Vlastimil Vondruška: Ďáblův sluha
Poslední díl edice Hříšní lidé Království českého od Vlastimila Vondrušky vyšel v nejlepší možnou dobu. Skoro se mi chce říct, jako by si to nakladatelství MOBA dokonale naplánovalo, protože kdy jindy číst lehce hororovou krimi s názvem Ďáblův sluha, než právě v zimě? Dokonale tomu odpovídají i předvánoční okamžiky děje, narušené několika podivnými vraždami, které podle všeho nemůže mít na svědomí nikdo jiný, než Satan.
Oproti jiným knihám série mi děj Ďáblova sluhy přijde možná až zbytečně překombinovaný: mrtvý komtur řádu německých rytířů vstává z hrobu, každou vraždu jako by spáchal jiný vrah a stopy jsou skoro nulové. Navíc královský prokurátor Oldřich z Chlumu a jeho pomocníci panoš Ota a velitel Diviš musí pátrat v převleku za členy řádu německých rytířů, kterému beztak nikdo nevěří a je jim spíš na překážku, než naopak. Značně napjaté jsou také jejich vztahy s hradní paní, manželkou Oldřicha z Hradce, rozenou z Hardeka. Přestože je ubytovala na jihočeském Hradci a dala jim při pátrání volnou ruku, na jakékoli otázky ohledně svého rodu a jeho majetkových poměrů odmítá odpovědět. Správce hradu Bezdězu však z několika náhodných narážek vyrozumí, že by stopy mohly ukazovat na šlechtičniny příbuzné v Rakousku, nesouhlasícími se svatbou Přemysla II. Otakara s uherskou princeznou Kunhutou. Boji o moc se dá objasnit jakákoli záhada…
K dalším úmrtím dochází v době, kdy už jsou zkušení vyšetřovatelé na hradě. Pán z Chlumu sice pevně věří, že události posledních dní má na svědomí člověk z masa a kostí (a pravděpodobně chorou myslí), nedokáže však zabránit místnímu kaplanovi, aby nepozval zkušeného inkvizitora. Příběh se tak přesunuje do další roviny, popisující spory mezi tradičními mnišskými řády a populárními rytířskými. Doba, kdy měl Oldřich z Chlumu navrch, se chýlí ke konci, rakouský inkvizitor na hrad dorazí do dvou dní.
Díky některým detailům tentokrát příběh působí jako gotický román. Těla zavražděných se objevují na nejneočekávanějších místech. Pro pátrání nejdůležitější scény se odehrávají v temných zákoutích hradu - Vondruška si podle všeho nejvíce oblíbil zdejší kryptu - a v neposlední řade není možné zapomenout ani na všudypřítomné netopýry, kteří čtenáři až příliš připomínají jinou autorovu knihu - Fiorellu a záhadu mrtvého netopýra. I přes všechny zmíněné nesnáze dokázal autor příběh odlehčit. Už v úvodu se pokouší pobavit milostnými pletkami panoše Oty, ke kterému se později přidává jindy spořádaný velitel Diviš, věřící, že výslech krásné dívky se dá vést zcela počestně.
Kupodivu Vlastimil Vondruška opakovaně porušil svůj zažitý styl a neobyčejně slabé odstavce se střídají s těmi propracovanými, plnými napětí. Místy jsem dokonce měla pocit, jako by se při psaní střídali dva autoři - jeden zkušený a druhý učedník, pokoušející se napodobit styl svého vzoru. Dokonalý čtenářský zážitek, který od Vondruškových děl očekávám, se kamsi vytratil (a stejně musím přiznat, že si mě mnoha kapitolami zase udobřil).
Kromě nezvyklého chování velitele Oldřichovy družiny mě zarazila rozepsaná nedokončená věta, jinde zas chyběla mezera za čárkou… V edici Hříšní lidé Království českého je to něco naprosto neobvyklého. Každý si na děj pochopitelně musí udělat vlastní názor, ale já knihu nemůžu ohodnotit lépe než sedmdesáti procenty.