Soutěž o krásné Hurvínkovo CD

Jednou byl Hurvínek sám doma a hodně se nudil. A protože neměl co na práci, pustil si televizi. A v televizi právě dávali reklamu na sázku o 2 miliardy. Hurvínek skočil k telefonu a zavolal do sázkové kanceláře: „Prosím, dovolal jsem se do sázkové kanceláře „zlatá cihla“?“ „Ano, prosím.“ Ozvalo se z telefonu. „Chtěl bych vyhrát dvě miliardy peněz“. „To stačí jen odpovědět na soutěžní otázku.“ „A jaká to je ta otázka?“, zeptal se Hurvínek. Otázka zní: Jak se jmenuje čtyřčlenná skupina. Ta zazpívala Mama mya. Dále nám řekněte vaše jméno, prosím. „To vím! To je švédská skupina ABBA!“ „Ano, vyhráli jste dvě miliardy! Gratulujeme!“ „A vaše jméno?“ „Hurvínek a je mi 9 let, bydlím v Praze, číslo domu 18565, šesté patro v paneláku. Ulice Rošťákova.“ „Ano, pane Hurvínku.“ „Na shledanou!“ V tom okamžiku vrazil do bytu Spejbl. „Co tu děláš synku?“ „No, nic zajímavého.“ „Neházel jsi náhodou vajíčka sousedům na okno? A vůbec, máš už dávno spát! Jdi vypnout tu televizi a hajdy do postele.“ Druhý den to však bylo jiné. „Hurvínku, vstáváme. Už vím, co se stalo, co si večer dělal.“ „A co prosím?“ „Zavolal si Máničce, ne?“ „To nezavolal.“ „Já tě také překvapím.“ „Jak Taťuldo? Mám narozeniny.“ „Aha. Jak to, že nevstáváš? Myslel jsem, že vyskočíš z postele, oblékneš se a budeš mastit do obchodu.“ „Já už mám dárek!“ Zývl . Ospalý Hurvínek se nenápadně koukl z okna. „Už jsou tady!“ „Kdo?“ Zeptal se udiveně Spejbl. V tom se otevřely dveře a z nich vyletělo dvě miliardy korun. „No, Hurvínku, kdo si myslíš, že to tady bude uklízet? „No ty, Taťuldo, je to tvůj dárek! Hahá!“ „Takže ty jsi sázel do sázkové kanceláře „zlatá cihla“!“ „Ano, ano Taťuldo!“

Byl jednou jeden Hurvínek. Byl to rošťák a měl moc rád sladkosti.
Jednou ho napadlo, že půjde do lesa a nasbírá si trochu medu. Tak vyrazil a šel ke stromu, kde našel med. Začal ochutnávat, když se najednou objevil medvěd, který ho začal honit po lese.
Hurvínek utíkal, co mu nohy stačily. Hrozně se medvěda bál. Když konečně utekl domů slíbil, že už nikdy nepůjde do lesa sám.

Byla jednou jedna neposedná holčička. Jmenovala se Michalka a měla 18 měsíců. Mluvila tou svojí čínštinou, občas z ní vypadlo srozumitelné ta-ta, ma-ma, pa-pat a baf-baf, přenášel pořád něco po bytě a učila se řídit odrážedlo. Měla pěkně vykutálenou maminku a ta hrozně ráda soutěžila. O náušnice, o knížky, o nádobí, o hračky, zkrátka úplně o všechno. Jenom se nemohla účastnit žádné kreslířské soutěže, protože vůbec, ale vůbec neuměla malovat.

A večer, když Michalku ukládala k spánku, jí místo pohádky vyprávěla, do jaké soutěže se zase zapojila. Jednou takhle večer Michalka ležela v postýlce, objímala svoji hadrovou panenku Nanynku a poslouchala, jak maminka vypráví.

„Dneska se maminka zapojila do soutěže o CD Hurvínek a Funící Billy. Kdo je funící Billy, to si povíme někdy příště, dneska s námi bude usínat Hurvínek. Hurvínek je taková dřevěná loutka. Je moc slavný a už má dlouhou tradici – já jsem ho jako malá měla moc ráda, Tvůj dědeček ho měl moc rád, když byl malý kluk, dokonce i jeho babička s dědečkem už Hurvínka znali a taky mu moc fandili.

Hurvínek je pěkný rošťák a z vykulených očiček mu kouká samá čertovina, zrovna jako Tobě. Určitě si s ním budeš rozumět, pořád něco vymýšlí, někde leze a chviličku neposedí. Sice není zrovna moc poslušný, ale tatínka Spejbla má rád, neubližuje ani kamarádce Máničce a pejskovi Žerykovi, který vypadá skoro stejně jako náš Ferdík…“

A jak tak maminka povídala, jaký ten Hurvínek vlastně je, Michalka usnula a celou noc se jí zdálo o Hurvínkovi a o tom, jaké dobrodružství s ním zažije, až maminka vyhraje to krásné cédéčko a až se seznámí s funícím Billym. A tak měl Hurvínek svoji premiéru v životě jedné malé neposedné holčičky jménem Michalka.