Vlastimil Vondruška: Ještě že nejsem kat
Pravidelným čtenářům není třeba nijak složitě vysvětlovat, že patřím mezi fanoušky Vlastimila Vondrušky, českého autora historických detektivek. Sotva mu vyjde nějaká kniha, neváhám sáhnout do peněženky a věnovat nemalý obnos na koupi další z jeho knih.
Co ho znám, přála jsem si vidět jeho divadelní hru Ještě že nejsem kat, která se však přestala hrát dávno před tím, než jsem se vůbec o nějakém Vondruškovi dozvěděla. Smůla, budu se s tím muset nějak smířit, ale jaké bylo moje překvapení, když letos na jaře divadelní hra vyšla jako román v (podle nakladatele) přepracovaném vydání.
Kniha začíná na Vondruškův zvyk velice akčně, když se v renesanční Praze stane vražda, jíž se čtenář stává očitým svědkem. Pomalu by dal ruku do ohně za to, že takový čin nemohl spáchat obyčejný smrtelník a už jenom čeká, kdy se ve městě objeví zkušený inkvizitor.
Tím je jedna – hlavní – zápletka vyčerpána. Autor pražskou část dlouho neudrží tak napínavou, jak by se od něj dalo očekávat a rozehrává novou zápletku v Litoměřicích. Neméně zajímavou, byť podstatně méně tajuplnou. Hlavní hrdinové neustále cestují po dvojici měst, Vondruška si zatím připravuje půdu pro nejeden zvrat.
Zpočátku čtenáře takovými perličkami potěší, později se však zdá, že se jimi bezdůvodně snaží knihu protahovat a děj přestává mít spád. To by se snad ještě dalo vydržet, každému autorovi se občas něco vymkne z rukou. Horší je, že Vondruška dlouho nevydrží ani svůj (nový) styl – dvě tři věty a pak až příliš nápadně přejímá Jiráskovské popisy, aby se vzápětí zas mohl vrátit ke svému původnímu já. Kam se poděl ten oblíbený český autor?
Jako divadelní hru nemám možnost příběh posoudit, ale coby historický román mě nemile překvapil… Zatím nejlepší, co jsem od Vlastimila Vondrušky kdy četla, je většina svazků z edice Hříšní lidé Království českého.