Třináct fotografií
Třeba i to, o co by mohlo jít v knize nazvané Třináct fotografií, přestože se jako podtitul objevil nápis „kriminální povídky“; to se mu k názvu poněkud nehodí.
Hrdiny trojice povídek se stávají zástupci pražské mordparty – Kouba, který jí až donedávna velel a novopečený velitel Mánek, který se na novém pracovišti musí teprve rozkoukat. K tomu má příležitost v příběhu Parta, kde se minulost zvláštním způsobem prolíná s přítomností a předchozí život pachatelů ovlivňuje jejich chování po velké vloupačce. Nutno přiznat, že si autor (Jaroslav Kotouč) při popisech vražd nebere servítky a případ rozebírá se svérázným smyslem pro humor.
Ještě brutálněji působí povídka Třináct fotografií, kde spravedlnost do svých rukou bere nepříliš úspěšná básnířka. Člověk dlouho čeká na pointu, na jakou ho autor naladil předchozí povídkou a nakonec se jí skutečně dočká – výrokem ženy s pletením v ruce v čekárně u doktora.
Závěrečná Primabalerína řeší složité vztahy mezi zaměstnanci divadla. Ve skutečnosti se ani nedá pořádně mluvit o vraždě a čtenář je tak maličko ochuzen o možnost zapojit se do pátrání. Sám vlastními silami dokáže objevit jeden dva články řetězu, ale pak je rázem v koncích a nemůže se dočkat, s jakým řešením přijde dvojice z mordparty. I tady se objevuje svérázný černý humor, při kterém běhá mráz po zádech a tuhne krev v žilách…