Říše temnot - Lovci zla
Knihy L. J. Smith, které v Čechách vycházejí, jsem před časem přestala sledovat. Upíří deníky mě začaly nudit a na Říši temnot - přestože byla zajímavá - nebyl čas. Ani jsem netušila, že mi utekly tři na sebe volně navazující díly, dokud jsem nenavštívila knihovnu a ze zvědavosti nezamířila k regálu s fantasy příběhy. V zápětí už jsem si je spokojeně odnášela domů a nemohla se dočkat, až se pustím do pátého dílu s názvem Lovci zla.
Fascinuje mě, kolik různých variant dokáže L. J. Smith objevit v upírském motivu. Upíří deníky na mě působí, jako by vycházely ze série Říše temnot a tahle domněnka asi nebude daleko od pravdy, protože Říše temnost začala vycházet mnohem dřív, než autorka prorazila s příběhem Stefana Damona a Eleny. A přesto nakonec Lovci zla končí jako románek pro dospívající dívky. Po dnech (a letech) plných nebezpečí přichází doba uklidnění, když hlavní hrdinka najde svou spřízněnou duši. Co na tom, ze on je upír a ona lovkyně?
První kapitoly mi připadaly neuvěřitelně odfláknuté. Žádné velké napětí, ani hluboké myšlenky. Jen trochu zdlouhavý popis udalostí, které pro příběh ani nejsou příliš důležité. S tímhle názorem jsem dočetla až k předposlední kapitole a musela jsem obdivovat autorčinu genialitu. Nesnažím se jí pochlebovat - skutečně mě přesvědčila, že dějovou linku měla promyšlenou dřív, než začala psát a náznak tajemna udržela i v okamžicích, kdy se mi to zdálo neproveditelné.
V nejlepším přestat! Toho si na knihách cením nejvíce a dobrý autor by to měl umět vystihnout. Hlavní hrdinka si sice svůj sen nesplní do nejmenších detailů; ledacos nejde podle plánu, a přesto se dá říct, že kniha končí happyendem. Co víc si přát? Čtenář ví všechno, po čem kdy toužil. Par otázek mu sice ještě víří hlavou, ale na ty už si musí odpovědět sám. Není nad otevřený konec.