Kreslířská a literární soutěž u příležitosti Noci s Andersenem - Pohádka

Jednou se celý Čtyřlístek probudil do krásného dne. Fifinka udělala snídani, všichni se posadili ke stolu a Bobík povídal: „Hmm, výtečná snídaně.“ Fifinka: „Ale celý den bude stejně nuda.“ „A proč?“ Tázal se Pinďa bude nuda? Zamračí se Bobík. „A co jet na výlet?“ Napadne Fifinku. „Třeba takhle do Berouna. Tam je pěkná kultura, dokonce tam mají medvědy. Kubu a Matěje!“ vypráví Myšpulín. „Dobře, nasedáme a jedeme.“ Zaradoval se Pinďa. Jeli po silničce, až dorazili na pěkné náměstíčko. Všichni je tam vítali a moc dobře věděli, kdo jsou. Celá skupinka se dostavila. U milého pána se zeptala: „Můžeme se prosím zeptat, jsou zde ti medvědi?“ Pán odpověděl: „Ano, ale zajisté, na Městské hoře. Pojďte, já vás tam zavedu. Já je vlastním. Já jsem pán Chaloupek.“ Všichni prošli horní bránou a šli do kopce. Zastavili se u malého hřiště a potočili se na kolotoči. Bobík si povzdychne: „Já mám hlad! Dal bych si tam toho medvěda.“ Řekl z vtipu. Medvěd! Kde?! Vykřiknou všichni sborem. Fifi si vytáhla svůj růžový foťáček a začala si všechno fotit. Poté někdo Bobíkovi zaklepal na rameno. Za ním stál pan Chaloupek s pocukrovanou palačinkou. Pochutnali si a Myšpulín řekl: „Hele, už je hodně hodin, musíme jet.“ Rozloučili se s panem Chaloupkou a medvědy, kteří jim mávali. Nastoupili do auta, projeli spodní bránou kolem kostela svatého Jakuba, radnice, hradeb a už byli doma. „To byla legrace!“ zaradoval se Bobík. Těším se, až tam pojedeme zase.“

4. skupina - zástupci 4. oddělení ŠD a školní klub, Beroun–Závodí

Byl pátek 31. 3. 2017. Slunce svítilo na obloze a náměstí bylo přeplněno lidmi. Najednou se pod dolní bránou objevila čtyři zvířátka. Byl to pejsek, zajíc, prasátka a kocour. Celé náměstí se obrátilo na čtyři zvířata. Najednou se ke zvířátkům přibližoval chuml lidí. Všichni se ptali: „Kde jste se tu vzali?“ „Vždyť je to Čtyřlístek!“ křičeli a fotili je lidé. Prasátko zakřičelo: „ Tak dost. Prosím odstup. My se vám představíme, ale prosím v klidu! Takže, já jsem Bobík, tohle zajíc.“ Ukázal Bobík. „Ten se jmenuje Pinďa. Kocour Myšpulín, pejsek neboli fenka Fifinka. Přijeli jsme Vás pozdravit do Berouna.“ Domluvil Bobík. Čtyřlístek šel pozdravit pana starostu. Pan starosta nemohl uvěřit svým očím. Rád je uvítal. „Jsem rád, že jste navštívili naše město Beroun a za odměnu se můžete podívat na naše památky a ubytovat se tu na čtrnáct dní. Čtyřlístek přijal nabídku. V Berouně se ubytoval a užíval si krás našeho města Beroun.

3. skupina - zástupci 4. oddělení ŠD a školní klub, Beroun–Závodí

Čtyřlístek se rozhodl, že pojede do Berouna. Nasedl do červeného auta a jel. Když přijeli do Berouna, tak se šli podívat na berounské náměstí. Tam se rozhlíží a před historickou budovou radnice vidí sochu Mistra Jana Husa. Prošli si náměstí a šli se podívat do papírnictví a do obchodu „Baťa“. Fifinka si chtěla koupit u Bati nové boty a Myšpulín si chtěl koupit v papírnictví nové gumovací pero pilot. Pak se na náměstí podívali na informační tabuli a rozhodli se, že pojedou na Závodí do školy a tam navštíví školní družinu. Děti se na ně nemohly vynadívat. Ony si totiž myslely, že jsou jenom namalovaní. Výhodou bylo to, že děti s vedoucí vychovatelkou četly Čtyřlístek. Možná, že i před jejich návštěvou, děti psaly povídku o návštěvě Čtyřlístku v Berouně.

1. skupina - zástupci 4. oddělení ŠD a školní klub, Beroun–Závodí

Kdysi dávno, daleko předaleko, byl jednou jeden špaček jménem Jakub. Byl čilý, hodný a správný. Když vyrostl, letěl si najít samičku a místo, kde bude hnízdo. Letěl, až našel budku. Do té budky se podíval a vystlal ji pro jeho družku. Když měl hotovo, začal hledat samičku. Zpíval vysoké i nízké tóny a tu se ozval čísi hlas. Byla to samička, která říkala, že by si ho vzala. Jmenovala se Sylvie. Byla krásná a k Jakubovi se hodila. Letěli do budky a tam se zabydleli. Měli spolu mladé Petru, Emanuela a Lisu. Petra, Emanuel a Lisa byli do léta samostatní a na zimu letěli do teplých krajin sami. Ale Sylva s Jakubem letěli spolu. Najednou Sylva udělala něco nečekaného. Prudce se zastavila a ve vzduchu se motala, jako by ji někdo chytl. Jakub se ptal, co se děje, letěl k ní a ouvej, najednou se chytl do něčeho, co vůbec nebylo vidět. A pak to uviděl. Byla to ornitologická síť. Řekl to Sylvii a tu se odněkud vynořili lidé. Osvobodili je ze sítě, ale nepustili je. Jakub byl plný strachu. Sylvie se ptala, co se jim stane, ale Jakub nevěděl. Lidé je dali do nějakých pytlíků daleko od sebe. Teď měl Jakub ještě větší strach, co se bude dít. V tu chvíli se Sylvii zjevila ptačí víla. Byla krásná a černočernou tmu osvětlovala její záře. Víla řekla: „ Neboj se Sylvie, tito lidé jsou hodní, Ti vám nic neudělají. Za chvilku vás zase pustí.“ A jak řekla, tak se stalo. Lidé je někam chvíli nesli a pak je v pytlících pověsili na klacek. Nejdříve vyndali Sylvii a něco s ní dělali. Asi si ji prohlíželi. Potom ji pustili. Pak vyndali i Jakuba. Dělali s ním to samé a taky ho pustili. Sylvie i Jakub byli úplně normální, až na malý kroužek na jedné noze. Sylva na Jakuba počkala a letěli spolu do teplých krajin. Tam se potkali s Petrou, Emanuelem a Lisou. Společně přečkali zimu. Na jaro a léto odletěli každý jinam, až na Jakuba a Sylvu. Ti letěli do své staré budky spolu a žili tam šťastně až do smrti.

Anna Malínská

Dinosauři žili před miliony lety a ten, kdo neví, kdo to je dinosaurus, tak ať dobře poslouchá. Dinosauři byli pravěcí plazi, kteří měli nohy přímo pod tělem, podobně jako dnešní savci. Byli příbuzní krokodýlům. Dinosauři se dělili do dvou skupin – na masožravce a býložravce. A teď už k příběhu.

Náš příběh začíná u malého vajíčka, ze kterého se brzy vyklube masožravý spinosaurus. Jeho maminka s tatínkem se právě vrací z lovu. A spinosauří máma říká: „Tak ti nevím, kdy se to naše vajíčko vyklube.“ Jen co to dořekla, vajíčko se začalo třást. Náhle z vajíčka vyrašily dvě krátké nožičky. Náš spinosaurus se vylíhl. Byl celý oranžový a bříško měl béžové. Šišlavým hlasem řekl: „V ťom vajíčku bylo ale těšno.“ Maminka s tatínkem stáli s otevřenou pusou a tatínek povídá : „To ti řeknu maminko, že ten náš se už vylíhl.“ „A jak mu budeme říkat?“ „Pomevanšík!“ vykřikl právě narozený spinosaurus. „To je ono,“ zaradovala se máma. „Pomevanšík? Co je to za jméno?“ divil se táta. Máma odpověděla. „Ale ne, Po-me-ran-čík. To se k němu hodí, ne?“ Malý spinosaurus začal radostně poskakovat: „Pomerančík, to zní jako nějaký bojovník!“ A bylo rozhodnuto. Malý spinosaurus dostal tedy jméno Pomerančík.

Léta plynula a z našeho Pomerančíka se stal velký statný samec dinosaura. Zatímco máma s tátou leželi na břehu moře, Pomerančík se vydal na lov. „Žádný býložravec k ulovení,“ pomyslel si v duchu. Právě lovil se syntarsusem, který byl od dětství jeho nejlepší kamarád a byl téměř stejně starý jako on. „Drápe! Drápe!“ volal Pomerančík. Vzápětí přiběhl mladý syntarsus. „Tak co?“ spustil, „našel jsi něco?“ „Ne,“ odpověděl Pomerančík, „nikde ani triceratops.“ „Já jsem našel compsognathuse,“ oznámil Dráp, „ale z toho se moc nenajíme. A Pomerančíku, víš ty vůbec, odkud jsme sem přišli?“ „Nooo…,“zamyslel se Pomerančík, „do stegosauřího stehýnka, nevím.“ „Dobře,“ řekl Dráp, „pamatuji se, že jsme běželi kolem kamene ve tvaru apatosauří křupky a pak…nevím.“ „Tak to vypadá, že jsme se trochu ztratili,“ povídá Pomerančík. A hned vymyslel plán: „Budeme postupovat podle sluníčka na západ a uvidíme.“ „Jen aby tam ta křupka byla,“strachoval se Dráp. Dali se na cestu. Uplynulo pár hodin, žádný kámen ve tvaru křupky neviděli a dostali oba velký hlad. Dráp řekl: „Já mám takový hlad, že bych snad snědl i to spadané listí.“ Pomerančík měl husí kůži z představy, že by Dráp jedl to nechutné listí. „Snad by ses nechtěl proměnit na býložravého triceratopse?“ „Ten má aspoň pořád co jíst,“ trval na svém Dráp. A hned potom se Pomerančíkovi udělalo zle, protože Dráp špičkou jazyka list olízl. „No fůj, ty jsi čuník,“ řekl znechuceně Pomerančík. „Ble ble fůj fůj. Kdo taky říká, že mi to chutná?“ ošklíbal se Dráp. Začalo se stmívat a apatosauří křupka nikde. „Já jsem ospalý,“ zíval Dráp, „pojďme si někam lehnout. Třeba na támhle ten kámen ve tvaru…“ „Křupky??“ vykřikl nadšeně Pomerančík. „Ty masitá bradavice na noze stegosaura! Ne, na ten kámen ve tvaru housenky!“ obořil se na něj Dráp. „Anebo si lehneme do tamté jeskyně,“ navrhl Pomerančík. „Tak jo,“ souhlasil Dráp. Jen co se uvelebili ke spánku, uslyšeli prapodivný zvuk. Vystřelili z jeskyně, jakoby na ně zaútočil ten největší dinosaurus. „Co co co to bylo?“ zděšeně koktal Dráp. „To tedy opravdu nevím,“ odpověděl Pomerančík. Najednou z jeskyně vyběhlo malé carnotauří mládě. „Jé, malý carnotauřík,“ zaradoval se Pomerančík, „asi si myslel, že jsme jeho mamka a tať…“ Ani to nestihl doříci, protože se nad nimi objevila rozzlobená carnotauří hlava. „Pryč!“ vykřikl Dráp. Pomerančík ale nevnímal, co říká, protože samým strachem zkameněl. „Do do dobrý den,“ koktal. „Zmiz odtud!“ vykřikla carnotauří máma. Pomerančík na nic nečekal a běžel za Drápem, který zaraženě přešlapoval na místě. „Vypadá to, že tam se už vracet nebudeme, viď,“ řekl Pomerančík. Tím to ale neskončilo, protože se z lovu právě vracel carnotauří taťka. „Pryč!“ vykřikl Dráp ještě hlasitěji než poprvé. Pomerančíkovi se také na místě stát nechtělo. Jak nejrychleji mohl, běžel před velkým carnosauřím taťkou. Běželi směrem zpátky k jeskyni, kde ale už čekala rozzuřená carnotauří samice. „Než umřem, chtěl bych ti něco říct!“ hlasitě odfukoval Dráp. „Tak do toho, nemáš moc času,“ odpovídal vystrašený Pomerančík. „U nedělní večeře jsem olízl tvoji kost,“ přiznal se Dráp. „Toho jsi mě teda mohl ušetřit,“ funěl Pomerančík. Tu se ale zezadu ozval ještě strašnější řev. Z lesa vyběhla samice baryonyxe. Vrhla se na oba carnotaury a tím dala Pomerančíkovi i Drápovi příležitost vzít nohy na ramena. Brzy oba našli malou jeskyňku, kterou tentokrát řádně ale rychle učuchali a schovali se. Zanedlouho usnuli, i když nedaleko od nich stále zuřil boj dinosaurů. Když se ráno probrali z neklidného spánku, u jeskyně ležel mrtvý triceratops a vedle něj spala samička baryonyxe. Opatrně se pustili do této snídaně. Samička se brzy probrala a po očku je sledovala, zda jim chutná. Pak si začala lízat ránu u krku a u nohy. Dráp se nejistě zeptal krásné samičky, kam zmizeli oba carnotauři. Samička sametovým hlasem odpověděla: „Popadli své mládě a utekli. Tak jsem vám pak ulovila něco ke snídani.“ Pořád si olizovala své rány a Pomerančík se zeptal: „Bolí?“ Samička se na něj podívala svýma modrýma očima a řekla: „Vlastně trochu jo. Já jsem Lili, a vy?“ „Já jsem Dráp a tohle je Pomerančík.“ „Díky, že jsi nám pomohla. Nechceš se k nám přidat?“ zeptal se Pomerančík. „Moc ráda,“ usmála se Lili. Když dojedli, zeptal se Dráp: „A neviděla jsi po cestě náhodou apatosauří křupku?“ Lili odmítavě zavrtěla hlavou: „Ne. Proč?“ Pomerančík si povzdychl a sklopil hlavu: „Pitomá apatosauří křupka.“ „My tam totiž blízko bydlíme,“ vysvětlil Dráp, „no nic, musíme jít dál.“ Lili se zvedla, pokusila se udělat dva kroky, ale u třetího spadla. Pak pomalu začala pokulhávat. „Tak mám pocit, že budeme muset počkat, až ti bude líp,“ řekl Dráp. Další den brzy ráno se Pomerančík vydal na lov, aby bylo co snídat. Brzy našel mrtvého stegosaura, tak ho odtáhl za ocas do jejich jeskyně. Tam už na něj s úsměvem hleděla Lili. Z romantické chvíle je brzy vytrhl Dráp, který se vzbudil a začal Pomerančíkovi mávat přední nohou před nosem. „Kam tak čučíš?“ nevybíravě se zeptal. „Ale nikam,“ odpověděl Pomerančík, který nemohl od Lili odtrhnout oči. Moc se mu líbila. „Tak co? Ulovil jsi něco dobrého?“ ptala se Lili. „Ehm, nesu vám jednoho stegosaura,“ vzpamatoval se Pomerančík. „Hurá, bašta!“ vykřikl Dráp a začal okousávat stegosauří břicho. Pak se chtělo Drápovi spát. „Běžte se někam projít, já si dám šlofíka.“ Lili a Pomerančík šli a šli, po očku se na sebe dívali a vůbec nic neříkali. Lili začala něco povídat, ale Pomerančík se na ni zasněně díval a stále přikyvoval. Pak se Lili zeptala: „ Co si o tom myslíš, Pomerančíku?“ Pomerančík nevěděl, co má odpovědět, tak řekl: „No já si hlavně myslím, že když už je ti líp, měli bychom zase vyrazit na cestu.“ A vraceli se za Drápem. Cestou zpět se ještě Pomerančík zasněně koukal do modrých očí Lili a na její ladné pohyby. Když dorazili k jeskyni, Dráp už na ně netrpělivě čekal. „Kde jste se toulali, vy dvě masité kuličky?“ řekl jim, „vždyť už je skoro večer.“ „No jo!“ polekal se Pomerančík. Při své vycházce byl tak zasněný a zaneprázdněný koukáním na Lili a kýváním hlavou, že úplně ztratil pojem o čase. „Tak je načase vydat se dál,“ řekla Lili. Putovali pár hodin a už byli všichni unavení. Dráp spustil: „Lalala, stegosaurus si zpívá, lalala, chytrý Dráp ho sní, lalala.“ Zpíval stále dokola až Pomerančík vykřikl: „Buď už konečně zticha! Běž si raději ocucávat to svoje listí!“ „To říká někdo, kdo zapomene cestu domů,“ obořil se na něj Dráp. A najednou se strhlo ke dvacetiminutové hádce. Lili se na ně bezmocně dívala. „Kdyby nebylo tebe, tak bychom tu netrčeli!“ křičel vztekle Dráp. „Kdybych tě nikdy nepotkal, mohl jsem teď být doma!“ uraženě řval Pomerančík. Lili se zmohla konečně na slovo: „Mohla bych…?“ „Ne!“vykřikli oba naráz. Pomerančík chtěl Drápa zastrašit tím, že ukázal své velké a strašidelné zuby. Ale Dráp se nedal. Přece jen byl menší a rychlejší. Rychle Pomerančíka oběhl a skočil mu na záda. Pomerančík se nejprve jen bezmocně válel, ale nebylo mu to nic platné, protože Dráp v něm měl zaseknuté drápy. Pak se už neudržel a seskočil dolů na zem. Pak ho Pomerančík rychle chytil za ocas, roztočil se a šup! Odhodil ho o pár metrů dál. Ještě mu chtěl skočit na krk, ale Dráp už zase stál na nohou. Lili se je snažila zastavit: „Kluci, vždyť jste kamarádi!“ „Nejsme kamarádi!“ řval Dráp na Lili. Toho využil Pomerančík, který opět chytil Drápa za ocas a tentokrát ho odhodil opravdu daleko, tak daleko, jak to vůbec šlo. Pak vzal Pomerančík Lili za přední nohu a táhl ji pryč. Po pár hodinách ušli pár kilometrů. Po celou dobu mlčeli, hlavně Lili. Pomerančíkovi bylo moc trapné, že viděla celou jejich hádku. Sem tam se nenápadně poohlížel, jestli nejde Dráp za nimi. Lili byla smutná. Pořád v myšlenkách viděla jejich rozzuřené obličeje. Když ji Pomerančík táhl pryč, ještě koutkem oka zahlédla, jak se Dráp zvedá a mračí se. Věděla, že Pomerančíkovi není do zpěvu a přemýšlela, jak se asi cítí Dráp, který ještě navíc zůstal sám. Po setmění našli jeskyni, ve které přenocovali. Lili se zdál příšerný sen. Zdálo se jí o hádce, která nedávno byla skutečností. Když se ráno Pomerančík probudil, uviděl Lili, jak smutně leží. Beze slova pokračovali v cestě. Krátce po poledni náhle Lili poprvé od rána promluvila: „Poslyš, není támhle to ta vaše apatosauří křupka?“ A ukázala před sebe. „Ano!“ vykřikl Pomerančík, vrhl se ke kameni a začal ho objímat, přestože po něm lezli různí brouci. Když se podíval směrem k moři na pláž, v myšlenkách se mu zjevily všechny zábavné chvíle s Drápem. Řekl směrem k Lili: „Jdeme zpátky.“ „Cože, sotva jsme dorazili?“ divila se Lili. „Jedna věc mi tu schází,“ odpověděl Pomerančík , který stál pár kroků od ní. „A jaká?“ ptala se zmateně Lili. Pomerančík si vzdychl: „Vlastně to není věc, je to Dráp.“ Lili pokývala hlavou. Vydali se nazpátek. Když šli asi tři hodiny, náhle uslyšeli zvuky, které mohl vydávat jen gigantosaurus. Potom uslyšeli zvuky, které mohl vydávat jen syntarsus. „Pomerančíku, to zní jako…“ „Dráp,“ skočil Pomerančík Lili do řeči. Pomerančík se rozběhl směrem ke gigantosaurovi. Ten si ho nevšiml, protože byl zaměstnán pohyby, které dělal Dráp. Náhle si Dráp všiml Pomerančíka. „Pomerančíku…,“řekl směrem ke spinosaurovi, který běžel vstříc gigantosaurovi. Té chvíle gigantosaurus využil a zakousl se Drápovi do ocasu. Dráp zařval bolestí. Pomerančík byl většinu svého života hodný a milý, ale když viděl, že gigantosaurus ubližuje jeho nejlepšímu příteli, stal se z něj masožravý dinosaurus, který má jediný cíl. Zabít nepřítele. Oči mu zářily zlostí a on byl pevně rozhodnutý, že dnes tu někdo zemře. Rozběhl se, skočil a zakousl se gigantosaurovi přímo do krku. Gigantosaurus se mu vytrhl a zmateně se rozhlížel, co má tohle znamenat. Mezitím Dráp běžel k Lili a společně se dali na útěk. Gigantosaurus byl sice velký, ale také byl už hodně starý. Než aby zemřel v boji, raději chtěl zemřít stářím. Obrátil se a utíkal směrem do pralesa. Pomerančík si odfoukl a běžel za Drápem a za Lili. Později Dráp Pomerančíkovi vysvětlil, že šel za nimi a náhle narazil na toho gigantosaura. „Moc mě mrzí, že jsem se s tebou pohádal,“ řekl tiše Pomerančík. „V pohodě,“ odpověděl Dráp. Společně šli všichni tři domů. Když dorazili k moři, uviděli tátu a mámu Pomerančíka. Oba se rozběhli ke ztracenému a zase nalezenému synovi. „Moc jsme se o tebe báli, co se vlastně stalo?“ A Pomerančík s Drápem začali vyprávět, občas je doplňovala i Lili. „Kdo je ta samička?“ zeptal se tatínek. „To je Lili, naše kamarádka,“ odpověděl Pomerančík. Potom jim vysvětlil, že je Lili zachránila před carnatosaury. Dráp ještě dodal, že potom ho zase Pomerančík zachránil před gigantosaurem. Pomerančíkova máma na pět minut omdlela.

O pár let později… „Lili, kdy myslíš, že se nám vylíhnou?“ ptal se Pomerančík a díval se do hnízda se třemi krásnými velkými světle zelenými vejci. „Jen si počkej, prales taky nevyroste za jeden den,“ usmála se Lili. Náhle se první vajíčko zatřáslo a objevila se podlouhlá prasklinka. A takhle se Pomerančíkovi a Lili vylíhla z vajíček první mláďata… Ale počkat, to je přece už úplně jiný příběh.

Klára a Šárka Kovářovy, 9 let

Kapitola 1: STRAŠIDELNÁ NOC

Do jedné školy, ve které měli poslední hodinu český jazyk, chodil jeden kluk, který měl tajemství. Chcete vědět, jaké tajemství to bylo? Vždycky když spolužáci odcházeli s paní vychovatelkou po vyučování na oběd, schoval se za lavici. Tento žák se jmenoval David. Davidovi vždy zůstalo pití i svačina, takže měl večer co jíst i pít. Po jídle si lehl pod lavici a užíval si své tajné dobrodružství.

Maminka se o Davida nebála, protože si své dobrodružství naplánoval dopředu. Věděl, že maminka bude dlouho v práci, a tak do postele před odchodem do školy připravil robota, který vypadal přesně jako on.

Toho večera, kdy ležel pod lavicí, a chystal se jít spát, se stalo něco velmi zvláštního. David právě zavíral oči, když v tom se před ním objevil duch. Měl narůžovělou barvu a kolem hlavy jemné dlouhé vlasy. Chcete vědět, proč se duch Davidovi zjevil a co po něm chtěl? To se dozvíte v další kapitole….

Kapitola 2: DUCH

Když se David vzpamatoval z překvapení, začal s duchem hovořit. Nejprve se jej zeptal: „Co tady děláš?“ Na jeho otázku duch neodpověděl, naopak se zeptal on jeho: „A co ty tady děláš?“ David mu za čal vyprávět o tom, jak vymyslel své dobrodružství

a jak sestavil robota. Ducha to velmi zajímalo. Po chvíli se jej tedy zeptal, proč ho napadlo přespat ve třídě, když tam každý den tráví spoustu vyučovacích hodin.

„No, přece proto, abych zjistil, co paní učitelka pro nás připravuje

na další den. Hlavně to, jaký budeme mít diktát.“ Poprosil ducha,

aby o tom nikomu neřekl. Duch mu odpověděl, že se na něj může spolehnout. David ale stále nevěděl, proč mají ve třídě ducha. Pak ale vše pochopil. Vzpomněl si na to, že ve třídě někdy bývají poničené věci. Například minulý týden byla ve škole ukousnutá váza a nikdo z žáků ani paní učitelka nevěděli, jak se to mohlo stát. Proto se ducha zeptal, jestli to náhodou nebyla jeho práce. A duch rychle odpověděl: „Ano.“ David byl čím dál zvědavější: „ A proč to vlastně děláš?“

„Protože jste tak hodní žáci, že se mi ze samé radosti chtělo rozbíjet věci. Jsem tady s vámi moc rád.“

David mu na to řekl: „Víš co? Nerozbíjej už věci. Já ti za to budu dávat každý den po vyučování na lavici bonbón.“ Duch se usmál

a odpověděl: „Tak jo.“

A tak si řekli: „Kopyto, jelito, platí to.“

Anna Křížová, 8 let

Byla jednou jedna příšera, která měla malé dlouhé nohy a vypadala jako malá chlupatá kulička.

Jednoho dne se rozhodla, že si půjde najít kamarády. Nejdříve se rozhodla, že půjde do lesa – tam nic, pak se koukla na louku, tam také nic. Tak si řekla, že půjde do města a doufala, že si tam najde rychle kamarády. Jenže všichni se jí tam bály.

Nastal večer a strašidlo si šlo najít místo na spaní a šíleně se jí zalíbil jeden velký rodinný dům. Šla si tedy k němu lehnout na zahradu. Po ránu z toho domu vyšla ven malá holčička, když uviděla příšeru, nebála se jí a šla se na ni podívat. Příšera na ni hleděla svýma ospalýma a smutnýma očima, až se do ní holčička zakoukala a řekla, že si jí nechá.

Pohladila jí po tlapce, usmála se na ní a řekla jí, že je u nich na zahradě už doma a stali se z nich kamarádi.

Lucie Turková, 9 let

Byla jednou jedna opička a ta žila se svými rodiči v hluboké džungli. Jednoho krásného dne se opička chystala do zvířecí školky. Nasnídala se, oblékla se a vydala se s maminkou na cestu.

Ve školce si se svým kamarádem šimpanzem hráli s kostičkami. Pak jim paní učitelka řekla, že půjdou na vycházku a seřadila je do dvojic. Opička šla jako poslední a po cestě spatřila zmrzlinářský stánek se zmrzlinou. Ihned se k němu rozběhla a povídá zmrzlinář: „Dobrý den, mohla bych dostat jednu jahodovou?“ „Ano prosím“ povídá zmrzlinář a podal opičce jedné kopeček jahodové zmrzliny.

Opička poděkovala, ale když se ohledla, tak s úlekem zjistila, že ostatní ze zvířecí školky už odešli. Začala je tedy hledat a po nějaké době je skutečně našla. A všichni měli radost, že se zase shledali.

Klárka Kováčíková, 8 let

Byl jednou jeden chlapeček, který se jmenoval Filípek. Chodil do školy, dobře se učil, ale nerad si čistil své zoubky. Maminka s tatínkem mu každé ráno i večer připomínali, aby na své zoubky nezapomněl a posílali ho do koupelny. V koupelně však Filípek čištění zubů pouze předstíral a málokdy si je skutečně kartáčkem a zubní pastou vyčistil.

Jednoho večera šel spát a opět na čistotu zubů nedbal. Jakmile usnul, začaly se dít podivné věci… Filípkovy zoubky si mezi sebou začaly stěžovat, jak jsou zanedbané a špinavé. Jeden zoubek povídá: „Ten Filípek si nás vůbec nevšímá a my mu celé dny tak pomáháme, aby se najedl, vychutnal si dobrůtky a také dobře vyslovoval!“ A druhý zoubek přitakává: „Máš pravdu, neváží si naší práce, protože neví, jak by se mu bez nás špatně vedlo. Musíme s tím něco udělat a zachránit jak Filípka, tak nás od bolesti a zubního kazu!“ „A před vypadnutím nebo vytrhnutím!“ povídá další zoubek. A další nazlobený zoubek křičí: „Pro samou špínu a nepořádek se do úst Filípka brzy nevejdeme!“ A tak zoubky vymyslely malou lest. Když večer Filípek zase usnul ve své postýlce a opět na čistotu zoubků zapomněl, zoubky už to nechtěly dále snášet a začaly se vrtět a viklat.

Když se ráno Filípek probudil, měl v pusince pěknou spoušť! Některé zoubky byly nakřivo, některé se stále viklaly, ale hlavně… začaly pobolívat. A Filípek začal plakat: „Ach ouvej, to bolí, to bolí, tak rád bych se nasnídal, než půjdu do školy, ale nejde to, zoubky bolí!“ Mamince bylo Filípka líto, ale dobře věděla, proč tomu tak je. „Musíme navštívit pana doktora,“ prohlásila maminka, „aby se podíval, jestli jsou zoubky správně vyčištěné.“ Filípek se zamyslel a prosil: „Maminko, mohl bych si důkladně vyčistit zoubky? Možná, že mě bolest přejde.“ Maminka ráda svolila a potají doufala, že bude Filípkovi lépe. A skutečně se stalo! „Už je mi lépe“, usmívá se Filípek z koupelny, „zubní kartáček a zubní pasta mi pomohly, už nemusíme za panem doktorem. Slibuji, maminko, že už na své zoubky nezapomenu a každé ráno i večer si je vyčistím a budu to dělat rád, vždyť jsou moje a zaslouží si být zdravé a čisté!“

kolektiv žáků ŠD II. oddělení ZŠ a MŠ Slovenská, Karviná-Hranice

Když ještě zvířata uměla mluvit lidskou řečí a podobala se lidem, tak v jednom městečku bydleli pávi. V té době ještě neměl ani jeden páv korunku. Všichni se pokoušeli pleš zamaskovat, ale všechny klobouky jim byly buď malé, nebo velké.

V městečku žil jeden páv, který se jmenoval Ceasar. A ten náš Ceasar měl stejný problém jako ostatní pávi. Když zase jednou šel Ceasar ke kloboukáři, vůbec žádný klobouk se mu nelíbil. Ceasar se smutně vrátil domů. V noci ho uviděl měsíc a bylo mu Ceasara líto. Proto na něho seslal zrnko měsíčního svitu. Když se Ceasar ráno vzbudil, svědilo ho něco na hlavě. Každé dopoledne chodil Ceasar na procházku. Když procházel parkem, začali na něho všichni pávi volat: „Ó, to je krásná korunka.“ Páv Ceasar přišel domů, podíval se do zrcadla a lekl se. Uviděl totiž, že má na hlavě korunku. Ale také si uvědomil, že mu ostatní pávi budou závidět. A proto byl smutný. Měsíc si toho také všiml a hned věděl proč.

Když v noci všichni pávi usnuli, měsíc musel na každého z nich poslat zrnko měsíčního svitu. Ráno, když se všichni pávi probudili, měli na hlavě korunku. A tak se od té doby mohou chlubit nejenom krásným peřím, ale i korunkou.

Aneta Klučková, 11 let

Bylo jednou jedno toulavé štěně. A to štěně si říkalo, jaké by to bylo mít domov. Jednoho dne ho našla holčička. Jmenovala se Lucy. Lucy si ho vzala s sebou domů.

Po pár týdnech to pejska doma nebavilo. Pořád ho cvičili, musel poslouchat a dělat, co mu přikázali. A tak se rozběhl pryč a ztratil se. Doma po něm pořád něco chtěli, ale teď už se tam nedovedl sám vrátit, vůbec nevěděl, kde to je.

Jednou ho potkala liška. Vzala ho k sobě domů do nory, učila ho všemu, co potřebovalo. Tak vyrůstalo u lišky. Uběhlo pár let, štěně – tedy už dospělý pejsek – šlo na procházku. Jak tak pobíhal, potkal holčičku a chlapečka. Koukali na sebe, štěně si myslelo, že holčičku určitě zná. Holčička ho vzala domů, chlapeček s tatínkem mu postavili boudu na zahradě, koupili mu misky, jídlo i hračky. V boudě měl svou deku a volali na něho Black.

Black bylo jeho nové jméno. Měl se jako v sedmém nebi, zůstal se svými lidmi a byl spokojený.

Daniela Navrátilová, 10 let

Bylo jednou jedno hřiště a to se jen mračilo, protože když přišly děti, začaly po něm dupat a to se mu nelíbilo. Začalo si stěžovat.

Tak pan starosta rozhodl, že to hřiště zavřou, zruší všechny prolézačky a postaví místo něj třeba někde jinde jiné hřiště. Hřiště zrušili, začali hledat nové místo. Když už bylo všechno na jedné hromadě, tak si hřiště povzdychlo: „Ale já jsem jen chtělo, aby po mně děti ne

„Tak dobře,“ odvětil dělník, který měl za úkol znovu natřít a upevnit všechny prolézačky a lavičky. „Děkuji, už si nikdy nebudu na nic stěžovat. Slibuji.“ A hřiště se rozesmálo na celé kolo, právě totiž přicházely první děti a utíkaly přímo k nově natřeným prolézačkám.

Kateřina Opletalová, 9 let

Ve velkém domě žila malá rodinka – máma, táta, kluk Kuba a jeho děda. Ale jeho děda byl nemocný, a na tu nemoc nebyl lék. Kubu to trápilo, protože dřív jezdil s dědou na výlety a moc ho to bavilo. Teď už nikam na výlety nejezdili. Maminka s tatínkem pracovali a neměli moc času. Jednou jeli na výlet. A kam? Na místo, o kterém se říkalo, že je magické, ale také, že tam straší. Maminka s tatínkem tomu nevěřili. Děda byl doma a oni přece jen jeli. Když tam dojeli, Kuba věděl, že zažije spoustu dobrodružství. Přišli ke kouzelnému stromu, který svítil. I rodiče konečně uvěřili. Najednou se na stromě objevil nápis: „Najdi krásnou bylinu, uvař odvar a dej vypít dědovi!“ Šli a bylinu hledali. Došli až ke skále. V ní byl otvor a u něho šipka, která ukazovala někam dovnitř skály, do otvoru. Všichni vstoupili do toho otvoru. Ozývaly se tam strašidelné zvuky. „Búúú, húúú…“, Kuba se bál, ale měl dědu moc rád a chtěl mu pomoci. Šli dál. Po chvíli našli podivnou bylinu. Zářila a třpytila se. Kuba ji opatrně utrhl a rychle jeli domů. Doma Kuba všechno povyprávěl dědovi. Maminka udělala z byliny odvar a děda ho vypil. Za dva dny šel děda na kontrolu k lékaři. Napjatě čekali. Byl zdravý jako rybička! A už zase plánoval, kam si vyjedou společně na výlet.

Zázraky se prostě dějí.

Nela Růžičková, 9 let

Byla kdysi jedna andulka a ta andulka byla sama a chtěla mít kamarádku. Stále byla sama, až najednou viděla klec a říkala si, že by měla kamarádku. A tak se i stalo, jmenovala se Kristýna. Jenže Kristýna byla zlá, chamtivá a na všechny všechno sváděla. Jednou dali andulku s Kristýnou do stejné klece. Kristýna vysypala zrní. Přišla panička a zeptala se, kdo to byl. A Kristýna řekla rychle: „To ona, Verča, píp!“ Panička se rozzlobila a řekla: „Ještě jednou a vypustím tě.“ Verča z toho byla smutná. Jednou zase Kristýna rozsypala zrní a znovu to svedla na Verču. Panička se rozzlobila a řekla „Dost!“. Vypustila andulku, andulka byla velmi smutná. Seděla na nedalekém stromě a pípala. Najednou k ní přiletěla další andulka. Jmenovala se Jolanka a pípla: „Nechceš být moje kámoška?“ Verča se rozzářila a skoro vykřikla: „Chci!“ A tak se konečně našla s kamarádkou, která byla opravdovou kamarádkou.

Daniela Navrátilová, 10 let

Jednou žila jedna růžička a ta rostla ohlá a také byla suchá. Jednou letěla okolo ní včelka a ptá se růžičky, co jí je. A růžička odpověděla, že potřebuje vodu. A tak včelka zavolala žabičku, aby přišla s kyblíčkem plným vody a pak to donesla růžičce a růžička se napila a hned jí bylo líp. Jenomže růžička rostla ještě ohle a tak ještě včelka zavolala králíčka, aby donesl malé dřívko a králíček poprosil vodníka, aby mu dal jednu pentličku. Včelka přivázala růžičku pentličkou ke dřívku. Od té doby růžičce se už žádné kytičky neposmívaly a už rostla rovně a byla šťastná.

Tomáš Klučka , 8 let

Jednou žili dva trpaslíci a ti měli rádi hledání věcí a říkalo se jim kluci detektivové. Jednou se procházeli na konci jejich vesničky a viděli tam jejich dědečka. Ten dědeček jim řekl, že tam za tou skálou jsou další dědečkové a babičky. Tak se tam kluci vydali, ale než se vydali, dědeček na ně křikl, že kdyby obcházeli tu skálu, trvalo by jim to obejít dva týdny a ještě jim řekl, že tím průchodem ve skále padají kameny a tak se tam teda vydali a před skálou našli jeřába a ten jeřáb jim řekl, že jim pomůže oddělat to napadané kamení, aby tam mohli projít. A tak jim jeřáb pomohl oddělat to kamení a tak tama prošli. Na druhé straně našli dědečky a babičky. A tak kluci jim řekli, že můžou rozbít tu skálu a že spojí vesničky. A tak se spojili a měli se všichni rádi.

Tomáš Klučka , 8 let

Kde asi žije? Bájný pták Uhrančivák žije za Růžovými horami, tam, kde se ke skále tulí zřícenina hradu Tukanov. Tady za dávných časů bydlel rok Tukanovců. Zdejší kníže byl kouzelník, který vyčaroval jedné bouřlivé noci ptáka, jenž měl tři oči a modré peří. V zobáku navíc několik velkých fialových zubů.

Ale to hlavní teprve přijde!

Pták Uhrančivák dokázal každého uhranout. I jeho pán byl na něho příliš krátký. Pták pojídal jen čerstvé maso a přebýval hlavně na Růžové hoře, kde kníže těžil zlato. Zabydlel se tady a po čase se pokoušel jíst i zlato samotné. A zachutnalo mu to. Kníže se proti tomu ohradil a pták uhranul i knížete a jeho dceru. Kníže na nic nečekal, odstěhoval se. A tehdy hrad Tukanov začal chátrat.

Pták Uhrančivák byl ale spokojený. Zabydlel se ve zřícenině hradu Tukanov a začal hromadit své poklady, které v okolí nacházel. Zlata a drahých kovů mel víc než dost a tak si pochutnával i na zlatých zrnkách, uzobával drahé kameny. Po celý den téměř zobák nezavřel. Nikdo ho ale nenavštěvoval, byl opuštěný, žil docela sám.

V údolí Růžových hor ale roste rostlina, o které lidé říkají, že je kouzelná. Ochraňuje i Uhrančiváka, nikdo na něj nemůže a kdo se o to pokusí, stane se jeho obětí. Chcete vědět, kde ho hledat? To neprozradím, máte-li dost odvahy, hledejte ho. Žije někde daleko, daleko, daleko….

Aneta Klučková, 11 let

U jedné opuštěné chaty bydlela trpasličí rodina – maminka, tatínek, trpasličí holčička a trpasličí kluk. Ten trpaslík se jmenoval Pepík. Jeho rodiče měli z trpasličí holčičky Elišky radost, ale z Pepíka ne.

Pepík si z každého dělal blázny. Když maminka dělala oběd, Pepík jí schoval třeba koření. A prováděl další takové věci, které se dělat nemají. Když jednoho dne přišli rozčilení sousedé, kteří se jmenovali Čepičkovi, začalo pro Pepíka peklo. Sousedé Čepičkovi si stěžovali, že jim v noci někdo ukradl rýče, které jako všichni správní trpaslíci musí mít a ještě dodali, že se ten zloděj chichotal jako Pepík. Pepíkův tatínek zakázal Pepíkovi sladkosti a ještě mu vyhuboval. Ale druhý den neměli ani druzí sousedé rýče a další den i třetí sousedé.

Byl večer a Pepík šel spát, ale nemohl usnout, každý ho z té krádeže obviňoval. Tu uslyšel nějaký šustot, otevřel okno a uviděl, jak myšák Rudolf nese rýče. Pepík neváhal a vyskočil z postele. Zavřel dveře od domu a vydal se za myšákem Rudolfem. Rudolf za chvíli dostal žízeň a zastavil se u studánky. Na tu chvíli Pepík čekal.

Když Rudolf položil rýče, popadl je a zavolal: „ Rudolfe, pojď si pro mě!“ Rudolf se naštval a běžel za Pepíkem. Rudolf si nevšiml, že dělá veliký hluk. Všichni trpaslíci se vzbudili, a když uviděli, že ten zloděj je Rudolf a ne Pepík, všichni se Pepíkovi omlouvali.

A co Rudolf? Tomu vyprášili kožich.

Aneta Klučková, 11 let

Jednou se to tak stalo. Dračí mládě je najednou pryč a nikdo neví, kam se podělo. Jeho máma, dračí královna, se ale také nikde neobjevila.

„Máma šla mládě určitě hledat“, vykřikla Ema. „Já bych udělala to samé!“ Ale kde jsou, to nevíme. Kamarád se podíval kolem sebe a povídá: „Já mám takový nápad. Zkusíme vzít s sebou to nejstarší dračí mládě, třeba to druhé vyčenichá!“ Zkusíme to. A vyšli jsme.

Mládě hned chytilo stopu. Došli až k tajemnému zámku, museli být velmi opatrní. Ukradené mládě mělo kolem sebe nasypaný nějaký bílý prach, ten poutal všechny hlídače. Zanedlouho uslyšeli, jak se někdo blíží. Kroky byly už docela blízko. Byl to nějaký hlídač. Snažili se zaútočit, ale bylo tam tolik černé magie, že nemohli z místa. Hlídač je uviděl, vrhl na ně černou bublinu, která je pohltila a zavolal majitelku zámku. Byla to zlá čarodějka, z jejího stínu se vynořil Džas a řekl: „Nepotřebujete s něčím pomoci?“ „Teď není čas na vtipkování“, vykřikli jsme společně. „Podívej se, to mládě je úplně vyčerpané! Jestli to myslíš vážně, tak nám tedy pomoz. Tam jsou klíče!“

Vyběhli ven. Mládě se postavilo, pomalu popošlo asi dvacet metrů. Začalo malou tlapkou bušit do stěny. Ema se opřela o zeď a zeď povolila. Najednou se objevily troje dveře.

„Tak které otevřeme? Kde je mládě?“ pípla Ema. Kdyby nám tak mohlo pomoci! Najednou něco uslyšeli, zdálo se jim, že na jedny dveře někdo zaškrábal. Mládě z posledních sil přejelo drápy po dveřích a upadlo. Na nic už nečekali. Otevřeli dveře. Ema k němu rychle přistoupila a řekla: „Musí si odpočinout, najíst se, vyspat…“ Máma dračice se vypotácela za mládětem, napila se vody ze studny, a pak si unavené mládě naložila na hřbet. Všichni jsme se vydali na zpáteční cestu. Dračice musela cestou často odpočívat, ale jak uviděla věže našeho zámku, vznesla se do výše a zakroužila všem na pozdrav. Přistála na hradním nádvoří, kde už čekala královna kouzelné říše.

Královna všechny pochválila za odvahu a pozvala ke slavnostní tabuli. Najedli jsme se a šli rychle spát. Tentokrát se nám velmi dobře usínalo.

Ema Neckařová, 10 let

Emily s Lolou šly vyslechnout mláďata. Lola je spočítala a řekla: „Chybí jedno mládě.“ Mláďata řekla: „Byla tady Ragana.“ „Ach, ne,“ řekla Emily. „Rychle, za nimi,“ vykřikl Rodrik. Rodrik byl elf, bratr od Emily. Říká jen: „Už jsem vás konečně dohonil. Vyslechli jste ta mláďata?“ „Jedno chybí,“ odpovídá Emily.

A mláďata začala vyprávět svůj příběh.

„Přišla sem Ragana. A chtěla si vzít mláďata. Zastihla ji tu královna. Byl veliký boj. Ale Ragana vyhrála a sebrala jedno mládě. Královna šla to mládě hledat.“

„Počkat, počkat,“ řekla Lola. „Královna by vás tu nenechala sama.“ „Ale královna dala hlídat celý zámek,“ řeklo jedno z mláďat. „Aha,“ říká Emily, „tak jdeme k Raganě.“

Stáli před Raganiným palácem. Rodrik si broukal „Tra lá, tra lá.“ „Ragano, pusť nás dovnitř,“ křičeli všichni. Otevřely se dveře. „Vstupte,“ ozval se hlas. Lola s Emily se držely za Rodrikem. Emily se osmělila a řekla: „Dej nám mládě a královnu zpět.“ Ragana se jenom zasmála. „Dám vám je, když uhodnete hádanku a splníte úkol. Hádanka za mládě, úkol za královnu, platí?“

„Tak dobře“, řekli najednou.

„Hádanka zní – píchá to, ale jehla to není.“ Emily si pobrukuje „hmm, hmmm“. Lola se nesměle ozvala: „Kaktus, je to kaktus!“ „Ano,“ řekla Ragana a pustila mládě. Emily byla šťastná. „A teď ten úkol“, řekla Emily. „Dejte mi oběť, jednoho z vás tří,“ to je úkol. Lola se rychle nabídla: „Půjdu já. Já půjdu, budu tou obětí.“ „Tak dobře,“ řekla Ragana, „splnili jste i úkol“. „Cože?“ vykřikla Emily. „Řeknu vám, kde je královna,“ s klidem odpověděla Ragana. „Tady totiž není.“

Se smutkem odcházeli z paláce Ragany. Šli lesem a mládě si najednou sedlo a dívalo se nahoru. Rodrik ho popoháněl, ale mládě nechtělo jít. Emily se podívala nahoru a tam v pasti byla královna. Rodrik ji vysvobodil, královna poděkovala a začala vyprávět o tom, jak šla lesem vysvobodit své mládě, jak ji chytila a uvěznila Ragana, jak ji nechala v pasti na stromě….. „A pak jste přišli vy,“ řekla pomalu.

Společně šli do zámku a tam je čekala Lola. Na elfy je totiž i zlá Ragana krátká a nemůže je uvěznit déle, než do západu slunka. Žili spolu spokojeně až do smrti. Dračí královna, její mláďata i elfové.

A co Ragana? Ta se polepšila a nakonec se z ní stala dobrá víla.

Dita Nováková, 10 let

Byla jednou jedna vlaštovka jménem Jirka. Jirka neměl rodiče, protože o ně přišel při veliké bouři. Byl velmi kurážný a odvážný pták, ale chybělo mu obětí jeho maminky. Bylo září a nastal čas odletu. Jirka se také posadil na drát. Náhle viděl u stromu ptačí samičku. Přiletěl k ní a zeptal se: „Proč pláčeš a jak se jmenuješ?“ vlaštovka odpověděla: „Jmenuji se Renata a lidé odchytili mé rodiče a zavřeli je do klece!“ Jirka neváhal a Renatu objal, ale zároveň ji řekl, aby letěla, protože ostatní vlaštovky právě vzlétly. Přeletěly Alby a dostaly se do jižní Itálie. A přišlo jaro. Překvapení je čekalo, když se vrátili a nahlédli do svých hnízd. V každém z nich už vykukovaly dvě známé hlavičky. A věřte, nevěřte, byli to jejich rodiče. To bylo švitoření, když si oznamovali, co všechno se stalo. A za nedlouho měl Jirka s Renatou svoje hnízdo, ve kterém pípala tři malá ptáčata.

Filip Michajlovič

Jedna chudá vlaštovka Lucinka žila v díře opuštěného smrku v parku se svou vlaštovčí nepřítelkyní šiškou. Šiška žila v přepychové díře s bohatým majetkem a byla pěkně namyšlená. Šiška se připravovala na bál na drátech, aby si vybrala nějakého vlaštovičáka, aby se v teplých krajinách seznámili a na duben si postavili hnízdo. Tam by měli mladé. Lucinka také toužila po nějakém vlaštovičákovi. Ale Šiška byla krásná, bohatá a všichni vlaštovičáci budou chtít jen jí. Čas se chýlí k velkému bálu a poté k odletu do Afriky. Šiška si kupovala klobouky, bikiny nebo sluneční brýle. Ale Lucinka, ta nic. Vyrobila si šaty z banánové slupky z koše a klobouček z obalu od bonbonu. Letěla k drátům, kde všichni vlaštovičáci byli přisátí k Šišce. Na drátech se konala pěvecká soutěž. Lucinka se do ní přihlásila a svým krásným hláskem zazpívala krásnou písničku. Šiška se do ní také přihlásila. Svým skřehotavým hlasem zakřičela přes celý bál. Vlaštovičáci hned na Šišku měli jiný názor. Lucinka byla spokojená a Šiška žárlila. Ta měnila vlaštovičáky jak fusakle, ale žádný ten pravý. Lucinka byla spokojená a s Davídkem se vzali. A víte, co je lepší? Mít pořádnou rodinu a ne hromadu bohatství. A Šiška? To nikdo neví.

Marie Hirnerová

Byla jednou jedna vlaštovka. Ta se jmenovala Kačenka. Bydlela se svou rodinou na okně jedné lidské rodiny. Až nastala zima, museli odletět do teplých krajin. Cesta byla dlouhá, letěli přes moře a už byli dost unavení. Stmívalo se. Najednou uviděli ostrov, chtěli si sednout na větve, aby tam přespali. A v tu chvíli je někdo chytil. Chytil je hnědým pytlem a odnesl dovnitř domu, který tu stál. Druhý den vyletěli, protože pytel nesvázali. Dál pak letěli do teplých krajin. Jejich cesta vedla až do Afriky. Zde se usídlili a přečkali zimní období. V Africe, bylo totiž léto a tak tam bylo teplo. Potravy měli dostatek, a tak si užívali teplého krásného počasí. Když se v Africe začalo blížit zimní období, celá rodina se sbalila a všichni i s Kačenkou se vrátili do Berouna. Když se vrátili, poznali své místečko a začali zde opět stavět hnízdo. Za nedlouho se v hnízdečku vylíhlo pět krásných mladých vlaštoviček. A kdo tomu nevěří, ať si počká, až se vrátí vlaštovky do jejich teritoria a vysedí tam též mladé.

Kristýna Trojanová, Adéla Redzinová

Blíží se podzim a naši nejmilejší kamarádi, vlaštovky – švitořilky, začínají sedat na dráty elektrického vedení. K čemu myslíte, že se chystají? No, přece k odletu. A my mezi nimi máme kamarádku Jarmilku, která bohužel neumí létat, protože je moc malá. A vlaštovky již odlétají. Jarmilka sedí smutně na drátě a kouká na ně. A jednou ji chytí rodiče. Letí s ní. A v polovině cesty ji pustí. Vyděšená Jarmilka začne mávat křídly a začne létat. A tak se naučila Jarmilka létat. A když se vraceli zpět, letěla Jarmilka již úplně sama a na jedničku. Dodnes malá Jarmilka, ale tedy již velká Jarmilka žije u mne a žije zde úplně přepychově. Naučila se výborně létat a je tu moc spokojená.

Veverušáci

Byla jednou jedna vlaštovčí rodina. V rodině žili maminka, tatínek a jejich dcera jménem Evička. Jednou v srpnu odlétali do teplých krajin. Do teplých krajin v Africe přiletěli moc brzy a tak tam potkali jednu vlaštovčí rodinu. V rodině byl vlaštovičák jménem Roman, maminka a tatínek. Protože přiletěli velmi brzy, rozhodli se, že se půjdou proletět. Evička se zamotala do elektrického drátu. Naštěstí vypnuli elektrický proud, a tak se jí tedy nic nestalo. Zamotala se v okamžiku, kdy to viděl Roman. Zahlédl, že Evička se zamotala do drátů a neváhal. Vylétl jí na pomoc. Evička se s ním sblížila a zjistila, že je Roman príma. Zamilovali se do sebe a už vždy do teplých krajin létali jen spolu.

Alžběta Langmajerová, Kačka Hulová

Pepíček a Kuba jako jiní vlaštovčí kluci se v červenci začali připravovat na dlouhou cestu. Jejich maminka jim pomáhala balit, protože to byla jejich první cesta do teplých krajin. Začala je učit, že když si něco připraví, tak ať si řeknou 50. Například jako voda 50 nebo zavařovaný mouchy. Jo a tak dál. O deset dní později se začali shromažďovat na elektrických drátech, a že již poletí. A v tom se jedna vlaštovka ozvala, že zapomněla žížalový guláš. Největší pochoutka, co vlaštovky znají. Tak se pro něj vracela, ale ne sama. Šel i Kuba s Pepou. Když se vrátili na elektrický drát, chvíli si odpočinuli. Potom již vyrazili na dalekou cestu. Cesta byla opravdu dlouhá, vlaštovky i odpočívaly a některé dokonce se i tak zpomalovaly, že nakonec jim ostatní odlétly. Ovšem Kuba s Pepou si udržovali dobré přední místo, jakoby táhli celé hejno. Když doletěli do Afriky, odpočívali zde hodně dlouho. Cesta byla opravdu velice náročná. V Africe tak přežili naše zimní období a čas utekl jako voda. Vlaštovky již pomýšlí na zpáteční cestu k nám. Jak to asi dopadne? V určitý čas se zvedá hejno v čele s Pepíkem a Kubou a táhnou zpět do českého domova. Tady již na ně čekají děti a velice je vítají. Pepa i Kuba si našli své staré hnízdečko, oba si přivedli své manželky a založili rodiny. Časem vyvedli svá mláďata, učila je lovit, létat a připomněla jim i první cestu za teplem.

Tobiáš Gruber

Už byla skoro zima a vlaštovky i ostatní ptáci měli odlétat do teplých krajin. Vlaštovák Viky měl odlétat také, ale bál se. Ještě nebyl úplně vyspělý a neměl rodiče, protože je chytili zlí lidé. Proto si Viky řekl, že odletí až v září jako menší opozdilec. Uplynulo několik dní a nastalo září. Viky už seděl na drátech a smutně koukal. Stýskalo se mu totiž po rodičích. Nejednou mu před okem přeletěla vlaštovka. „Pozor!“ Volala vlaštovka, která se řítila z nebe. Zaletěla do křoví. Viky letěl za ní. „Co to děláš?“ „Mám zraněné křídlo! Jak se jmenuješ?“ „Eva,“ řekla. A ty? „Viky:“ „Jak to, že neletíš s rodiči?“ „Ztratila jsem se. A proč ty nejsi s rodiči?“ „Chytili je lidé.“ „To mi je líto.“ „Co teď chceš dělat, když nemůžeš létat?“ „To nevím.“ „Pozor, člověk!“ Chytil je. Naštěstí to byl hodný člověk a všiml si zraněného křídla. Vzal si je domů. Tam Evu vyléčil. „Ale, co s vámi teď budu dělat? Už je zima?“ Nakonec ho napadl skvělý nápad. „Nechám si vás přes zimu a na jaře vás pustím.“ Tak jak řekl, udělal. Viky a Eva, spolu potom žili do konce života. Byli to nejlepší přátelé na světě.

Ema Svobodová

Jednoho dne vlaštovka Anička s maminkou odlétala do teplých krajin. Připravovala se již koncem srpna a počátkem září, kdy začala být již zima, bylo sychravé a nevlídné počasí. Obě hledala své hejno, ale nemohla je najít. Tak se Anička s maminkou rozhodla, že poletí samy. Jak řekly, tak učily. Ale cesta byla velmi dlouhá a namáhavá, Anička i maminka si chtěly odpočinout. Uviděly stožár, a tak se rozhodly, že se zde zastaví. Ale stožár byl natřen nějakým lepidlem. Anička i maminka jak dosedly, hned se přilepily. Snažily se odtud dostat, ale ono to pořád nějak nešlo. Najednou uviděly, že po cestě jde nějaký člověk. Prohlížel si je a napadlo ho, že je sundá. Vlezl na sloup a Aničku s maminkou sundal. Aničce i mamince se honí hlavou, co s nimi asi ten člověk udělá? Človíček byl hodný a vzal si je domů. Nikdo nevěděl, co bude dál. Když dorazili všichni k domovu, Anička a maminka uviděly celé své hejno. A tak jak si tam postupně všichni sedli, dostali se do domu toho člověka. Hodný pán je zachránil. Nechal je u sebe, dával jim najíst a napít a zjara, když se zpětně vracely ostatní vlaštovky, celé hejno i s Aničkou a maminkou pustil do přírody. A tak celé hejno vlaštovek dobře přežilo zimu a zachránilo si svůj život.

Anna Kraus

Už byla skoro zima a vlaštovky i ostatní stěhovaví ptáci měli odlétat do teplých krajin. Vlaštovák Viky měl odlétat také, ale bál se. Ještě nebyl úplně vyspělý a neměl rodiče. Ty mu chytili lidé. Proto si Viky řekl, že odletí až v září jako menší opozdilec. Uplynulo několik dní a nastalo září. Viky už seděl na drátech a smutně koukal. Stýskalo se mu po rodičích. Najednou mu před okem přeletěla vlaštovka. Pozor! Volala vlaštovka, která se řítila z výšky mraků. Zaletěla do křoví. Viky letěl za ní. „Co to děláš?“ volal Viky. „Mám zraněné křídlo,“ odpověděla vlaštovka. Viky je zvědavý a ptá se: „A jak se jmenuješ?“ „Eva,“ odpověděla vlaštovka. Zvědavě se ptá svého kamaráda, jak se jmenuje on. Ten odpovídá: „Viky.“ Eva se nenápadně ptá, proč Viky neletí s rodinou. Viky odpověděl: „Ty chytili lidé a já zůstal tady sám.“ Evě bylo Viky líto. „Co teď chceš dělat, když nemůžeš létat?“ Ptal se Viky. Eva odpověděla: „To já vůbec nevím, ani nevím, zda se dostanu někam do tepla a budu mít co jíst?“ Pozor! Člověk! Člověk chytil Evu i Viky. Naštěstí se všiml, že Eva má zraněné křídlo a vzal si je domů. Tam Evu vyléčil. Ale co s vámi budu dělat? Už je zima. Nakonec ho napadl skvělý nápad. Nechám si vás tady přes zimu a na jaře vás pustím. Tak jak řekl, také učinil. Viky a Eva, spolu potom žili do konce života. Byli to největší přátelé na světě.

Ema Svobodová

Byl jednou jeden les a v tom lese byla chaloupka. V chaloupce žil Honzík s Krakonošem a zvířátky. Jelikož nosil Honzík veliké boty, lehce při procházce lesem zakopl o kořen. Na zlepšení nálady se rozhodl bolest zajíst buřtem s máslem. Protože Honzík i Krakonoš mají dobré srdce, rozhodli se pohostit prince s princeznou, kteří se při procházce ztratili z ledového království. A tak se rozhodli jim další den pomoc najít cestu zpět. Jako první se rozhodli vydat kapradinovou cestou. Šli přes noc, protože byl úplněk a měsíc jim krásně svítil na cestu. Při cestě je doprovázela Krakonošova sojka. Aby nechytili rýmu, rozhodli se zrychlit krok a to tím, že použili lyže a sáňky. A protože tam bylo hodně sněhu, jelo se jim dobře. Po hodině cesty dorazili k rozhledně, ve které bydlela ježibaba Maruška, která již měla na rozhledně pec a z ní vytáhla buchty z hořce a nabídla jim je. V tu chvíli zazvonil na zvonek ježidědek s dobrým srdcem a upozornil je, že když sní buchty, stane se z nich kámen. Také jim poradil kouzlo, které jim udělalo lanovku do ledového království plné strašidelných strašidel a skřítků. V království nebyl překvapivě mráz, ale teplo. Jelikož království mezitím osídlila zlá královna Zima a vyčarovala z pramínků vlasů, které měli již pod ramínko, draka. Tak museli vyslovit kouzelné slovo, které je z království vyhnalo. A tak mohl žít princ a princezna šťastně až do smrti.

Eva Janošková

Byla jednou jedna chaloupka Honzík, která byla v Krakonošově království. Za úplňku se v kouzelných lesích kolem chaty scházela zvířátka. Uprostřed nich žili princ a princezna. Byl tu také zlý drak v teplé peci. V létě rostly v horách hořce, zvonky a kapradí. Ale teď se vrhneme zase do naší chaloupky. V ní bydlely děti. Přijely, když byla zima. Měly lyže, sáňky, snowboardy a užívaly si sníh. Jednou při výletě na rozhlednu dostala Maruška velkou rýmu, protože byl mráz. Šla tedy pro pomoc k lesním skřítkům a strašidlům. Vzala si s sebou buchty a chléb s máslem. Skřítky nepotkala, ale cesta ji zavedla k Ježidědkovi a Ježibabě. Ti zrovna opékali buřty. Chtěli si jí opéct na kořenech a sníst ji místo buřtů. Maruška se nezmohla ani na slovo. Sojka je viděla a letěla ke Krakonošovi, který stál u pramínku a sledoval vodu. Řekl sojce, ať vezme Marušku za ramínko a odveze ji lanovkou na chatu. Sojka to udělal a všichni byli šťastní. Po několika dnech zmizely všechny lyže z lyžárny a v předsíni nezbyly žádné boty. Všichni šťastně odjeli domů.

Ela Suchitrová

Byla jednou jedna Maruška, která žila v lesní chaloupce na peci. Na peci bylo teplo a sucho. Maruška měla velký hlad, a proto si vzala buchtu. Po té si povzdychla jaké je tu teplo a otevřela okno. Jelikož byl venku sníh, tak si vzala lyže a šla na svah k lanovce. Maruška si však zapomněla vzít boty, a tak šla v lyžácích. Šla cestou do lesa a najednou jako by se jí zdálo, se dostala do kouzelné říše vedle pramínku, u kterého rostlo kapradí, zvonek a hořec. Napila se vody z pramínku a najednou ji někdo poklepal na rameno. Otočila se a za ní stála žena celá v modrobílém. Žena jí pozdravila a začala se vyptávat. Potom ji poslala za ježibabou a ježidědkem. Dala ji na cestu sojku, která ji dovedla až do kořenové chaloupky. Tam se jí začali vyptávat také, ale Maruška neposlouchala, protože měla hlad. Ježibaba si toho všimla a dala jí buřtíka, kterého právě opekla na pánvičce s kouzelným máslem. Marušce to chutnalo, ale došly ji slova, protože začala rozumět sojce a dalším jiným zvířatům. Pak ji poslala za skřítčím princem a princeznou, aby jí při úplňku vrátila domů. Když zavítala do království skřítků, tak rovnou běžela za princem a princeznou. U dveří stál Honzík a leštil tam princezně boty. Maruška Honzíka znala a zeptala se, co tu dělá. Honzík odpověděl, že neví. Maruška vešla dveřmi a uviděla tam princeznu a prince. Okamžitě na ně vyhrkla, že neví, kde je, a jak je má poprosit a co má udělat, aby jí ukázali cestu domů. Princ řekl, že musí splnit tři úkoly. Řekl jí, že je cesta moc dlouhá k ní domů. Marušce to však nevadilo a chtěla znát tři úkoly, které by měla splnit. A tak princ vyřkl úkoly. První úkol je vstoupit do nejstudenějšího jezera v říši a zůstat v něm celé odpoledne. Druhý úkol je také těžký. Maruška měla v jezeře najít nějaké zvíře a přinést ho princovi. Třetí úkol, který dostala, pro ni nebyl zas tak moc těžký. Maruška měla prozradit, co si zpívají ptáčci v korunách stromů. A tak se Maruška vrhla do plnění úkolů. V nejstudenějším jezeře v kouzelné říši opravdu Maruška vydržela celé odpoledne. Byla prokřehlá, bylo vidět, že jí je strašná zima, ale úkol splnila! Druhý úkol, kdy z jezera měla přinést nějaké zvířátko, byl žabí král, který tam léta žil a chtěl se podívat k princi a princezně. Proto se nechal od Marušky chytit a přenést do království. I tento úkol Maruška splnila. Třetí úkol nebyl zas tak těžký, neboť Maruška rozuměla řeči zvířat. A co si ptáčci na stromě v koruně povídali? To Maruška věděla. Poradili jí, aby princovi a princezně pochválila jejich kouzelnou říši a království a že pak bude vidět. A tak Maruška splnila i přání ptáčkům, princovi a princezně oznámila, co si ptáčci v koruně větví povídají. Princ a princezna z toho byli nadšený. Marušce poblahopřáli ke splnění úkolů a ukázali jí cestu domů. Než se Maruška nadála, byla opět doma ve své chaloupce. A jestli ještě neumřela, žije tam určitě dodnes.

Alžběta Langmajerová

Jana Plecháčová

(Na konci dlouhých válek, které otřásali krajem již mnoho let, objevila chudá děvečka v lese zraněného vojáka, slitovala se nad ním a tajně ho vzala k sobě domů. Svědomitě se o něj starala a o to málo co měla se s ním ráda rozdělila. Každý večer seděla u jeho postele a mluvila na něj, ale on neodpovídal, jako by byl němý.)

(Jednoho dne se dívka, jako obyčejně vrátila ze služby. Když však vstoupila do světnice, zjistila, že voják zmizel. Marně se po něm sháněla, celou vesnici prohledala a lidí se ptala jestli ho někde neviděli. Zkrátka a dobře se vypařil.)

(Mezitím mladý pán na zámku měl jiné starosti.)

(Podvedená mladá děvečka chodí od té doby jako tělo bez duše. Chřadne, bledne a sama neví proč. Kdyby jen tušila, že se zanedlouho stane něco co jí změní život.)

(Možná se tento příběh stal a možná taky ne, ale vyloučené to nění, protože náhody se dějí a láska existuje.)

Věra Polášková