Literární soutěž „Podzim“

Byl jeden skřítek a ten létal na „ledovém drakovi.“ Ten drak měl brnění z ledu a plival rampouchy. Jednoho dne si s ledovými skřítky dobyl jarní říši a spojili se s temnými půlnočními bojovníky. Na podzim, když spadlo listí, tak ledoví a temní vojáci zaútočili na letní vojsko a bojovali mnoho dní. Nakonec vyhráli temní a ledoví bojovníci. V podzemí začali těžit kovy a stali se mocnými. Útočili na okolní město a nic je nezastavilo. Nakonec dobyli celé území až k moři, kde se zastavili. Od té doby nesmíme na kontinent chodit, protože tam žijí. Kdo proti nim bojoval, už se nevrátil.

Malá veverka jménem Zrzečka byla velice pilná a ještě na podzim si sbírala poslední ořechy na zimu. Ale její sestra taková nebyla. Byla líná a něco jako je zima jí starost nedělalo. Zrzečka se vždycky slitovala a dala jí půlky ze svých zásob. Zrzečka ale tenhle rok své sestře Jitce nepomůže. Nasbírala zásoby jen pro sebe. Ale Jitce to neřekla a tak to Jitka neřešila. Dál si myslí, že jí sestra opět něco pomůže. Přišla zima, Zrzečka si v klidu loupala ořechy, co si nasbírala. Ale Jitka celý den chodila a snažila se najít pod sněhem alespoň jeden malý oříšek. Na konci dne přišla jen s jedním ořechem. Na jaře hned začala sbírat první ořechy, aby měla na zimu co jíst.

Jednou o prázdninách, když se probudili skřítci, aby se svolali k poradě, narodil se jeden malinkatý skříteček. Dali mu jméno Srpínek, protože se narodil v srpnu. Uplynulo mnoho let a Srpínek slavil deváté narozeniny, což by u lidí byly narozeniny čtyřicáté. Byl to zkušený skřítek, proto si ho zvolili za krále. Když byl Srpínek ve skřítčím čase králem rok, strašně zpychnul a chtěl stále víc a víc. Skřítci prchali od krutého krále, a tak byl za chvíli Srpínek úplně sám. Za dobu lidského roku poznal, že neudělal dobře a začal žít skromným životem. Když lidé viděli, jak se jejich král změnil, vrátili se k němu. Jednou běžel lesem jelen a teď už hodného a skromného Srpínka zašlápl. Všichni byli velice smutní a jelena nenáviděli. Od té doby spolu jeleni a skřítci tohoto rodu vedou boj, který je stále nerozhodný. Ale Srpínek svolal zemřelé a udělali živou a mrtvou armádu. Takže když jelen zemřel, pronásledovala ho armáda mrtvých, vedených Srpínkem.

Jednoho dne 21. Prosince, měla začít zima. Ale podzim se nechtěl vzdát žezla své vlády. Ale děti už chtěly sníh. Podzim měl dobrý důvod. Zvířata ještě nebyla na zimu připravena. Například medvědi neměli tukové zásoby, veverky neměly ořechy a ostatní zvířátka také ne. Podzim si myslel, že když to vylíčí všechno zimě, bude dobře. Řekl jí to. Bohužel si podzim zapomněl kouzelné žezlo. Skřítci od zimy to žezlo sebrali a donesli ho zimě. Podzim byl velmi smutný. Tak tedy poprosil jaro a léto, aby mu pomohly. Oni oba souhlasili. Za pár hodin žezlo podzimu přinesli. Asi za pět dnů, předal podzim žezlo oficiálně zimě. A pak tedy vládla zima.

Uprostřed lesa, ve staré borovici, hned pod korunou která byla každý rok plná šišek, bydlela malá uličnice veverka Fanynka.

Oči měla jako dva černé korálky, kožíšek hnědý, ocásek huňatý a dlouhý.

Fanynka měla spoustu kamarádů, ale ti nejlepší a nejvěrnější byly ježek Ježík, zajíc Hopsálek, myška Šedka, srnka Zrzounka a divoké prase Joklík. V létě si všichni společně hráli, běhali v lese mezi stromy hráli na schovávanou nebo se povalovali

na louce, která byla plná voňavých kytiček, bylinek a šťavnaté trávy. Někteří z nich se i napásli.

Najednou tu byl podzim. Ochladilo se, ráno padala mlha a listy se začaly zabarvovat a pomalu se pouštěly větví a padaly na zem, kde dělaly krásně šustivou peřinu.

Všichni si začali dělat zásoby na zimu. Jen Fanynka měla dost času, nedělala si žádné starosti. Chichotala se, poskakovala z větve na větev a sledovala, jak všichni pobíhají a sbírají všechno, co by se jim mohlo během zimy hodit.

Myška Šedka měla náskok, protože v létě sbírala zrní, které sedlák vysypal z vozu, když si ho vezl do stodoly usušit aby ho pak mohl odvézt do mlýna semlít na mouku. Nasušila si borůvky, maliny, ostružiny, lesní jahody, aby si v mrazech mohla dělat čaj. Ale ani teď nelenila a snažila se sebrat kdejakou bobuli, kterou si odnesla do malé komůrky pod zemí.

Zajíc Hopsálek nevěděl co má nosit dřív. Nedaleko lesa bylo pole, na kterém zůstalo pár hlávek zelí a mrkev, tak běhal rychle sem a tam, aby mu to náhodou někdo nevzal.

Ježek Ježík nosil na bodlinkách jablíčka, hrušky a jiné dobroty, které se mu budou hodit až se na jaře probudí ze zimního spánku.

Srnka Zrzounka sušila hříbky a houby co lidé nejedí, ale zvířátka si na nich pochutnají. Nemusela si dělat velké zásoby, protože jim myslivci dávají do krmelců seno a sůl, aby ji mohli lízat.

Divoké prase Joklík objevil spoustu kaštanů, žaludů, bukvic a kukuřice. Jeho komůrka už byla plná po strop, ale moc dobře ví, že pár kořínku navíc které našel pod mechem mu udělají koncem zimy radost.

Když už měli zásoby uklizené, mohli si oddychnout a ještě si zaskotačit, než se někteří z nich schovají a nevylezou dokud nebude jaro.

Veverka Fanynka se pořád povalovala, poskakovala, ale říkala si, že už by měla začít shánět nějakou potravu. Bylo už pozdě večer, tak šla spát a že začne až ráno. Když se probudila, skočila na nejbližší větev, ta se pod ní zlomila a Fanynka spadla z té výšky na zem. Začala strašně naříkat, slzičky se jí hrnuly z očí a nevěděla co má dělat.

Její naříkání slyšel zajíc Hopsálek, rychle zavolal lesního doktora datla Ťukálka. Ten Fanynku vyšetřil a zjistil, že má zlomenou tlapku a bude muset celý měsíc jen ležet a odpočívat.

Fanynka se znovu pustila do pláče, protože neměla žádné jídlo na zimu, jen jeden starý, oschlý oříšek, nad kterým ohrnovala nos. Teď umře hlady, protože nemůže hýbat tlapkou a nestačí si nic nastřádat.

Ale nebyli by to kamarádi, kdyby Fanynce nepomohli. Sice jí opakovali, že se jim neměla posmívat a mohla si také shánět potravu, ale mysleli to dobře. Myška Šedka přinesla sušené plody, divoké prase Joklík lískové a vlašské ořechy, ježek Ježík jablíčka, srnka Zrzounka sušené houby a zajíc Hopsálek semínka z šišek, protože pro ni neměl nic co by jedla.

Teď, když ji všichni pomohli styděla se, že byla pohodlná a líná, jen se jim smála a nic nedělala.

Když se jí nožička zahojila, vylezla ze svého úkrytu, to už byla jinovatka na stromech a vzduch byl mrazivý, navštívila kamarády aby jim ještě jednou poděkovala a popřála krásnou, ale krátkou zimu a aby se na jaře zase všichni sešli na louce. Po cestě domů si ještě nasbírala semínka z šišek, pak si vlezla do pelíšku z mechu a slámy, spokojeně usnula, protože byla z toho všeho moc unavená. Byla ráda, že má tak dobré kamarády a slíbila si, že příští rok bude pilná a pomůže ostatním aby se jim odvděčila.

Irena Jurášová