Ocelové jeskyně
Už nějakou dobu jsem toužila přečíst si knihu od Isaaca Asimova, ale teprve teď, během prázdnin, jsem se k tomu odhodlala a autor mě překvapil. I když – co jiného jsem měla čekat od sci-fi?
Nikdo přesně neví, ve které době se děj odehrává. Zemi kromě lidí obývají Vesmířané a Pozemšťany o práci připravují roboti. Situace se vyhrocuje, hrozí vzpoury a povstání a dokonce se dá čekat, že na Zemi zaútočí vesmírná flotila, vždyť byl údajně zvražděn jeden z obyvatel Vesmírného města. Vyšetřování se ujímá detektiv Baley a k ruce mu je jeho robotický kolega Daneel.
Čtenář by čekal nějaké napínavé scény, divoké honičky a přestřelky supermoderními zbraněmi. Nic takového se nekoná, Asimov se násilí úzkostlivě vyhýbá – pamatuje asi na často zmiňovaný První zákon, zakódovaný v pozitronovém mozku robotů. Většina situací se vyřeší jen díky logickým úvahám a několika falešným obviněním. Ale s tím se musí tak trochu počítat…
Kniha v zahraničí poprvé vyšla před více než padesáti lety a dnešní, zhýčkaný čtenář sci-fi příběhů, by čekal něco poněkud odlišného. Dokonce mu některé objevy a poznámky připadají k smíchu, Isaac Asimov však obdivuhodným způsobem dokázal spojit citáty z Bible, moderní techniku a fantasii. Čtenáře hravě omráčí logikou a představa osmi bilionů lidí, obývajících Zemi, mu už najednou nepřipadá tak utopická, jako na začátku.
Příběh celkově působí docela reálně – když si člověk odmyslí všechny ty zmínky o vesmírných sousedech. Skoro bych řekla, že autor řeší sociální problémy, které jsou čím dál aktuálnější. Jak na takové myšlenky mohl přijít v roce 1954?