Stíny děsu
Osobně bych Stíny děsu (zveřejněné na serveru mamtalent.cz) od Jaroslavy Lainesové zařadila na pomezí urban legends a příběhů žáků Kopyta a Mňouka. Čtenář se od nich dočká prakticky čehokoliv, od děsivých vyprávění o technických vynálezech až po dobrodružné pátrání v prostorách školy. A dokonce není ani pravdou, že by autorka psala jen pro děti, přestože povídky vznikly pro její ratolesti.
Hned první text – Tramvaj starců – připomíná klasické městské horory o autobusech, vlacích nebo metrech duchů, do kterých občas nastoupí neopatrný smrtelník. Zkušeného čtenáře, jenž má za sebou alespoň jeden díl Černé sanitky, by to mělo odradit. Čte však dál a odchází s pocitem, že autorka nepopsala notoricky známý příběh, ale vymyslela si vlastní, originální verzi.
Obdobně tradičně působí i příběh Pero. Předměty, které svým uživatelům ubírají energii, jsou v hororové literatuře na denním pořádku. Hlavní hrdinové obvykle záhy umírají a čtenář si proto zcela oprávněně klade otázku, jak tomu bude tentokrát? Samozřejmě zase přichází originální řešení, na jaké skoro navazuje text Tomáše Duška, zveřejněný na stránkách ctenizdarma.cz.
Úvodní dvojicí naladila autorka na napínavé děje, jejichž závěr se sice dá předpokládat už od začátku, čtenář si však přesto rád vychutná každou větu, než se nechá ujistit, že měl pravdu. Úvodní kratší texty nasadily laťku hodně vysoko a čtenář se dychtivě vrhá na zbývající dva příběhy.
Nutno upozornit, že námět Hry připomíná román EREBOS a některé části Spícího města. Lainesová však veškerou hrůzu, jindy rozloženou do doby v řádu týdnů a měsíců, dokázala natěsnit do sotva dvou dnů. Jako zázrakem nevypustila nic pro děj podstatného a příběh stále graduje. Pochopitelně přijde happyend, ale ten je podobně jako množství dalších věcí diskutabilní a každý čtenář si z něj odnese něco jiného, podle svých dosavadních zkušeností.
Zatím poslední zveřejněný příběh – Pod školou – skoro jako by z oka vypadl dobrodružstvím žáků Kopyta a Mňouka. Po městě záhadně mizejí domácí mazlíčci a když se trojice hlavních hrdinů vydá pátrat, nestačí se divit, jak spolu všechny zjištěné stopy souvisejí. Autorka má děj promyšlený do posledního detailu. Ačkoli události na první pohled vypadají nereálně, nakonec by se to stát mohlo…
Stíny děsu možná na první pohled působí pochmurně a mohou se pyšnit všemi hororovými náležitostmi, přesto má čtenář pocit, že ho autorka nechce jenom vyděsit za každou cenu, ale také pobavit a mile podnítit jeho představivost. Neměla by právě tohle být přednost všech příběhů pro malé i velké?