Sbohem, armádo!

Vlastně proti knize samotné nic nemám. Sice byla dlouhá a nezáživná, necelých tři sta stran se to ale dalo vydržet (už jsem četla i horší). Jen mě neuvěřitelně nudila. Pořádně nebyla ani o válce, ani o vztahu hlavního hrdiny a britské ošetřovatelky; dialogy se týkaly věcí, jako je počasí, nebo menu nadcházející večeře…

Při čtení jsem se utěšovala, že jde o klasiku a tu by přece měl znát každý (ačkoli nechápu, proč by nestačilo znát jméno autora a stručný obsah díla) a těšila jsem se, že se děj konečně rozjede a stane se něco zajímavého.

Přání se mi splnilo nějakých osmdesát stránek před koncem. Hrdina říčním korytem utíká před popravou, málem se utopí a přestože se dostane do bezpečí, má být zatčen. Jedna nebo dvě kapitoly nabyté vzrušením z dobrodružství stejně vzápětí zase vystřídal nezáživný dialog a všechno se vrátilo do starých kolejí.

Knihu jsem právě zavřela a uklízím ji na poličku mezi jí podobné. Tady na ni snadno zapomenu. Takže: Sbohem, Sbohem, armádo!.