Kreslířská a literární soutěž u příležitosti Noci s Andersenem - pohádka

Byla jednou jedna veverka, která nemohla usnout, když přišla zima. Poprosila souseda, mazaného lišáka, o radu, a ten jí doporučil, ať si pro zábavu pořídí počítač. Ukázal jí všemožné online hry a veverka si je velmi oblíbila. Nejradši hrála šachy, pexeso a tetris na svém nejoblíbenějším webu.

Přestala téměř myslet na jídlo i na to, jak ubíhá čas, takže když přešla zima a nastalo jaro, ani si toho nevšimla. Dokonce i celé léto strávila u počítače, místo aby skákala po parku a hrála si s ostatními veverkami.

Jak veverka omezila louskání oříšků a pojídání sušených bedel, stalo se, že jí zásoba vydržela nezvykle dlouho. A tak, když schroupala poslední sousto ze své spižírny, byla už zase tuhá zima a krajinu kolem pokrýval skoro metr sněhu.

V bříšku jí kručelo čím dál tím hlasitěji, a tak vyděšená a hladová veverka vyhledala mazaného lišáka. Dlouho jí trvalo, než se na souseda vůbec doťukala a než ho vzbudila, ale misky s jídlem, jak si myslela, se nedočkala.

Když se vrátila domů, uronila pár slziček, ale hlad ji donutil udělat to, co jí lišák poradil – zahryzla se zoubky do jednoho z kabelů své PC sestavy. Jedla sice už mnohem chutnější věci, ale pokud opravdu nechtěla umřít hlady, musela to vydržet. Než pochroupala všechny kabely vedoucí od počítače k monitoru, od počítače k myši, od počítače ke klávesnici a taky kabel internetový, ujalo se vlády zase jaro.

Tentokrát veverka nelenila, vyskočila hned s prvními slunečními paprsky a hledala semínka, zrníčka a všechno, co by se dalo sníst a co chutná lépe než jídlo, které jedla celou zimu. Díky této neblahé zkušenosti pak malá veverka pochopila, že počítač může být člověku prospěšný, ale musí se používat s rozmyslem.

Pavla Jaklová

Žila, byla, v jednom lese ježčí rodina – táta ježek, máma ježková a dva ježčí kluci - Klubíčko a Dupálek, kteří si moc přáli ježčí sestřičku. Těšili se, že si s ní budou hrát a budou ji chránit před liškou a vlkem. Jednoho dne se jim narodila sestřička Bodlinka. Ale co to je? Ona byla jiná, měla pruhované bodlinky. Klubíčko řekl: „Co to je? To snad není ani ježek.“ A Dupálek dodal: „Vždyť vypadá jako zebra. Tu mi nechceme.“ A odešli. Rodičům bylo divné, že si Klubíčko a Dupálek o sestru nechtějí starat a nechtějí si s ní hrát, ale neříkali na to nic. A tak šel čas dál. Klubíčko a Dupálek si hráli v lese a Bodlinka zůstávala doma. Jednoho krásného dne, když Bodlinka ležela v kočárku před domem, zmizela. Maminka z toho byla celá nešťastná. Co teď budeme dělat? Tatínek řekl, že se po Bodlince podívá. Hledal dlouho, ale nenašel. Klubíčko a Dupálek se domluvili, že půjdou sestru také hledat. Začali nejprve v lipovém lese. Tam ji nenašli. Pokračovali do smrkového, tam nemohli také nic najít. Už se chtěli vrátit domů, ale v tom šlápl Klubíčko na něco ostrého. „Podívej, to je bodlinka naší sestřičky. Takovou nemá nikdo jiný.“ A tamhle leží další. A tak šli podle bodlinek, až sestru našli. To bylo radosti. Teď se nám nikdy neztratí, protože ji poznáme podle jejích bodlinek. Takovou sestřičku nikdo nemá.

1. oddělení ŠD Beroun–Závodí

Žilo bylo 5 trpaslíků. A měli různá kouzla. A jednou si dali jména. První trpaslík měl jméno Michal. Druhý trpaslík se jmenoval Tomáš, třetí trpaslík měl jméno Kuba, čtvrtý Adam a pátý byl Matěj. A šli do světa. A tam potkali příšeru. U té příšery byl poklad. Adam řekl: „Hele, poklad. Musíme ho získat.“ Adam použil své kouzlo a zmrazil příšeru. A všichni trpaslíci skákali radostí. Otevřeli poklad a tam byly diamanty.

Honzík Čihák, 8 let

Kdysi dávno bylo na světě možné potkat všelijaké bytosti, některé byly hodné a některé škodolibé, ale tak či tak byla to doba krásná, leč těžká. Žil muž jménem Honza, byl už starý a žil sám, neměl to štěstí rodiny, ale i přesto byl dobrosrdečný a na svět ani lidé nezanevřel ,jednou k večeru seděl u rybníka a kochal se pohledem na hladinu a blankytně modré  nebe, když v tom k němu promluvil hlas: To máme krásný večer. Honza úplně ztuhnul a rozhlížel se kdo že to promlouvá, pohlédl na lávku a málem leknutím oněměl, k jeho úžasu na lávce seděl maličký zelený a poměrně oškliví vodník Honza si ho prohlédl, měl krásný červený kabátek lemovaný lekníny, kalhoty z řas a na nožkách botičky z mušliček ,už se Honzovi nezdál tak škaredý, tak tedy odvětil :Ano, opravdu je dnes krásný večer a hned se mužíčka zeptal :smím znát tvé jméno?Ano odvětil mužíček, jmenuji se Vroutek, a tak se zrodilo velké přátelství, které se den ode dne upevňovalo. Od toho osudného večera již mnoho vody proteklo, hejna ptáků proletěla, a přesto si měl Honza a Vroutek večer co večer o čem vyprávět. Jednou k večeru, když už byla skoro tma, Vroutek čekal na Honzu. Honza již pěknou chvíli meškal, když už čekání Vroutek nevydržel, vydal se k Honzovu staveni, v chalupě svítil jen maličký plamínek, a tak Vroutek jen lehce na okno zaklepal, ale nikdo se neozval. Vroutka už napadaly chmury, a proto bez vyzvání do chalupy vstoupil. První se ocitl v kuchyni, ale tam Honza nebyl, tak tedy pokračoval do další světnice a tady viděl Honzu ,byl celý zbědovaný, i zeptal se Vroutek Honzy : co tě trápí? Honza jen odvětil: moje záda a usnu. Vroutek tedy roztopil v kamnech a postavil na polévku, když najednou zaslechl KVAK KVAK,rozhlédl se, ale nikde nic, tak tedy pokračoval v práci. Od toho dne už šlo slunce čtrnáctkrát spát a Honza byl stále velice nemocný.Vroutek si lámal hlavu, co je s jeho kamarádem a najednou uslyšel známé KVAK a tu ho napadla myšlenka na starého žabáka, se kterým se před Honzou kamarádil ,Vroutkovi žabák chyběl, ale jejich poslední rozmluva nebyla pěkná ,,žabák nebyl rád, že se Vroutek z lidskou cházkou zabavuje a Honzu přímo nesnášel, a tak se tedy ve zlém z Vroutkem rozešli ,nu což vzlykl si Vroutek, a šel se namočit, byl už skoro celý suchý, skočil do rybníka a na dně se protahoval, ale stále myslel na Honzu ,velice se o svého přítele bál, rychle tedy nabral mokrých sil a honem zpět za Honzou. Když vcházel do světnice, kde se vzal tu se vzal žabák před Vroutekem stál :KVAK KVAK, dobrý večer můj starý příteli vykvakl žabák, i dobrý večer Vroutek vyjekl udiveně a žabák spustil: Tvůj lidský přítel je na smrt nemocen KVAK zasmál se žabák, ,i rozblesklo se Vroutkovi, to ty žabáku jsi mému příteli ublížil, žabák odvětil ANO!!A dal Vroutkovi návrh, že pokud od přátelství z Honzou upustíš a zpátky k rovným svým se vrátíš, tvůj přítel zítra vstane a již jen štěstí ho provázet bude, ale jedinou myšlenkou na tebe nevzpomene. Vroutek se nerozmýšlel dlouho, pro Honzu by udělal vše, a tak tedy na návrh žabáka kývl, a ano žabák slovo dodržel, Honza ráno vstal nový dech lapl, sice si na svého přítele nepamatoval, ale stále ho to k vodě táhlo a něco mu scházelo, ačkoliv měl okolo sebe lid, i dost stále tesknil, ale nevěděl proč. Když z Honzy starostu udělali pro jeho moudrost a dobrosrdečnost, kus země bez jména mu svěřili ,tak Honza z ničeho nic vyhrkl ::TATO PŮDA, TATO ZEM PONESE JMENO VROUTEK JAKO SYMBOL LASKY, MÍRU A KLIDU. A opravdu vesnice, kterou Honza pojmenoval po svém zapomenutém příteli Vroutek byla, je, kdysi i teď právě domov lásky a pomoci, kterou se přátelství muže a vodníka stalo.

Laura Kopčilová

Bylo jedno městečko, jmenovalo se Fialkov. Žili v něm jen skřítci. Nachází se kousek od parku, kam chodí lidi na procházky. Žije tam 10 skřítků. Boural, Fíhák, Ríša, Mája, Mel, Vítek, Louskal, Trenk, Houpal a Janka. Městu se říká Fialkov, protože zde rostou jen fialové, jedovaté květiny.

Fialkov je v parku velmi dobře ukrytý, tudíž se tam žádný člověk nedostane. Všichni skřítci nosí na hlavě fialovou květinu, jen Mel nosí růžovou. Každý skřítek by chtěl růžovou, ale ta vyroste jednou za 100 let a tak ji dostane jen ten, kdo se nejlépe stará o město.

Blíží se chvíle, kdy vyroste další růžová květina a dostane ji jeden ze skřítků. Do tohoto dne zbývá pouhých 30 dní. Každý skřítek se o Fialkov stará jak může, ale Vítek se rozhodl, že vyjde z Fialkova a půjde do parku natrhat květiny, aby si mohli vypěstovat i jiné. Říká si „Co když se mi v parku něco stane? Co když už se nikdy nevrátím? “ Právě toto, co Vítek říkal, slyšel zvědavý Ríša. Ihned běžel říct ostatním, co slyšel. Skřítci hned utíkali za Vítkem, ale ten už byl pryč.

Máje, Mel a Jance vadilo, že se Vítek vydal pro jiné květiny do parku, protože věděli, že pokud se vrátí, dostane růžovou květinu. Mel sice tvrdí, že je jí to jedno, ale vůbec to tak nebylo. Chtěla i tu druhou růžovou květinu, aby byla nejlepší ze skřítků. Proto tedy začala celý Fialkov uklízet. Mája věděla, že Mel chce růžovou květinu a tak začala ve Fialkově stavět kino. Celých 15 dní se takto předháněli, až jednoho dne dorazil Vítek a povídá: „Podívejte, co jsem našel.“ Otevřel dlaň a v ní ležely tři semínka.

Skřítci na ně zírali a pak jeden z nich povídá „Co s tím budeme dělat?“ Vítek odpoví: „ To zasadím do hlíny a za 10 dní vyrostou žluté květiny.“ Vítek semínka zasadil a každý večer je chodil zalévat. Mel ho každý večer pozorovala a jednoho dne se rozhodla, že mu to musí překazit. Pokoušela se o to, ale nikdy se jí to nepovedlo. Jednoho večera, když Vítek práci dokončil, odešel domů a díval se na květiny z okna. Mel to nevěděla a znovu se snažila práci překazit. Vítek si toho ale všiml a vyšel ze své chaloupky. Ptal se Mel, co dělá. Mel mu vše vysvětlila. Vítek ji prozradil, že chce ale květiny rozšířit a každému skřítkovi dát jednu. Mel Vítkovi slíbila, že už mu nebude práci kazit, a že mu pomůže.

Za několik dní vyrostlo 15 žlutých květin. Vítek každému jednu dal a prohlásil, ať se nebojí, že tyto nejsou jedovaté. Tento den vyrostla i růžová květina. Všichni skřítci se shodli, že ji dostane Vítek. Květinu předali, ale Vítek ji daroval Mel, protože si ji zaslouží. O městečko se stará přece nejlépe. Ve Fialkově vše dobře dopadlo a všichni byli spokojení.

Valentová Natálie, 15 let

Tento příběh vypráví o starém městečku Brambůrkov ve kterém stále pršelo a kde žily brambůrky v 17.století.

V městečku žily brambůrky s různými jmény. Například Lejs Solený, Špíz Bohemianský se svou manželkou Křupkou Bohemianskou, Brambůrek Strážnický, Senza Wasabijský a také třeba Lejska Maxová. Jednoho dne se Brambůrkov zúčastnil velké soutěže o nejkrásnější město. Při přebírání cen za výhru řekl pan Solený: „Co uděláme s těmi penězi za výhru?“ Ozvala se paní Bohemianská a nahlas vykřikla: „Měli bychom s nimi opravit celé město a postavit památník jako vzpomínku na tuto slavnou událost.“ Všichni s tímto nápadem souhlasili až na starého pana Strážnického, který navrhl aby se s penězi naložilo jinak. Z peněz, které zbudou by se měli opravit menší závady ve městě. Na brambůrkovském úřadě se nakonec dohodli, že vyhoví oběma stranám. Další den nechal starosta Senza Wasabijský svolat brambůrky na náměstí, aby jim oznámil jak se s penězi naloží. Všichni nadšeně křičeli: „Jupííí, huráá.“

O měsíc později začaly brambůrky s opravami. Každá brambůrka ve městě chtěla mít na tomto činu podíl. Jako první se vylepšovaly silnice a chodník. Brambůrky tvrdě pracovaly, aby jejich městečko bylo co nejhezčí. Další na řadu přišly opravy menších závad, poté se přešlo na stavbu velkého památníku. Ten vypadal jako obrovská živá brambůrka. Socha měla na sobě velký klobouk, knírek a v ruce hůl. Starosta byl na všechny své brambůrky velmi pyšný a zvláště na pětici, která reprezentovala městečko na soutěži.

Městečko nakonec vypadalo velmi krásně a brambůrky v něm žily spokojeně a byly pyšné na krásný památník.

Stanislav Štok, 14 let

Byl žil jeden mravenec. Jmenoval se Pepa. Jednou šel za kopec a náhle uviděl hrad. Šel k němu a vlezl tam klíčovou dírkou. Našel tam něco, co nevěděl co je. Přemýšlí a pak jde za Ferdou. Jdou tam spolu. Zjistili, že to je zvon. Začali šplhat po šňůře, ale spadli z ní. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Vodní draci, 3. oddělení ŠD Beroun–Závodí

Byl jednou jeden koník Borásus. Ale všichni mu říkali Borýs. Borýs jednoho dne vyšel ze své stáje. Pod narcisem našel podivuhodný vzkaz, který ho odvedl až k temné jeskyni pokladů. Potkal ducha, který mu řekl, kde je schován poklad. Nakonec ho našel. Pak řekl sedlákovi, aby mu dal sedlo a udělal z něj jezdeckého koně. „Dobře ti zaplatím,“ řekl a skutečně zaplatil. Stal se z něho jezdecký kůň.

Kladivouni, 3. oddělení ŠD Beroun–Závodí

Bylo nebo nebylo? Stalo se, či nestalo? Ale ono opravdu bylo. Byla, žila jedna srnka, která se zabydlela v hlubokém lese. K jídlu si sháněla, kde se dalo, trávu. Většinou vycházela na paseky. Svůj domeček si udělala v houští pod smrky, aby ji nikdo nenašel a neviděl. Jednoho dne zažila strašnou věc. Před smrkem, kde měla skrýš, se náhle objevil myslivec. Ten slyšel nějaké šramocení, praskání a sledoval kolem dokola, co se to kde děje. Srnka byla tak hbitá, že odskočila nenápadně od skrýše a utekla. Myslivec jí chtěl zastřelit. Srna si našla jinou skrýš, a pokud ji někdo jiný nezastřelil, žije tam dodnes.

Vykutálení smíšci, 3. oddělení ŠD Beroun–Závodí

Byla jednou jedna dívka, která měla jméno Voleslava. Měla dva bratry, starší se jmenoval Slavomil a mladší Hans Christian. Nebyli bohatí, její tatínek pracoval na poli u šlechty a neměl pole, takže radši pracoval na pozemcích šlechty. Jednou jela okolo císařovna s císařem a svou malou dcerou. Císařovna měla kouzelné náušnice, ale vůbec nevěděla, že jsou kouzelné. Jejich šofér najel na hrbolek a císařovně náušnice spadly. Voleslava je sebrala a upozornila císařovnu, ta jí řekla, aby si náušnice nechala . Když ji maminka volala k večeři, Voleslava si náušnice schovala pod polštář. Po večeři šla spát a přála si, aby byli bohatí. Druhý den se probudila v zámku v měkoučké posteli. Voleslava zapoměla náušnice v posteli, kde je našel mladší bratr Hans Christian. Ten si přál, aby byl vzdělaný. Druhý den napsal za pět hodin pohádku Ošklivé káčátko. Náušnice si nechal u sebe, ale našel je starší bratr Slavomil, který si přál, aby se oženil s císařovou dcerou. Další de se mu splnilo přání. Císařova dcera byla hezká, navštívili Salovomilovu rodinu a za týden byla svatba. Slavomil vrátil císařovně náušnice. Všichni – Voleslava, Slavomil i Hans Christian se měli až do smrti dobře. Voleslava si vzala za muže Rudolfa II., Hans Christian si vzal za ženu rakouskou císařovnu. Hans Christian na přání své císařovny přijal příjmení Andersen. Měli tři děti. Slavomil měl se svojí císařovnou Marií Terezií 16 dětí. Všichni se měli dobře až do smrti, ale připomínali svým dětem, aby si cenili věcí. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Lucie Karásková

V krásném místě jménem Skřítkov žila spousta víl a hodní skřítkové. Jejich městečko bylo krásné, barevné a útulné, všude samé květiny, samé ovoce a krásné vílí zahrádky.Víla Amálka měla útulný domeček, ve kterém žila se svou sestrou Rusalkou. Vše bylo ale ukryto před světem lidí, aby nikdo nic netušil a pohádkový svět nerušil.

Každé ráno chodily víly do přírody, kde sbíraly ostružiny, jahody a voňavé bylinky, ze kterých si vyráběly sladké šťávy a skřítci barvy na ozdobu domečků. Jednoho dne se Amálka probudila a vykřikla: „Rusalko, naše městečko je zničené“. Rusalka vyběhla ven z vrátek, kde spatřila ostatní víly plakat nad zničenými domečky a zahrádkami. „Co teď?“ ptala se Rusalka. „Musíme to vše opravit,“ odpověděla Amálka.

Víly a skřítci nepřestávali plakat a nevěděli, co dělat dál. „Kdo to ale mohl být,“ ptali se. Nikdo neznal odpověď. „Mám plán“ říkala Rusalka. „Počkáme do noci, třeba se ještě vrátí.“ Všichni souhlasili a netrpělivě čekali,zda se někdo ukáže. Nastala půlnoc a opravdu se někdo objevil. „Kdo to je?“ ptaly se víly. „Zlí brouci!“ odpověděla Rusalka. Počkali si, až bude tma a zase budou v poničeném městečku, aby mohli páchat další škody. Když se brouci ukázali, celý Skřítkov se seběhl. Chytli vandaly a uvěznili je. „Proč jste poničili naše městečko­?“ Brouci odpověděli, že vílám a skřítkům záviděli krásu, protože jejich město je temné a ošklivé. Moc se omlouvali za svou závist a slíbili, že pomůžou s opravou města.

Víly a skřítkové souhlasili a hned ráno se pustili všichni do práce. Opravy poničených domečků a zahrádek rychle pokračovaly a městečko se stalo ještě krásnějším než předtím. V zahrádkách vyrostly houby různých tvarů, léčivé bylinky, žluté pampelišky a další a další přenádherné květiny. Všichni byli spokojeni. „Co teď s brouky, když nám pomohli vše napravit?“ ptaly se víly. „Přece je nevyhodíme,“ říkaly. „Budeme kamarádi?“ namítala Rusalka. Brouci byli šťastni, nabídku přijali a se všemi se spřátelili. Nastěhovali se do městečka Skřítkov a žili společně spokojeně a šťastně.

Navzájem si všichni pomáhají. A temný svět brouků také společně opravili a změnili na výstavní městečko, ze kterého si vytvořili další tajuplný svět. Tentokrát ne temný a ošklivý, ale krásný,světlý a útulný.

Tereza Krejčíková

Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno město jménem Skřetice. V tomto malém městečku nebydlel nikdo, protože se říkalo, že tam straší. Hned za městem stálo další městečko, které se jmenovalo Skřítkov. Žily v něm neobyčejné bytosti, skřítci a mluvící zvířátka.

Jednoho dne se skřítci domlouvali a došli k závěru, že by se do Skřetic měli jít podívat. Jeden skřítek křičel: „Ať tam jde Rarášek!!!“ Rarášek byl ten nejodvážnější skřítek ve městě ze Skřítkova. Druhý skřítek povídal: „To město je prokleté, neměl by tam nikdo chodit.“ Rarášek hrdě přistoupil a řekl: „Já tam půjdu.“ Všechny zarazilo, jak Rarášek nadšeně zvolal, protože města Skřetic i jeho okolí se všichni báli a raději tam nechodili. Rarášek přemýšlel, co by si měl vzít všechno s sebou. „Vezmu si nůž a sekerku, luk s šípy, teplé oblečení, kdyby náhodou byla v noci zima a přespával bych pod širákem,“ říkal si sám pro sebe. Doma přemýšlel, čeho by se v prokletém městě měl bát, ale na nic nepřišel.

Druhý den se probudil s východem sluníčka. Řekl si: „Je čas jít.“ Bylo to jen kousek, který musel ujít. Už už se blížil k městečku a jeho klid vystřídal strach. Začal si povídat: „Stačí jen zjistit co tu straší, stačí jen zjistit, co to je a jít domů,“ aby se nebál. Na náměstí si sedl a v klidu se najedl. Najednou, zničeho nic, šlyšel divné zvuky a viděl ještě divnější stíny. Blížil se večer a Rarášek říkal: „Sem jsem neměl nikdy chodit, vždyť je to mnohem více strašidelnější, než se říká.“ Nastala černá a temná noc a nemohl usnout. Spal pod širým nebem a koukal na hvězdy a snažil se je počítat. Začínaly se mu zavírat oči a nakonec usnul.

Další den se byl porozhlédnout v městských domech. Vypadaly jako paneláky, ale mnohem menší. Nic nenašel. Ani žádné malé zvířátko. Když odcházel, zaslechl za sebou mňouknutí. Otočil se a zajásal: „Když tady bydlí malá kočička, musí tady žít i jiná zvířata.“ Vzal si kočičku k sobě, aby nebyl tak moc sám. Kočička mňoukla a tím přivolala i jiné kočičky z města. Přišly k němu, když se začalo stmívat.

Když se ráno probudil, měl kočičky kolem sebe a pěkně ho hřály. Snažil se najít, co tu straší a pořád nic a nic. Šel prohledat poslední dům ve městě, který včera nestihl prozkoumat. Vešel dovnitř. Uviděl malý stoleček a židličku. Pod stolem spatřil malého skřítka, který se ho lekl. Zeptal se: „Ty jsi taky skřítek?“ Rarášek odpověděl: „Ano a jmenuji se Rarášek?“ „Já jsem Bukvička.“ odpověděl malý skřítek. „Mě poslali na výpravu do města Skřetice, protože jsme tu dlouho nikoho neviděli bydlet. Také se říká, že tu straší, ale bydlí tady jen malé kočičky a ty. To ty tady strašíš?“ „Ne jen jsem nastražil pár malých pastí, kdyby se sem chtěl někdo nastěhovat. Já bych nechtěl, aby tu někdo bydlel, protože mám rád klid a ticho.“ odpověděl Bukvička. „Že neřekneš, že tu bydlím, že?“ Rarášek pověděl: „Nepovím o tom nikomu, neboj se, nechám si to pro sebe. A můžu tě jít někdy navštívit?“ „Určitě.“ řekl Bukvička. „Tak já se vrátím domů, do města Skřítkov. Ale brzy se na tebe přijdu podívat.“ Rarášek se vydal na cestu domů.

Vrátil se a všichni ho zastavovali a ptali se, jak to ve Skřeticích vypadalo, ale hlavně, co tam straší. Rarášek odpovídal: „Nevím, nevím.“ Vešel domů a šel se umýt a pořádně najíst. Hned druhý den se vypravil popovídat si s Bukvičkou.

Kristýna Kučerová

Král džungle je samozřejmě lev. Ale jednou potkal lev, když šel cestou velmi udýchanou myš, jak utíká před stádem bizonů. Lev je nejsilnější zvíře, a tak se s bizony začal prát. A vyhrál? Co myslíte? Ano, samozřejmě vyhrál. A tak ubohé malé myšce zachránil život. A myš mu za to poděkovala a řekla: „Milý lve, když jsi mi pomohl, tak až budeš v nouzi, zavolej, myško jsem v nouzi.“ Ale lev řekl, že pomoc určitě nebude potřebovat.

Jednou přijeli do tábora myslivci. A lev slyšel, jak si povídali o tom, že budou lovit lvy. A lev měl strach. Šel se schovat hluboko do džungle, ale cestou ještě zaslechl, že myslivci budou lovit lvy hluboko v džungli. Lev se bál, ale řekl si, že se na zítřek pořádně vyspí.

Další den přišli myslivci lovit. Měli sebou pušky, kuše, náboje a pistole, ba dokonce i sítě. Lev se bál ještě víc, měl strach, že ho myslivci lapnou do jedné sítě. Myslivci slyšeli zívání lva. Nic netušící lev najednou uviděl myslivce na stromě, jak spouštějí síť. Lev nemohl uhnout a snažil se ze sítě dostat, pak si ale vzpomněl na myšku a zavolal: „Myško, jsem v nouzi!“ Myška přiběhla s ostatními myškami a řekla: „Lví král džungle potřebuje pomoct.“ Myšky prokousaly síť, vyprostily lva ze sítě. Lev uznal, že je myš chytřejší a moudřejší, a tak jí poděkoval. Tak byli lev a myš nejlepší kamarádi a navzájem si vždy pomáhali.

I malá myška může pomoci velkému lvu.

Beáta Zemánková

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Anička.

Měla jedno velké přání. Nepřála si nic jiného než nejlepšího přítele na světě. Přála si psa.

Jenže se jí toto přání nemohlo splnit. Byla alergická na srst. Celé dny přemýšlela co s tím.

A pořád ji neopouštěla myšlenka „proč zrovna já“.

„Mami jdu si hrát na zahradu!“ prohlásila jeden den Anička. Jak tak si házela s míčem všimla si věci které si nikdy před tím nevšimla. Byla to skrýš ověšená kytkami. Anička je velmi zvědavá holka a proto se tam utíkala podívat. Vstoupila do brány a objevila se v úplně jiné říši. Svítilo zde sluníčko a běhali zde veselé holčičky.

„Ahoj Aničko..“ pozdravila ji jedna dospělá paní. Anička by přísahala že měla křídla.

„kde to jsem?“ nechápavě se zeptala Anička.

„Jsi v říši splněných snů a přání. I ty máš určitě nějaké přání které víš že se ti nesplní. Myslím že jsi to byla ty! Jasně! Přála sis pejska! Usmála se na ní ta paní.

„Ano pejska!!! Ale počkat já vlastně nemůžu jsem alergická na…“

„Milá Aničko, jsi v říši kde se plní přání. Zde je tvůj pejsek. Jmenuje se Filly. Nebudeš na něj alergická. Ale pozor. Nesmíš si ho vzít domů. Můžeš si s ním hrát jen tady….A můžeš zde za ním chodit kdy chceš. Je jen tvůj…“

Anička nemohla uvěřit svým očím… Ještě se mockrát ujišťovala jestli není ve snu. Ne! Vždy se ujistila tím,že vykoukla z okna a tam uviděla skrytou bránu…

A dodnes Anička chodí za svým pejsek v tajné říši. Byl to její SPLNĚNÝ SEN.

Crhonková Anna, 12 let

V jednom krásném rybníku u lesa žil byl jeden vodník. Jmenoval se Vodák a byl to úplně obyčejný vodník, jako každý jiný. Ale nemyslete si, že to byl nějaký hodný vodník. Naopak, lidé s ním měli problémů až nad hlavu. Kradl, pořád jim dělal naschvály, až si jednou lidé řekli, že už toho mají dost a vyhnali Vodáka pryč z jeho rybníka.

Vodák neměl kam jít, a tak chodil sem a tam, až najednou narazil na podivný domek na jedné nožce a řekl si: „Konečně místo, kde mohu chvilku přebýt." Zaklepal, ale nikdo se neozýval, tak zkusil zaklepat znovu, ale stále nic a pak si všimnul, že dveře jsou odemčené. Tak vstoupil a ode dveří zavolal :„Je tu někdo?" Ale zase nic. Tak vešel dále. Rozhlédl se a jako první uviděl stát na zemi u stolu velké vědro s vodou. Sedl si na židli u stolu a namočil svůj vysušený šos do vody. Potom se znovu rozhlédl a uviděl postel. Lehl si na ní, aby si odpočinul, ale za chvilku usnul. Najednou ho něco vyrušilo ze spaní. Podíval se kolem sebe a lekl se, protože uviděl, jak u postele stojí čarodějnice.

Rychle vyskočil z postele a řekl: „Já jsem vodník Vodák," koktal. „Já jsem Mrakomorka," odpověděla čarodějnice. „Co tu děláš?" zeptala se Mrakomorka. Vodák odpověděl: „Já jsem tady chtěl jenom chvilku zůstat, protože mě lidé vyhnali z mého rybníka." „A proč?" zeptala se Mrakomorka. „Protože jsem jim dělal naschvály a zlobil je," přiznal se Vodák. „Tak to jsi si zasloužil," řekla Mrakomorka. Vodák se začervenal: „Já vím," řekl. „Ale chtěl bych to napravit, nemohla bys mi s tím prosím pomoci?" Mrakomorka se chvíli zamyslela a potom řekla, že mu tedy pomůže. Ale nejdříve musí splnit tři úkoly.

„Tvým prvním úkolem bude přeplavat rybník," řekla Mrakomorka. „To bude snadné," pomyslel si Vodák. Vyšel z domku a za pár minutek byl zpět. „Hotovo," zvolal Vodák. „A jaký je další úkol?" zeptal se Vodák. „Tvůj druhý úkol je přinést mi dušičku," řekla Mrakomorka. Vodák vyšel z domku a za pár minut byl opět zpátky. „Hotovo," podával Vodák Mrakomorce dušičku v hrnečku. „A jaký je můj poslední úkol?" byl zvědavý Vodák. „Tvým poslední úkolem je přinést mi zlatou rybku,“ odpověděla Mrakomorka." „Cože?" podivil se Vodák. „Slyšíš dobře, přines mi zlatou rybku." Vodák tedy šel, ale vůbec netušil, kde by zlatou rybku mohl najít. První zkoušel rybník, ale žádnou zlatou rybku tu nenašel. Postupně ji hledal ve všech rybnících v okolí, ale stále nic. Chudák nešťastný si sedl k malému potůčku, který protékal kousek od rybníka a najednou slyší, jak mu někdo říká: „Proč jsi nešťastný?" Vodák si však myslel, že se mu to jenom zdá. Za chvilku však znovu slyší: „Proč jsi nešťastný?" Pak si Vodák řekne, že se mu to tedy nezdá a že mu to opravdu někdo říká, ale kdo? Potom uslyšel hlas, jak říká: „Jsem tady dole." Vodák se podívá dolů a uvidí zlatou rybku a vykřikne radostí: „Právě tebe hledám. To jsem rád, že jsem tě našel!" Vzal zlatou rybku opatrně do dlaní a běžel s ní za Mrakomorkou. „Tady máš zlatou rybku. A teď mi prosím pomoz, jak jsi mi slíbila," řekl Vodák Mrakomorce.

„Samozřejmě, pomůžu ti tak, jak jsem slíbila. Pomůžu ti tím, že ti dám dobrou radu. Musíš udělat něco, čím si získáš zpět důvěru lidí," odpověděla Mrakomorka. Vodák vyšel z domku a zamumlal si: „To jsi mi tedy moc nepomohla." Šel celý zadumaný a nejednou kouká, že přišel ke svému rybníku. Uslyší hlasy a na druhém břehu uvidí dvě malé děti, jak hází kamínky do rybníka. Vedle nich stojí jejich maminka a napomíná je, aby nechodily tak blízko k vodě, že tam mohou spadnout. Děti si však chtěly nasbírat další kamínky a popošly blíž k vodě. Jak se děti sklonily k zemi pro další kamínky, uklouzly jim na mokrých oblázcích nohy a obě spadly do rybníka a začaly se topit. Maminka nešťastně volala: „Pomoc! Pomoc!" Vodák nezaváhal ani chviličku, rozběhl se a skočil do rybníka a rychlými tempy plaval přímo k dětem. Naštěstí to stihl právě včas a děti zachránil před utonutím. Vynesl je obě v náručí na břeh a podal je jejich mamince, která byla moc šťastná a mnohokrát Vodákovi děkovala.

Když se ve vesnici rozneslo, jak hrdinsky se Vodák zachoval, lidé mu odpustili a pustili ho zpět do rybníka. Vodák lidem slíbil, že už je nebude zlobit, protože pochopil, že se mu bude žít daleko lépe, když bude lidem pomáhat a ne jim dělat naschvály. Z Vodáka se stal hodný a slušný vodník, kterého měl každý rád.

Michaela Sitterová

Před dávnými časy bylo jednou jedno království, kde žil starý sultán se svou překrásnou dcerou Amandou.

Starý sultán byl velice nemocný a smutný, tak se princezna Amanda rozhodla vydat na cestu do vzdálených zemí, aby přinesla sultánovi lék na jeho nemoc.

V noci se Amanda nachystala na cestu. V jedné ze svým tajných komnat princezna nasedla na kouzelný létající koberec a odletěla otevřeným oknem.

Cestovala z jedné země do druhé několik měsíců, avšak lék pro svého otce se jí najít nepodařilo.

Jednoho dne Amanda prolétávala nad velikou zahradou, která zářila všemi barvami. Amanda se snesla doprostřed zahrady a přivoněla si k té nejkrásnější květině. V tu chvíli se před ní objevil starý muž s dlouhým bílým plnovousem, oblečený v šatech barevných jako všechny květiny ze zahrady.

„Co zde pohledáváš, princezno?“ zeptal se muž. Amanda požádala starce, aby jí poradil, kde by mohla sehnat lék pro svého otce. Stařec jí odpověděl: „Když této květině dáš jméno, tak si můžeš jednu odnést, a tak pomoci svému těžce nemocnému otci.“

V tu chvíli si Amanda všimla, že muž má na hlavě krásný turban, a protože se v perském jazyce turban řekne tuliban, Amanda povídá: „Ať se tedy květina jmenuje tulipán.

Jakmile jméno Amanda vyslovila, stařeček v okamžiku zmizel a princezna se ocitla v paláci svého otce. Když si sultán přivoněl k neznámé květině, tak se okamžitě uzdravil z té přenádherné vůně.

A od těch dob se tato květina jmenuje tulipán a přináší svou vůní všem lidem jenom radost.

Nikola Zárubová

Bylo jednou jedno království, ve kterém žilo plno chytrých a vynalézavých lidí. Ale jak už to tak bývá, mělo zvláštního krále, který pořád něco zakazoval. Například lidé nemohli vyvíjet nové vynálezy, které by všem zjednodušily život, nebo dokonce chovat domácí mazlíčky. Lid krále neměl moc rád, tak si začal stěžovat. Čím víc lidé krále svými stížnostmi obtěžovali, tím víc nových zákazů král vydával. Nakonec se rozhodl vydat rozsáhlý seznam, který byl poslán do každé chalupy v království, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že o zákazu nevěděl.

To byste nevěřili, jak byla tato kniha tlustá! Lidé se rozhodli, že v tomto hloupém království nechtějí už dál žít, začali se stěhovat jinam. Jenže král si toho všiml a vydal další zákaz, do kterého napsal, že nikdo nemůže překročit hranice.

A protože v této zemi byli lidé chytří, rozhodli se šalamounsky. Poprosili souseda – konstruktéra z vedlejší země, který se stihl odstěhovat včas, aby jim sestrojil speciální vůz pro mnoho lidí, který by je přes hranice převezl. Jakmile obdrželi plány, začali usilovně pracovat na sestrojení vozu. Byla to tajná akce a bylo nutné dodržovat ta nejpřísnější pravidla, aby se králi nic nedoneslo. Když byl vůz hotov, všichni do něj nastoupili a hranice království nepřekročili, nýbrž přejeli.

Hloupý král zůstal v království sám jen s několika lokaji a sloužícími. Bohužel nikdo z nich se neuměl o sebe postarat, protože byli zvyklí, že za ně práci odvádějí poddaní. Neuměli pěstovat plodiny ani chovat zvířata – pole pustla a zvěř přeběhla do sousedních zemí. Zbytek sloužících tajně uprchl a král zemřel hlady a zimou.

O zemi bez vládce jevilo zájem mnoho králů i císařů, ale boj vyhrál mocný a chytrý král Jan I. Vědělo se o něm, že vládne moudře a spravedlivě, a tak se lidé začali po několika letech v cizích zemích vracet domů do vlasti. Netrvalo dlouho a díky novým vynálezům tady zase byla úrodná pole, cesty, nové a krásné domy.

A protože měla země tentokrát moudrého vládce, lidé zde byli šťastní a veselí.

Jan Žofka

Kdysi dávno, byla v malém údolíčku v Krkonoších malá vesnička jménem  Mourovice. Ležela  nedaleko velkého lesa, kde prý údajně má žít Krakonoš, strážce všech lesů a hor.

Kousek za Mourovicemi byla malá chaloupka s ještě menší studánkou, ve které vždy byla voda tak krásně vychlazena a čistá jako hrdlička. V té chaloupce žil starý vdovec a jeho tři dcerky. Nejstarší se jmenovala Anička a ty dvě zbylé se jmenovaly Adélka a Magdalenka. O Aničce se říkalo, že je z okolí nejkrásnější a nejmilejší. Každý, kdo s ní přišel   pohovořit, byl potom celý den veselý. Aničku si každý ve vesnici oblíbil a měl ji rád. Když ji bylo osmnáct roků, hned pár dní po jejich narozeninách, se po městě šuškalo, že se prý v nedalekém lese usídlili lapkové a bandité.

Všichni se velmi báli. Někteří říkali, že jsou to jen drby starých kořenářek, jiní zase namítali, že si sem lapkové přišli pro starý poklad, který je zakopaný někde pod vesnicí. To znepokojilo velitele stráže, kováře a zdatné chlapy z vesnice. Kovář Tim říká, že se to musí prověřit a popřípadě okamžitě zasáhnout. Proto vyslali dva rychlé muže, aby  prozkoumali les. Stalo se to, čeho se nejvíc obávali, našli dva tábory a jeden se ještě připravoval. Všechny z vesnice to znepokojilo, a proto kovář začal kovat to nejkvalitnější brnění a meče. Dřevorubci začali vyřezávat vhodné stromky na luky a šípy. Zdatné hospodyně dodávaly brka na směrovky šípu a začaly vařit to nejlepší jídlo,  aby měli muži co největší sílu.

Nevýhoda vesničanů byla ta, že jich bylo málo, a proto museli doplnit řady i mladou krví. Kluci nad 13 až 14 let byli povoláni chránit vesnici, ale aby je hned bandité nedostali, přenechali jim válečníci luky a praky, aby mohli podporovat své otce a strýce v bitvě z dálky. Anička a její dvě sestřičky společně s otcem byli ukryti doma se zhaslými světly, aby je v případě porážky nenašli jejich chalupu na kopci zářící jako táborák. Přišel soudný den, kdy se měli vesničané a bandité společně s lapky utkat na okraji lesa. Vesničané byli nakonec poraženi a bandité vtrhli do vesnice, kterou vyrabovali a  podpálili. Bandité hledali poklad všude možně, ale marně. Domnívali se, že poklad je ve vesnici, ne pod vesnicí, ale to oni nevěděli. Řekli si, že to je jen pověra a že žádný poklad tu není, a v tom vzteku podpálili i místní les.

Anička byla smutná, když to všechno viděla. Vyběhla na kopec a tam se rozbrečela. Najednou něco ucítila na zádech, nejdřív to byl takový lehký vánek, ale potom jí sáhl na rameno a oslovil starý muž s dlouhým plnovousem a dlouhou dřevěnou berlí: „Vy jste se sem šel také schovat, pane?“ „ Aničko, přišel jsem vám pomoci s tím strašlivým požárem....“ „A kdo vůbec jste, pane?“ „Já jsem strážce všech lesů  a hor, které nesou moje jméno. Nikdo totiž nebude ničit moje dílo, které jsem tak dlouho vytvářel.“ Anička se optala, jak se vlastně jmenuje, ale ten jen mávnul svou berlí a něco zabrumlal.

Lidem z vesnice se zatím podařilo vesnici uhasit, ale více je trápilo, co se stane s lesem. Vesničané se rychle seběhli k hranicím lesa a snažili se oheň uhasit. Rybník byl moc daleko a vesnická studna také. Najednou zazněl roh, na který troubil stařík, a v tom okamžiku se seběhla zvířata z lesa a okolí, aby pomohla vesničanům s požárem. Jeleni vzali vědra do tlamy a honem utíkali k rybníku a tam nabrali vodu a  zpátky se vrátili k hranicím lesa, kde podávali lidem  vodu. I malí ptáčci se snažili nabrat si trochu vody do zobáčku a pouštěli jí shora na hořící les.

Na kopci, kde zatím stojí stařík a plačící Anička, se zatím téměř nic neudálo, strážce hor a lesů dál mával berlí a něco k tomu povídal. Když Anička byla netrpělivá, řekl jí povzbudivá slova a   Anička začala pociťovat klid. Najednou se nad lesem zatáhly černé mraky, a když už se zdálo, že je vše ztracené, znenadání začalo pořádně pršet. V jiné situaci by se šel člověk před deštěm schovat, ale v této  chvíli se všichni radovali. Anička se zvedla ze země a radostí se rozplakala ještě víc, nebyla snad ještě nikdy víc šťastnější. Otočila se a objala pevně staříka  a zeptala se ho, jak to vlastně dokázal.   Odpověděl, že to nezpůsobil on, ale její upřímné slzy. Anička se chtěla ještě zeptat  strážce , jak se jmenuje, ale vtom mžiku se strážce hor a lesů vypařil v husté tmě a poslední slova, co ještě stihl říct, byla: „Krakonoš, Aničko, Krakonoš.“ Pak už nikdy Anička Krakonoše neviděla, ale věděla, že to není jen pouhá legenda, ale skutečná pravda.

A co se stalo s lesem, bandity a pokladem? Z popela vzešla nová a úrodná půda pro další stromy a zanedlouho lapky a bandity dostihli vojáci, protože Mourovicím přišli na pomoc ze všech vesnic, kde se dozvěděli, co jim provedli.

A poklad, ten se našel při přestavbě  studny, když se na dně křišťálové vody lesklo něco zlatého. Aničce, jejímu tatínkovi a sestřičkám se vedlo lépe, protože poklad byl mezi vesničany poctivě rozdělen. Proto každý den nosí Anička kravské mléko, pecen chleba a do džbánečku nasbírá sladké lesní jahody a všechno položí na kraj lesa jako vděk Krakonošovi.

Kevin Novák

Bylo a také možná nebylo v lese na kopečku v tom největším stromě, bydlel loupežník Lotrando. Běhal po lese, strašil a okrádal pocestné.

Schoval se za strom, a když někdo šel, tak vyskočil a lidé se ho lekli tak moc, že odhazovali vše, co měli, a utíkali rychle pryč. Všichni se báli a přestali tudy raději chodit. Lotrando se začal nudit. Bloumal po lese sem a tam. Jediný, kdo ho rád viděl, byl dřevorubec Janek.

Jednoho dne porážel zase stromy a Lotrando na něho nečekaně vyskočil a bafnul. Janek se lekl a strom, který porážel, spadl jinam, než měl, a zlomil se. Ten strom měl dřevorubec připravený, aby z něho vyrobil kolébku pro svého synka. „A co teď?“ křikl Janek. „Ten strom jsem hledal několik týdnů. Už toho mám dost, všechno jsi pokazil!“ řekl nahněvaným hlasem. Hodil pilu i sekyru na zem a odešel domů.

Lotrando měl strach, že přijde o kamaráda. Popadl nářadí, donesl ho Jankovi k chaloupce a položil na práh dveří. Vrátil se do svého stromu a styděl se za to, co provedl. Rozhodl se, že pro Janka najde jiný strom. Byl unavený a tvrdě usnul. Jak usínal, měl pocit, že z dálky slyší nějaký hlásek: „Já bych tak chtěl být kolébkou....“

Ráno vyhnalo loupežníka z pelíšku špatné svědomí. Slíbil si, že najde strom, který vyrostl, aby dělal kolébku. Prošel velký kus lesa, ale bez úspěchu. Jeden strom chtěl být stolem, další postelí. Byl večer, Lotrando se upajdaný vrátil do svého stromu, ani si nezul škrpály a usnul.

Tak probíhalo i několik dalších dnů a strom stále nebyl k nalezení. Lotrando už měl z chození nohy samý puchýř, nikdy toho tolik nenachodil. Seděl doma na zemi a přemýšlel, kam půjde zítra. Najednou se korunami stromů prohnal vánek a pošeptal jemným hláskem. „Já jsem vyrostl, abych byl kolébkou...“ Lotrando nevěřil vlastním uším, vyskočil a vykřikl radostí. „To není možné, já hledám po celém lese strom, aby se stal kolébkou, a nakonec v něm bydlím. „Měl velkou radost a běžel rychle pro Janka. Cestou mu ale došlo, že nebude mít kde bydlet. Sedli si spolu a přemýšleli, jak to udělat. „Budeš dřevorubec jako já,“ řekl Janek. Loupežník se zaradoval, trochu se upravil a ostříhal si vousy. Vzali nářadí a dali se do práce.

A tak se stal loupežník dřevorubcem. Kolébka se jim velice povedla a malému synkovi se v ní moc líbilo. A Lotrando? Ten si v lese postavil malou chaloupku a na loupežnické řemeslo úplně zapomněl.

Jakub Hejna