Terry Pratchett: Muži ve zbrani
Není to tak dávno, co jsem viděla jiné Pratchettovo dílo (Maškaráda čili Fantom Opery) jako divadelní hru a rozhodla jsem se, že se se Zeměplochou musím seznámit blíž. Už kolik let mám v knihovně Muže ve zbrani, dotisk k prvnímu vydání z roku 2001, ale nikdy jsem neměla dost odvahy, abych se pustila do čtení. Teprve po záznamu inscenace mě napadlo, že Zeměplocha má možná něco do sebe a bude zajímavé se pokusit aspoň jednu knihu přečíst.
Klasicky je příběh poměrně složitý a do děje vstupuje až neuvěřitelný počet hlavních postav, které se navíc v postupujícím čase množí pomalu geometrickou řadou. Plyne z toho značné množství nepříjemností a čtenář musí dávat pozor, aby se orientoval nejen v lidských postavách, ale nakonec i příslušnících trollů, trpaslíků a toulavých psů s přihlédnutím k jejich partnerům a aktuálním známostem. V podobně širokém rozsahu se vzápětí objevují také záporné postavy a o pár stran dál narůstá počet zavražděných obyvatel Ankh-Morporku.
Městská hlídka se dočká dočasného postavení mimo službu a její velitel, Samuel Elánius, s tím nemůže vůbec nic dělat, protože zbývá jen několik málo hodin a odejde ze služby. Žení se a poslední dny velení mu znepříjemňuje nejen Patricij ovládající město, ale také tajemná zbraň s děsivou ničivou silou, která zmizela z Cechu vrahů. A co víc, stačí pár nešťastných náhod a v Ankh-Morporku vypuká boj trpaslíků s trolly. Nic sice nenasvědčuje tomu, že by byl hněv zúčastněných oprávněný, jenomže to nemůže situaci nijak uklidnit. Ještě štěstí, že kdykoli hrozí krize, zasáhne desátník Karotka. Na úspěšném vyřešení případu má svůj podíl i strážnice Angua, a přesto ještě zbývá spousta stránek, kde ke slovu přijde Smrť.
Chce se mi říct: náročné čtení pro náročného čtenáře, což zdaleka není pravda. Zeměplocha se dá číst i jako „obyčejné“ fantasy, tím se ale člověk zbytečně připraví o zajímavé narážky a parodie na současný svět. Každý se musí rozhodnout sám, co si ze čtení chce odnést…