Kreslířská a literární soutěž u příležitosti Noci s Andersenem – povídání o pejskovi a kočičce

Začalo to normálním dnem. Pejsek a kočička jedli kapustu. Najednou se kočičce zachtělo hlídat děti. Ale pejsek zamítl. Řekl, ať si jde radši hrát s legem nebo ať si učeše ocásek. Kočička ale řekla, že ne. Když nechce hlídat děti tak by mohli založit kapelu. Pejsek s tím souhlasil řekl že musí koupit kytaru, bubny a piáno. A kočička dodala, že ještě musí mít někoho, kdo bude tancovat. Pejsek ze začátku nesouhlasil, ale pak svolil. A tak nahráli první písničku. Hned při nahrávání bubeník pejskovi skřípl ocásek a tím mu ho zlomil. Po tom pejsek z kapely odešel a kočička chvíli po něm. Šeredně toho litovali, protože kapela se stala známou a vydělala mnoho peněz a tak pejsek s kočičkou udělali největší chybu jejich života.

Petr Švancara, 11 let

Byl jednou jeden krásný den a pejsek s kočičkou obědvali kapustovou polévku. A v tom kočička dostala blaznivý nápad. Že by mohli založit kapelu. Pejsek byl nadšený skákal a tancoval až kočičce skočil na ocásek. Kočička pozvala děti, aby s nimi hrály, tancovaly a zpívaly. Pejsek si vzal kytaru a kočička popadla piáno a děti si vzaly bubínky. Hrály tam až do noci než všichni usnuli. A to byl konec krásného dne.

Šárka Škodová, 11 let a Kačka Blažková, 10 let

Děti přišly k pejskovi a kočičce na oběd. Kočička uvařila kapustovou polévku. Když děti odešly, pejskovi problesklo hlavou, že by mohli založit kapelu. Děti měly doma malou hrací kytaru, dětské bubny a dětské piano. A tak pejsek a kočička šli za dětmi a zeptali se: „Mohli běsme si společně zatancovat a hrát? Když začali hrát, kočička si vrtěla ocáskem do rytmu. Když už byl večer, pejsek a kočička šli domů. Ale najednou zjistili, že je tma jak v pytli. A tak se kočička začala strachovat. Ale pak oba uslyšely bubny, kytaru a piano. A oba si řekli: „Kde jsou děti, tam je i náš domov.“

Markéta Collerová, 8 let a Natálie Severová, 9 let

Pejsek a kočička šli za dětmi a ty měli zrovna k obědu kapustu a pejsek s  kočičkou řekli: „fuj to je hnus“. A děti řekli: „Nechcete radši naučit na nějaký nástroj? Ano a budeme i tancovat? Jasně tak jdeme. Děti byly moc rády. Máme tam kytaru, bubny, piáno atd. My vás rádi naučíme hrát na nástroje a pejsek řekl i na můj ocásek se dá hrát a moc dobře a děti se naučili hrát na všechny nástroje a na pejskův ocásek se také naučili hrát.

Leon Liske, 9 let a Vojta Drahník, 9 let

Školní družina Beroun – Závodí, 4. skupina

Školní družina Beroun – Závodí, 4. skupina

Školní družina Beroun – Závodí, 3. skupina

Školní družina Beroun – Závodí, 3. skupina

Školní družina Beroun – Závodí, 2. skupina

Školní družina Beroun – Závodí, 2. skupina

Školní družina Beroun – Závodí, 1. skupina

Školní družina Beroun – Závodí, 1. skupina

V jedné malé vesničce žila kočička s pejskem. „Ahoj pejsku,“ řekla kočička. „Dnes je! A teď se Vám představím. Halloween.“ Halloween, řekl pejsek. „A co to je?“ zeptal se pejsek. A najednou se ozvalo: „Bum.“ Praskly všechny žárovky. Ale kočička měla baterku. Tak si rozsvítili. Kočička se zeptala pejska, zda chce slyšet pohádku. Pejsek ji odpověděl, že tedy ano. A tak kočička začala vyprávět: „Roku 1741, žil jeden chlapec, který se jmenoval Honzík. Byl strašně moc hodný a poslušný. Ale jednoho dne se všechno nějak změnilo. Byl Halloween a všichni jej slavili. Chlapec najednou byl ošklivý a strašně moc zlobivý a velice zlý. Jeho tatínek měl však nejraději své auto a maminka zase rodinné album. Ale co čert nechtěl, chlapec jim všechno zničil.“ Jak to kočička dovyprávěla, podívala se na pejska, ale ten již nevěděl o světě. Spal jako špalek, odfukoval a bylo mu dobře. Tak „Dobrou noc, pejsku“. Zazvonil zvonec a všemu je konec.

Alex Kuník – Veverušáci

První kapitola – Narozeniny

Jednou v lese za sedmero houbami a sedmero mechy, žil pejsek, který slavil zítra narozeniny a kočička, která měla ten samý den svátek. Pejsek neměl pro kočičku ještě ten den dárek. Napravil to, sebral se a odešel rybařit, abych ji chytil rybu. Ty měla kočička nejraději. Když ale dorazil k rybníčku Rybařínu, zjistil, že voda rybníku není, že je vypuštěna. Chyběl tam špuntík Lentík – vodní ježek. Mezi tím kočička přišla domů z lovu na myši. Sháněla se po pejskovi, ale myslela si, že se zase někde zdržel. Tak mu začala peci buchtu. Pejsek však u rybníka přemýšlel, a najednou vymyslel, jak to ucpat. Vzal si velký kámen a zacpal jej tam, jako špunt. Potom šel domů. Cestou si rozbil své prasátko - pokladničku a koupil si rybu v obchodě. Když dorazil domů, dal rybu kočičce a společně slavili svátek a narozeniny. Oba byli šťastní a spokojení, neboť si užívali velké oslavy.

Adéla Šťávová – Veverušáci

Kočička a pejsek jednou šli do obchodu nakupovat a uviděli něco zvláštního. Divné oválné pečivo, dlouhé, voňavé a křupavé na pohled. „Ó, to vypadá lahodně? Co to je pejsku?“ ptala se kočička. Pejsek přemýšlí se slinami v ústech a přečte nápis: „Bageta“. „Sice netuším, co to je, ale musíme to ochutnat“ a vloží pečivo kočičce do košíku. Dál pokračují v nákupu. Barevné zvláštní sušenky viděli už z dálky. Francouzská modročervená vlajka na obalu je lákala k další ochutnávce. „Mak – ron – ky“, vyslovila kočička pod fousky. Pejsek znovu chytil krabičku a vložil jí do košíčku k bagetě. Tlustý prodavač s kuchařskou čepicí je zdravil už od svého stánku. „Dobrý den, mohu vám nějak poradit. Vidím, že máte vytříbený vkus pro chutě, protože máte velmi francouzský košík.“ Řekl. Kočička se podivila. Na stolku vedle kuchaře ležely různé pochutiny, které neznali. Pizza, lazaně, špagety, olivy, šunka, balkánský sýr, hamburgery, nudle, sushi a spoustu dalších věcí, které neznali. Vůně se linula přes celý obchod, že je nutila vykoupit celý kuchařův krámek. Co myslíte, že se stalo? Samo sebou koupili všechno, od každého kousek. Doma ochutnávali, až se jim dělaly boule za ušima. Máme zemi na jazyku. Pejsek se oblizoval. Od té doby se říká, že pejsek a kočička mají mnohem vytříbenější vkus, jak ti z Čapkovy pohádky. Odkud jsou asi ty pochutiny, co zazněly v pohádce? Hádejte!

Marie Hirnerová – školní klub, Beroun - Závodí

Byly Vánoce a pejsek a kočička se rozhodly, že si upečou kapra a cukroví. Začali cukrovím a pejsek hned: „do těsta dej mléko a mouku a hlavně hodně cukru, aby to bylo sladké“. Kočička to vyválela a říká: „Dám to na stůl a začneme vykrajovat“. Kočička začala dělat hvězdu, pak stromek a spoustu dalších věcí. Pejsek vzal těsto, chvíli si s ním hrál a pak řekl: „Není to těsto nějaké tvrdé?“ „Ne, není, řekla kočička.“ Pejsek tedy začal dělat, ale moc mu to nešlo. „Ukaž, dej mi to!“ řekla kočička. „Udělám to za tebe.“ Když to měla, oddychla si a řekla: „Dáme to do trouby a mezi tím uděláme kapra. Připrav vejce, strouhanku a pánev. Já jsem u strouhanky a pánve. Ty buď u vejce.“ Pejsek začal rozklepávat vejce, namočil tam řízek z kapra, který tam měl připravený a pak to podal kočičce. Kočička ho obalila ve strouhance a dala na pánev. Najednou vykřikla! „Cukroví.“ Rychle ho vyndali, dodělali řízky, dali to na stůl, a když to tam dali, tak se najedli. A nakonec si dali krásné dárky.

Matěj Voldán – Veverušáci Beroun

Krátce po Vánocích je vždy Silvestr, který pejsek a kočička rádi slaví. Jen jim vadí rachejtle, které pouštějí lidé na Silvestra. Nemají je vůbec rádi, protože jim z nich bolí uši. A tak se na dobro odstěhovali od lidí. Bydleli v malé chatičce, kterou ozdobili silvestrovskými ozdobami. Večer, když začal Silvestr, zapálili prskavky. Když prskavky dohasly, zapálili soptík. Takto slavili pejsek a kočička Silvestr.

Jakub Moravec
Školní klub, Beroun – Závodí

Byl slunečný den a pejsek a kočička si řekli, že tento den stráví spolu. Pejsek praví: „Kočičko, co kdybychom se šli opalovat?“ Kočička na to odpoví: „Ano, pejsku, ale bojím se, že se přižene nějaká bouřka“. Pejsek odpoví kočičce, že to přeci nevadí, a že venku je ještě sluníčko. Ale pozor, než to stačil doříct, tak začalo pršet. A kočička na to odpoví: „No vidíš pejsku, já jsem věděla, že se něco přižene“. A tak čekali a čekali, až vysvitne sluníčko. Pejsek řekl: „Kočičko, už vysvitlo sluníčko“. Ale než to všechno dopovídali a dohodli, byl večer. Ráno se probudili a pejsek praví: „Kočičko, už zase svítí sluníčko“. Kočička na to: „Ale pejsku, vždyť jsme se ještě nenajedli? A venku je ještě zima.“ Tak čekali, až najednou pejsek vykřikl: „Kočičko, kočičko, vždyť už hodně svítí sluníčko“. A tak nakonec se sebrali, a šli se opalovat. A opalovali se tak dlouho. Byli tam 5 minut, hodinu, tři hodiny až se spálili. Potom se museli dlouho schovávat, nesměli na sluníčko, aby se uzdravili. A tak se již nikdy neopalovali.

Fanynka Kaštánková, Veverušáci Beroun

Jednoho dne šli pejsek a kočička do muzea. Bylo to historické muzeum. Prohlídka začala v prvním patře. Patro bylo špinavé a staré. Pak ke skupince přišel průvodce. Průvodce měl maskáčovou uniformu s odznakem a jmenovkou. Jmenoval se Rikša Trubička. Rikša se představil a pronesl: „Tato exkurze nás zavede do historie pejska a kočičky.“ V tom se pejsek a kočička začervenali, protože se na ně všichni otočili a zdlouhavě obdivovali. Průvodce Rikša pak pronesl: „Následujete mě touto chodbou.“ Chodba, kterou procházeli, byla plná kostí a sošek. Přišli do velké místnosti s prosklenými skříněmi. Zde byla figurína prehistorické šelmy, co se proměnila v kočičku. Kočička byla lehké povahy a lekla se jí. Zakřičela: „Oj, to je ale obluda. Má nehezký ocásek.“ Kočička se ohlédla za svým ocáskem s mašličkou. Pejsek byl také překvapený ze své staré podoby, až se za uši popadal. Vykřikl: „ Haf, haf, to snad ani nejsem já!“ Kočička mu řekla: „Neboj, nejsi to ty.“ Jenom, že pejsek byl tak rozívený, že shodil starodávnou věstonickou fenku. To ale přišel Rikša, a z jeho tváře bylo vidět, že není úplně šťastný. Křičel: „Rozbili jste starodávnou věstonickou fenku! To se správci líbit nebude!“ Rikša pro správce šel, ale to nebylo nutné. Správce Waldemar už stál v síni. Kočička a pejsek museli Fenku slepit. To víte, lehké to nebylo. Kočička vždy plivla slinu a pejsek přiložil. Takhle to šlo až do 3 odpoledne. Pak museli fenku položit zpět na podstavec. Rikša obcházel síň s výstavou a zaslechl cosi tichého. Jakoby kroky. Druhý den svolalo muzeum podezřelé. Mezi nimi byli i ponížení pejsek s kočičkou. Jejich výpověď byla jasná, zřetelná a pravdivá. Správce Waldemar si však stále nebyl jistý, kdo to byl. Museli se do toho vložit. Vyslechli Rikšu a jasně věděli, kdo to byl. Šli se podívat do výstavní síně. Fenka tam ale nebyla! To bylo zmatku. To bylo potíží. U podstavce byla jediná stopa. Chloupky od krysy. Krysák Vilda. Řekl si v duchu pejsek i kočička. Rikša v tuto noc slyšel pískání. Vyvalila ze sebe kočička. Najednou pejsek začal čmuchat úplně všude. Objevil zde myší díru. Koukala z ní nějaká keramika. Pejsek ji opatrně vytáhl a řekl: „Tady má nějaká myš průšvih. Našel jsem tu sošku.“ Z díry trčel nějaký oškubaný myší ocásek. Kočička vytáhla toho lumpa rychle jako blesk. „Máš trable, krysáku Vildo.“ Vildu odevzdali správci. Ten věděl, co dělat. Strčil ho do jeho díry a položil k ní mřížky. Tak Vilda, nám ti bude místo krádeží, dělat uvaděče. Díky tomu se Vilda polepšil a už nikdy neukradl ani zrníčko. Na vše se začal ptát a seznámil se s kočičkou a pejskem. „To byla zábavná návštěva muzea, co pejsku?“ řekla kočička. „To ano, kočičko, to byla.“

Anežka Povolná – Veverušáci

Jednoho dne pejsek s kočičkou šli ven si hrát. Šli bobovat, koulovat se, stavět sněhuláka. Právě v okamžiku, kdy stavěli sněhuláka, začalo sněžit. Sněžilo tak moc, že se pejskovi i kočičce domeček zasněžil. Přesto utekli domů. Pejsek s kočičkou se k domečku museli prohrabat sněhem, aby se do něj vůbec dostali. Když se dostali dovnitř, chvíli pobyli a pak se zase museli prohrabat ven. Když se jim to podařilo, tak šli za sousedy, jestli by je nepustili dovnitř. Prosili je, zda až přestane, zda jim sousedé pomohou domeček ze sněhu vyhrabat. A tak právě přestalo sněžit. Bylo po chumelenici. Sousedé nakonec souhlasili. Pomohli jim. A nakonec všechno bylo jako dřív. Pejsek a kočička za odměnu pozvali sousedy na oběd.

Dana Rýdlová – Veverušáci

Jednoho dne se pejsek a kočička rozhodli, že si potřebují koupit oblečení a spoustu nových věcí a že zajedou do metropole. Šli hlavním vchodem a uprostřed metropole byla vycpaná zvířátka, která hrála na mnoho hudebních nástrojů. Pejskovi se to moc zalíbilo a řekl, že jim pomůže. Přišel k nim a zeptal se jich, zda může hrát s nimi. Nic neřekla, nic neodpověděla a hrála dál. Zamával jim před obličejem a zase nic. Pak do jednoho z nich šťouchl. On spadl a přestal hrát, jako kdyby nebyl živý. Šťouchl do dalšího a zase spadl. Tak to opakoval několikrát. Pak k němu přišel jeden pán a řekl, že je ochranka. Pejskovi vysvětlil, že zvířátka nejsou živá, ale plyšová a elektronická. Pejsek to moc nepochopil a tak mu to vysvětloval, dokud to pejsek nepochopil. Asi za půl hodiny vysvětlování to pejsek pochopil, omluvil se a vše se vyřešilo. Kočička navrhla, že teď půjdou nakupovat, koupili si spoustu hezkých věcí. Už byli unavení a tak si řekli, že už půjdou domů.

Alžběta Langmajerová
Školní klub Beroun – Závodí

Ze sedmero horami, za sedmero řekami, žili, byli v dřevěné chaloupce pejsek a kočička. Jednou se rozhodli, že pojedou na výlet na hrad Karlštejn. Moc se jim tam líbilo, i když cesta byla pro ně dlouhá a namáhavá. Prohlédli si okolí, podívali se na hrad a sledovali kolem lidi, jak jsou z památky nadšení. Dostali se do doby Karla IV. Když se vraceli nazpět, měli problémy. Ujel jim totiž autobus. „Nevadí“, řekla kočička, „počkáme na další.“ „Ten nám jede za hodinu.“ Pejsek byl netrpělivý a po minutě volal na kočičku: „Tak se projdeme, půjdeme pěšky.“ Kočička s tím souhlasila a tak se vydali na dlouhou cestu zpět domů.

Jiří Jakubíček – Veverušáci

Jednoho dne se pejsek a kočička vydali na velkou turu po České republice. Pejsek s kočičkou navštěvovali různé památky a různá města a obce. Nejprve navštívili Prahu, ale i Pražský hrad. Navštívili i hrad Karlštejn, Petřínskou rozhlednu a zrcadlové bludiště. Potom jeli vlakem z hlavního nádraží v Praze do Pardubic, chtěli se podívat na výrobu pardubického perníku. Poté se rozhodli, že přejedou a navštíví Velkou Pardubickou. Předposlední zastávkou byla návštěva Moravy. Navštívili Moravu a vinohrady, ale i svoje rodiče. Nakonec se jeli podívat na horu Říp s překrásnou rotundou sv. Jiří.

Michal Kučera a Petr Sedláček
Školní klub Beroun – Závodí

Byl krásný den, kočička a pejsek se rozhodli, že půjdou na výlet. Pejsek chtěl jet do Prahy, ale kočička chtěla jet nakupovat. „Pojedeme do Prahy,“ řekl pejsek. „Ale ne, pojedeme nakupovat,“ řekla kočička. Pejsek byl hodný a řekl: „ani na jedno nepojedeme, pojedeme do ZOO.“ „No, dobře,“ řekla kočička. „Stejně jsem tam chtěla jet.“

Druhý den:

„Dobré ráno, kočičko.“ „Dobré ráno i tobě pejsku.“ „Tak co, těšíš se do ZOO?“ zeptal se pejsek. „Já se těším, a co ty?“ zeptala se kočička. „Já taky. Jedeme už?“ „Jo, jo.“ Řekla kočička. Dali si věci do auta. Jeli dlooouhou cestou a najednou kočička praví: „Hele, tady to je!“ Už když přijížděli, viděli žirafy a mnoho dalších zvířat. Byli tam asi dvě hodiny. „Hele pejsku, už pojedeme domů.“ řekla kočička. Jakmile přijeli domů, řekl pejsek: „Jsem unavený, půjdu si lehnout.“ „Já také,“ řekla kočička. A tak si šli lehnout a za chvilinku nevěděli ani o světě. Spali a spali a spali….

Anna Vytisková – Veverušáci