100 nejznámějších pohádek pro unavené rodiče

Žili byli jednou unavená maminka a unavený tatínek. Unavení byli, protože je zcela vyčerpávala neúnavná a neunavitelná dceruška Málinka. Maminka a tatínek Málinku brali na výlety, nechali ji vystoupat na všechny možné věže, aby si mohla prohlédnout všechny krásy vůkol (a aby ji aspoň trošku unavili, ale tenhle důvod jí samozřejmě nesdělili), posílali ji do všech možných tanečních a sportovních kroužků a zapojovali ji do všech možných aktivit. Všecko bylo marné, Málinka pořád oplývala energií a ani na chviličku se necítila unavená.

Maminku a tatínka to věčné vymýšlení, plánování a realizování docela vyčerpávalo, takže zatímco Málinka běhala a skákala, tatínek s maminkou se šinuli, co noha nohu mine, často posedávali na pařezech či zídkách a nejradši měli hospůdky s venkovním posezením a obrovským dětským hřištěm.

Když už si opravdu nevěděli tatínek s maminkou rady, navštívili v lesní chaloupce kouzelnou stařenku. Té se obětavých rodičů tak zželelo, že sáhla do nejzadnější ze svých kouzelných poliček a vytáhla z ní knížku 100 nejznámějších pohádek pro unavené rodiče. Knížko podala mamince a povídá: „Když si budete potřebovat odpočinout, vezměte tuhle knížku a přečtěte Málince jednu pohádku.“ Tatínek sice zapochyboval, ale stařence poděkovali a ubírali se domů.

Hned po obědě maminka nabídla Málince, že jí přečte pohádku. „Proč ne? Pohádku už mi nikdo nečetl ani nepamatuju,“ utrousila nedůvěřivě Málinka. „A jestli si můžu vybrat, tak prosím O Červené Karkulce.“

I dala se maminka do čtení pohádky O Červené Karkulce. Tatínek ve vedlejším křesle usnul během prvního odstavce, ale Málinka se místo spaní protáhla a řekla: „Maminko, mohla bych si tu knížku přečíst sama?“ Co měla maminka dělat?

A najednou maminka pochopila smysl oné knížky, kterou jim dala kouzelná stařenka – Málinka od té chvíle neposkakovala, nevyváděla žádná alotria, ale naučila se chodit do knihovny a pořád jen seděla a četla. A u čtení se poskakovat, běhat a tropit neplechu přece jen tolik nedá.

Pavla Jaklová

Za hory a doly, žila jednou jedna krásná dívka jménem Apolénka. Byla skutečně nádherná a maminka by z ní měla určitě radost, ale bohužel maminku neměla. Bydlela se svou macechou, která sice byla také moc krásná, ale také velice zlá. Macecha a zároveň královna hradu, ve kterém Apolénka žila, každý den stála před svým kouzelným zrcadlem a ptala se ho: Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? A zrcadlo vždy odpovědělo: Vy paní má, vy jste ze všech nejkrásnější. A královna byla spokojená. Jenže Apolénka rostla a den ode dne byla krásnější, až jednou, když se opět ptala královna zrcadla, odpovědělo, že nejkrásnější na světě je ne ona ale Apoléna. To královnu velmi rozzuřilo a zavolala si k sobě zlého kata z hradu Bezděz. Odvedeš Apolénu do lesa, tam ji zabiješ a na důkaz, žes tak provedl, mi v téhle truhle přineseš její srdce, poručila mu. A tak kat Jerich vzal Apolénu a šli do lesa. Kat Jerich však byl hodný člověk a zabít Apolénku nedokázal. Nakonec ji řekl, ať uteče a sám zabil srnku, vyňal z ní srdce, a to pak přinesl královně. Ta nic nepoznala a byla spokojená. Apolénka mezitím bloudila lesem, až nakonec došla k malé chaloupce, zaťukala, ale nikdo neotevíral. Osmělila se a vešla dovnitř a tam našla pět mističek se lžičkami, pět židliček i pět postýlek. Všechno tu bylo malinké a Apolénka se dlouhou cestou lesem vyčerpala, a tak se nejdříve trochu najedla a poté se natáhla přes všech pět postýlek a usnula. Odpoledne se z práce vrátilo pět skřítečků se jmény Adam, Pepa, Krásnoočko, Hrabal a Loudal. Nejdříve se lekli, kdože se jim dostal do chaloupky, ale když zjistili, jak se věci mají, nechali Apolénku v chaloupce, aby se tu skryla před zlou královnou. Apolénce se v chaloupce žilo hezky, skřítci si ji velmi oblíbili, protože jim vařila, uklízela a vždy pro ně měla přívětivé slovo. Skřítci každý den ráno chodili do práce a Apolénku vždy varovali: nikomu neotevírej a dávej na sebe pozor. Takhle by si mohli všichni žít v chaloupce šťastně po dlouhý čas, ale jednoho dne opět kouzelné zrcadlo prozradilo královně, že na světě je nejkrásnější Apoléna. Královna se velmi hněvala, nejdříve tomu ani nechtěla uvěřit a pak si nechala zavolat kata Jericha a donutila ho, aby jí řekl celou pravdu. Královna nebyla jen obyčejnou královnou, ale zároveň i čarodějnicí, takže se hned odebrala do sklepení pod hradem, aby vymyslela na Apolénku strašlivou pomstu. Připravila pomocí svých lektvarů prudce jedovaté jablko a také si obstarala podobu stařeny, to aby ji Apolénka nepoznala. V převleku stařenky se vypravila za ní do chaloupky a zaťukala na dveře. Dobrý den, prodávám jahůdky, nechcete nějaké koupit? Apolénka sice jahůdky nechtěla, sama si jich mohla v lese natrhat kolik chtěla, ale bylo jí líto stařenky, a tak ji vpustila dál. Dám ti jednu jahůdku, když si tak hodná dívenka, pravila stařena a podala ji tu nejčervenější. Apolénka netušila, že je otrávená, kousla do ní, a v tu chvíli se jí zatočila hlava a padla v bezvědomí na zem. Takhle ji později našli skřítci a byli velmi smutní. Oplakávali Apolénku a aby se mohli chodit dívat na její krásnou tvář, uložili ji do křišťálové rakve na louce za chaloupkou. Jednoho dne jel kolem rakve princ, kterému se Apolénka velmi zalíbila a přistoupil k rakvi a sklonil se k ní. Poté ji políbil a v tu chvíli se Apolénka nadechla a znovu ožila. Princ ji zachránil! Skřítci, Apolénka i princ se radovali, že všechno dobře dopadlo a zanedlouho na to byla svatba a od té doby je Apolénka se svým princem a čas od času spolu navštěvují všech pět trpaslíků v malé chaloupce. A jak to dopadlo ze zlou královnou? Byla potrestána pro ni nejhorším trestem, zůstala jí navždy podoba čarodějnice.

Markéta Heinrichová

Na kraji vesnice v malé chaloupce žila chudá vdova Magdalenka, která měla sedm synů. Chlapci museli své mamince pomáhat na poli i doma.

Jednoho roku vtrhla do země zlá nemoc. A zavítala i do naší malé chaloupky. Nejdříve začal pokašlávat nejmenší Honzík.

Za ním pak Ondra, Matěj, Jakub, Vašík, Petřík a Lukáš. Chlapci kašlali a chřadli. Magdalenka z toho byla velice nešťastná. Byla velmi chudá a nemohla k nim zavolat doktora. Chlapcům bylo stále hůř a hůř.

Magdalenka měla doma medailonek a rozhodla se ho prodat, aby mohla koupit nějaký lék, který by chlapcům pomohl. Cesta do města byla dlouhá.

Když přišla k malému paloučku, sedla si, aby si trochu odpočinula. Přemýšlela o svém trápení a ze všeho únavou usnula. Ve snu se před ní objevila krásná paní. Magdalence připomínala její maminku. Neznámá paní k ní promluvila: „Vím, co tě trápí, a pomohu ti. Rozhlédni se po paloučku, najdeš na něm drobounké, nenápadné bílé kvítky. Nasbírej je a uvař z nich svým chlapcům léčivý čaj.“

Když se Magdalenka probudila, opravdu kolem sebe uviděla spoustu bílých kvítků, přesně takových, o jakých se zmínila tajemná žena. Nasbírala je a běžela rychle domů. Uvařila z nich čaj pro své nemocné chlapce. Ti hned, jak se ho napili, se cítili lépe. Po několika dnech se úplně uzdravili.

Lidé z vesnice se Magdalenky ptali, jak je to možné. Magdalenka jim ukázala kvítky, které chlapcům pomohly. Lidé se divili, jak to taková obyčejná květinka dokáže, vždyť vypadá jako chudobka. Pro Magdalenku to však byla nejkrásnější květinka na světě, protože uzdravila jejích sedm synů. A tak jí začala říkat sedmikráska......

Lukáš Karolyi, 5.C

Bylo jednou jedno království velké tak akorát a tomu království vládl král bohatý tak akorát. Ten král měl všechno, na co si vzpomenul. Měl spoustu rádců, kteří za něj vládli, služebnictvo, které ho oblékalo, česalo, mylo, připravovalo pro něj hostiny, uklízelo. Ještě chybělo, aby se za něj služebnictvo bavilo na honech a jezdilo na koni. To zvládl král sám, ale spokojený nebyl.

Zavolal si tedy své rádce: „Moji vážení rádcové, řekněte co, co mi chybí.“ „Milý králi,“ pronesl první rádce, „tobě chybí ještě více zlata a drahého kamení. Sousední král je bohatší, a to tě trápí.“ I rozhodl se král, že pošle vojsko do vedlejšího království a uloupí sousednímu králi část jeho majetku. Vojáci přinesli z výpravy zlato a drahokamy, ale král stále nebyl spokojen.

Zavolal si opět své rádce. „Králi, tobě chybí větší království.“ A zase šli vojáci do boje a posunuli hranice na úkor sousedů. Někteří v boji zahynuli, ale to krále netrápilo. Jinak se ale nic nezměnilo.

Poslední rádce králi doporučil: „Tobě chybí štěstí.“ Vydal se tedy král štěstí hledat. Šel přes hory a doly, ale musel být v přestrojení, aby ho nepotrestali jeho rozhněvaní sousedé. Šel a šel, snědl vše, co mu dali kuchaři na cestu, a prochodil podrážky bot. V noci spal v lesích za vesnicemi, ve dne sbíral lesní plody, aby neměl hlad.

Tak přišel jednou na mýtinu k uhlíři. Uhlířova žena právě vařila skromný oběd. Okolo běhalo šest polonahých dětí a uhlíř zpocený a špinavý právě chystal dřevo. Když uviděl poutníka, pozval jej: „Pojď, pocestný, k nám, přisedni si a pojez s námi a napij se vody.“ Král byl rád, měl už velký hlad a žízeň. Vůbec mu nevadilo, že to nebylo jídlo jako ze zámku. Hlad je nejlepší kuchař.

Po obědě seděla celá uhlířova rodina ve stínu a odpočívala. Nejmladší děti spaly. Uhlíř se zeptal krále, kam jde. Král mu odpověděl: „Jdu po světě a hledám štěstí.“ Tak to já bych na to neměl čas,“ pronesl rozhodně uhlíř. „Musím pracovat, abychom neumřeli hlady. Občas si odpočinu, občas někomu pomůžu a on mi to oplatí, když potřebuju já. Máme sice málo a žijeme skromně, ale jsme zdraví a šťastní.“

Král chvíli přemýšlel a potom řekl: „Děkuji ti, uhlíři, mohu se vrátit domů. U vás jsem našel štěstí.“

Uhlíř se nestačil divit, když mu král zaplatil zlatem, a tak i uhlíř byl velmi spokojený. A co král? Byl šťastný, že mohl někomu udělat radost.

Johana Seidlová, 8.B

Byla jedna malá devítiletá holčička, která byla velmi odlišná od ostatních dětí. Měla totiž neobvyklou alergii na slunce. Nikdy nepoznala světlo, neucítila sníh, déšť. Ona byla také velmi nemocná a vypadalo to s ní špatně. Nechodila do školy a byla stále zavřená doma.

Jednou v nemocnici už to s ní bylo tak špatné, že její blízcí každým dnem očekávali to nejhorší. Právě proto se s ní chodilo loučit mnoho lidí, kteří jí měli rádi. Jako poslední přišel tajemný muž a pravil: „Bůh už se nemůže dívat na tvé utrpení a já mám za úkol tě odvést do nebe. Jsem totiž anděl smrti.“ Holčička se rozplakala a zašeptala: „Ale já s tebou nemůžu odejít. Ještě jsem přece nepoznala vítr ve vlasech. Nepocítila jsem déšť, nikdy jsem přece nebyla venku.“ Anděl smrti sklopil hlavu a řekl: „Víš co, počkej tady, přivedu ti návštěvu.“ Pak odletěl. Holčička zatím usnula.

Po pár minutách se holčička budí a před ní stojí pán, který má krásné šaty z rozkvétajících poupat. Okolo nich se všechno barvilo do zelena a všude to krásně vonělo. „Já jsem Jaro,“ pravil pán,„jestli chceš, můžu ti tu všechno ukázat.“ Její šatičky pomalu kvetly jako poupata na jaře. U cítila na rukou dotek motýlích křídel a tváře jí skropil lehký májový deštík.

Začalo se oteplovat a Jaro řeklo, že je čas. Rozloučili se a Jaro odešlo. Holčička pozorovala, jak všechno okolo rozkvétá a i její šaty se obalily malinkými kvítky. Před ní se objevila paní, která měla růžičkové šaty dlouhé až na zem. Byla moc krásná. Ale náhle začala letní bouřka, holčička se začala bát, ale to proto, že předtím nic takového neviděla. Po bouřce byl venku krásný vzduch a dívka byla moc ráda, že každou tuhle chvíli může prožívat. Podzim měl šaty z barevných lístků. Dívenka pocítila vítr a tančila ve spadaných listech. Ovšem teď už tak teplo nebylo a jí začalo být chladno. Přicházela zima. Rybník opodál zamrzl a vše se barvilo do bíla. Bílá pokrývka teď byla všude a před ní stála ledová paní Zima, která jí ukázala rozdílnost vloček a ostatní krásy zimy.

Nastal čas se rozloučit. Vše se začalo hned měnit a ona stála teď před andělem smrti, který řekl: „Ukázal jsem ti vše, co jsi chtěla vidět, ale vše jednou končí. Už musíme..... Dívka pravila: „Teď už s tebou půjdu ráda, protože to, co jsem nikdy nezažila, jsem teď mohla zkusit. Jsem šťastná... Anděl ji zabalil do svých křídel a společně odletěli...........

Lucie Abera, 8.B

Kdesi daleko v horách žil jeden nezbedný drak. Jeho doupětem byla kamenná sluj, a protože tam žil sám, neměl vlastně ani jméno. Svou sluj opouštěl jen výjimečně. Například když si sháněl potravu a nebo když si čas od času vylétl na malý výlet do nedalekého města. Drak byl totiž velice mlsný a ze všeho nejraději mlsal zmrzlinu.

Na jednom ze svých výletů zjistil, že se na okraji města nachází továrna na zmrzlinu. Vždy v noci, když byla továrna zavřená a všichni spali, potichu přiletěl a v jednom z velkých skladů se ládoval zmrzlinou. Čokoládovou, tu měl totiž nejraději. A tak se stalo, že jednou, když se opravdu pořádně najedl a odletěl do své sluje, náhle onemocněl. Bolelo ho v krku a měl zimnici. Chtěl si proto rozdělat oheň, tak jak to draci dělávají. Připravil si dřevo a chystal se na něj chrlit plameny. Tentokrát z něho ale žádný plamen nevyšel, k jeho velkému údivu mu ze chřtánu vyletěl proud ledového vzduchu. Bylo to asi tou zmrzlinou, kterou se tak často ládoval. Z ohnivého draka se rázem stal drak ledový.

O svou mlsnost ale nepřišel. Stále častěji létal na své zmrzlinové výlety, které se mu nakonec staly osudnými. Byl totiž přistižen nočním hlídačem, který ho pohotově v jedné z velkých hal zavřel. Drak byl v pasti jako pták v kleci. Druhý den brzy ráno se konala porada vedení firmy, kde bylo rozhodnuto, že by mohli ledového draka využít při výrobě zmrzliny. Ředitel se tedy spolu s nočním hlídačem vydal za uvězněným drakem. Přistoupil k vratům haly a povídal: „Milý draku, máme pro tebe návrh. Ty máš rád naši zmrzlinu a nám by se zase velmi hodila tvá schopnost zmrazit vše kolem. Navrhujeme ti tedy, abys nám občas svým ledovým dechem při výrobě zmrzliny pomohl. Ty od nás na oplátku budeš pravidelně dostávat svou oblíbenou čokoládovou pochoutku.“ Drakovi se tato nabídka zalíbila, a proto na ni s radostí kývl.

Od té doby pravidelně létal pomáhat chladit zmrzlinu a na oplátku směl zadarmo mlsat tolik zmrzliny, kolik jen chtěl. Protože byl pracovitý a pilný jak včelka, byl brzy mezi zaměstnanci velmi oblíben. Došlo to tak daleko, že se nakonec ředitel firmy rozhodl umístit obrázek draka na obal zmrzliny. A tak se náš ledový drak stal slavným.

Adéla Uhrová, 8.B

Bylo nebylo. V zemi daleké, která ale zase nebyla moc daleko, v lese mezi kopci u potoka žil drak Šmak. Nebylo to dnes, ale nebylo to ani dávno.

Byl to drak trochu divný. Měl kamarády mezi lidmi, protože lidi nejedl. Jeho nejoblíbenější jídlo byly škubánky s tvarohem. Tonda zase byl jeho nejlepší kamarád. Byl to obyčejný kluk, který chodil do školy v nedaleké vesnici.

Jednou se Šmak bavil s Tondou o škole. Šmak říkal, že by chtěl také chodit do školy. Tonda mu povídal jaké mají předměty.

Šmak uvažoval o vyučovacích předmětech.

Tělocvik by mu prý šel.

Dějepis? Dověděl by se něco o své babičce......

Chemie? Alespoň by uměl barevné čmoudíky.....

Přírodopis? Naučil by se, co kolem něj roste a co kolem běhá a lítá.....

Matematika? Konečně by si spočítal, kolik snědl škubánků....

Angličtina a němčina? Super, domluvil by se s dračicemi z okolí....

Čeština? Přečetl by si knížky, napsal dopis kamarádovi. Tonda mu ale řekl o větných členech, větách hlavních a vedlejších...... a příslovečná určení, ta Šmaka přímo zarazila.

Druhý den se sešel s Tondou a překvapenému chlapci oznámil: „Do školy chci chodit, protože chci být chytrý drak, ale s tou češtinou to nejde. Radši odletím do vedlejší země. Snad to tam bude jednodušší....

Šmak doopravdy odlétl. Za měsíc napsal Tondovi dopis.

Hello, my friend. I´m in.....

Jonáš Červinka, 8.B

Bylo nebylo v jednom království žil byl jeden král a měl jednu dceru a dva syny a také jednu zlatou rybičku. Kousek od království byl jeden rybník, ve kterém bydlel vodník Vlnka, který znal královu dceru, princeznu Fialku.

Král měl svoji zlatou rybičku moc rád. Trávil s ní a s princeznou Fialkou hodně času.

Uplynulo deset let a král šel do své komnaty a zlatá rybička byla pryč. Král ihned vyhlásil celokrálovské pátrání. Ať pátrali, jak pátrali zlatou rybičku nenašli. Princezna Fialka běžela jak o život za vodníkem Vlnkou sdělit mu tu strašnou zprávu a zeptala se ho, jestli pomůže pátrat. „Ano, jistě vám pomohu pátrat,“ zvolal Vlnka, „budu pátrat, dokud ji nenajdu nebo nenajdu viníka.“ Vodník Vlnka pátral dny, týdny a nakonec i měsíce. Král byl smutný a princezna s ním.

Jednoho krásného dne po dlouhé době vodník Vlnka přišel ke králi. „Pane králi, zjistil jsem, že viníci jsou,“ zvolal Vlnka, „vaši dva synové.“ „Alfréd a Jiří?“ vykřikl král a běžel za nimi do pokoje, ale oni mezitím utekli k rybníku a se slzami v očích skočili do rybníka, ale vodník Vlnka je zachránil a vylovil.

Alfréd s Jiřím přišli k otci, dali mu zlatou rybičku, omluvili se a otec se zeptal Vlnky, proč to udělali, a Vlnka odpověděl: „Oni, pane králi, vám vzali zlatou rybičku, protože si mysleli, že ji máte raději než je.“ „To je nesmysl, já vás mám moc rád....“ a tak Alfréd s Jiřím slíbili, že už to nikdy neudělají.

A od té doby se jim v království žilo šťastně až do smrti a našemu hrdinovi vodníku Vlnkovi se dařilo moc dobře.

Dominika Bauerová, 5.C

Byl jeden chlapeček a jmenoval se Honzíček.Honzík byl velice živý a nechtěl poslouchat.Utíkal přes silnici,nechtěl uklízet hračky,stále měl nějaké výmluvy.

Jednou se objevil kouzelný dědeček a povídá” Honzíku,jsi zlobivý kluk a proto tě musím přeměnit v myšku” Mávl kouzelným proutkem a z Honzíka se stala malá myška.Ta se ocitla mezi velkýma myšmi,které ji učily,jak musí dávat pozor,když chce přeběhnout cestu,aby ji nepřejelo auto,jak se dívat kolem sebe,protože všude číhá nebezpečí.A tak Honzík se pomalu učil poslouchat a naslouchal rady velkých myší a stávala se z něj šikovná chytrá myška.A tak se jednoho dne objevil opět kouzelný dědeček a povídá”Vidím Honzíku,že ses hodně naučil a tak Tě mohu zase přeměnit na kluka”Mávl proutkem a z myšky se stal zase Honzík,ale už nebyl zlobivý,poslouchal maminku a tatínka,pomáhal ,uklízel hračky,stal se z něho nejhodnější kluk,kterého měli všichni rádi.

Vladimíra Komendová