Žifulíci
Máte doma zlobidlo? Hurá! Dětská knížka Kateřiny Krobové dokazuje, že i z obyčejného zlobení může vzniknout neobyčejný příběh. Žifulíci – Neposední trpaslíci z Hrádečku zpracovávají témata každodenního života s dětmi s realistickou pointou, a zpestří tak (pra)rodičům výchovu, která dá občas pořádně zabrat. Těm nejmenším pro změnu zábavnou formou vysvětlují někdy ne úplně legrační záležitosti.
Proč nemůže být všechno hned bez čekání? Proč vůbec vypínat televizi, když nás pohádky v ní tak moc baví? Proč existují slova, která se neříkají, ale dospělí je zvesela používají? Žifulíci řeší zapeklité otázky a svízelné situace, do kterých se už dostal nejeden rodič.
Kniha je psaná dvoubarevně. Je tak možné přečíst jen černý text, nebo podle nálady či věku dítěte prodloužit a obměnit příběh čtením šedých částí. Nehrozí, že by se pohádky omrzely, navíc tak trpaslíci skutečně rostou se čtenářem. Konec každé kapitoly navíc doprovázejí motivační obrázky a doplňující otázky k textu.
„Nejde o žádný ideální návod pro ideální dítě, z čehož ani jedno ve skutečnosti neexistuje. Tohle mám jako máma už za sebou,“ říká autorka. I díky jejímu realistickému pohledu jsou Žifulíci hrdinové, které si děti zamilují právě kvůli jejich autentičnosti.
Kateřina Krobová si v životě prošla mnoha profesemi – byla mimo jiné kostymérkou v kočovném divadelním fotoateliéru Vandy Hybnerové, herečkou v Divadle na tahu Andreje Kroba nebo spolupracovala s divadelním souborem Kulich, který se zabýval tvorbou pro děti. Jako scenáristka si vyzkoušela i tvorbu komerčních seriálů, aby nakonec zakotvila v České televizi na pozici dramaturgyně.
Žifulíkům vdechla život nejen skrze písmenka, ale dala jim také vizuální podobu. Veškeré ilustrace sama kreslila po nocích pastelkami na papír. Pro svou radost a pro své děti, aby měly na ráno překvapení.
„Žifulíci mi dávají naději, že to, co pro své děti děláme, má smysl. Kdyby mi můj táta nezačal před třiceti lety v lese o Žifulících vyprávět, moje kniha by nevznikla. Já na ně sice časem pozapomněla, ale v pravý čas se zase vrátili. Rozmazaná vzpomínka na malé trpaslíky začala klíčit. Snad to samé teď dělám i pro svoje děti,“ uzavírá autorka.