Oldřich z Chlumu – román a skutečnost
Kdo mě zná, ví, že Vlastimil Vondruška patří mezi moje oblíbené autory a i pokud napíše knihu, která se mi zrovna dvakrát nezamlouvá, neodolám a po dočtení ji zařadím na čestné místo ve svojí knihovně. To už se tak nějak rozumí samo sebou. Proto je pochopitelné, že sotva vyšel „dárek fanouškům královského prokurátora Oldřicha z Chlumu“, čekala jsem v knihkupectví, kdy se konečně kniha Oldřich z Chlumu – román a skutečnost objeví v jeho sortimentu. Pak mi kniha poměrně dlouho ležela na poličce a já neměla čas se dát do čtení, až jsem ji nakonec zhltla za dva dny.
Svazek pořádně nejde zařadit do edice Hříšní lidé Království českého, o což se nakladatel ostatně ani nepokouší. Kniha vyšla naprosto samostatně, přestože kromě historických zajímavostí a perliček z autorského soužití Vlastimila a Aleny Vondruškových obsahuje čtveřici povídek z méně čtenářsky „profláknutých“ částí Oldřichova života. Na své si proto přijdou jak milovníci populárně naučných dějepisných publikací, tak příznivci historických detektivek a nakonec i čtenáři—šťouralové, kteří autorovi neváhají psát dotazy, jestli ve středověku (přesněji ve 13. století) bylo možné, aby…
Na necelé první stovce stran Vondruška dokumentuje svůj autorský vývoj a neváhá se podělit dokonce ani o stinnou část své kariéry. Uvádí, jak se vlastně stal spisovatelem, rozebírá vznik svých historických detektivek i divadelních her a dokonce s jistou dávkou nadsázky komentuje vznik pilotního dílu Jménem krále, který se točil pro televizi Nova, ale dokončen byl jen jako samostatný film. Je až neuvěřitelné, jak se s Vlastimilem Vondruškou mohou ztotožnit „spisovatelé“-začátečníci. Vzápětí život svého literárního hrdiny zasazuje do historického kontextu a objasňuje omyly, jichž se při psaní dopustil. Omlouvá ho jen autorská licence, kterou se poměrně často ohání a zájem čtenářů, díky (nebo kvůli) němuž vzniklo víc než dvacet děl věnovaných Oldřichovi z Chlumu.
Dalším potěšitelným detailem je několik fotografií oddělujících obě poloviny knihy. Autor jimi nechává fanoušky nahlédnout do svého soukromí a ukáže jim, že je taky jenom člověk. Teprve pak následuje zmíněná čtveřice povídek, z nichž mi první, nesoucí jméno Oldřichovy první lásky, Annemarie, připadá nejslabší, i když je to věc pohledu. Brzy naskočí Vondruškův zažitý styl a děj nabízí spoustu materiálu k zamyšlení. Možná si za čtenářskou nespokojenost můžu sama: už jsem si příliš zvykla, že se na pátrání podílí panoš Ota a velitel Diviš, které tady do jisté míry nahradila právě Annemarie.
To je vlastně jediná výtka, kterou ke knize mám. Dost možná navíc neoprávněně. Oldřicha z Chlumu – román a skutečnost totiž sama nejspíš použiju jako podklad pro referát. Jen se bojím, abych nedopadla jako sám autor, když ve škole plynule přečetl zápis klínovým písmem…