dílo, snažím se o něm sehnat co nejvíc informací, nebo si přečíst nějakou variaci, abych si mohla udělat svůj vlastní názor. Během posledního týdne to je národní hrdina z Podkarpatské Rusi – Nikola Šuhaj. Muž, který skutečně žil a bohatým bral.
Nejdřív jsem ho viděla jako divadelní hru, která se mi líbila. Pár hodin potom jsem si přečetla drama, ale věděla jsem, že literární předlohu napsal Ivan Olbracht, a tak je pochopitelné, že při další návštěvě knihovny jsem si půjčila román, který mě nikdy dřív nelákalo přečíst. Mile mě překvapilo, že i s doslovem má méně než dvě stě stran, takže jsem předpokládala, že i přes starší češtinu ho dokážu přečíst za pár dní. Nijak zvlášť jsem se nespletla, v knize jsem neležela ani tři dny, a ačkoli jsem věděla, jak to všechno dopadne, nemohla jsem se od příběhu odtrhnout.
Když se to vezme kolem a kolem, knihu můžete číst hned několika způsoby. Chce se vám obdivovat krajinu? Žádný problém, i doma v obýváku budete cítit vůni posečené trávy a slyšet cinkání zvonků pasoucího se dobytka. Nebo vás spíš zajímá hrdinská báje, jako vystřižená z vyprávění o starořeckých hrdinech? Pak vás potěší kouzelná ratolest, kterou Nikola odhání střely pronásledovatelů. Chcete historický román? Ani to není nic nemožného. Ale vůbec nejlepší ze všeho je, že Olbracht kraj kolem Koločavy znal a věděl, o čem píše. V románu se nakonec věnuje i sociálním poměrům, náboženství a vůbec věcem, které platí dodnes. A pak, když to čtenář nejméně čeká, přijde popis, za který by se nemuseli stydět ani dnešní autoři severských krimi thrillerů. Co víc by si moderní čtenář mohl přát?
Na každém díle se dají nalézt nějaké nešvary, v Nikolovi Šuhaji loupežníkovi to jsou podivné narážky zaměřené na náboženské a národnostní menšiny. Bez všeobecného přehledu jsou takřka nepostřehnutelné, ale když si pak člověk uvědomí, co se tím myslí… není mu nejveseleji. Jenomže je to román, který patří mezi poklady české literatury minulého století…