Soutěž o krásnou knihu A-Ž půjdeš do školy

V jednom malebném městečku se spoustou malých dětí se místní obyvatelé rozhodli, že si postaví svoji školu, do které se budou moci jejich děti chodit učit. Vybrali si pro ni nádherné místo hned vedle parku se spoustou stromů, květin a trávy.

Se stavbou školy nadšeně pomáhali i rodiče budoucích žáčků, proto byla postavena velice rychle. Všichni se těšili, až bude v září otevřena. Škola byla opravdu krásná, zdi hrály různými veselými barvičkami, na nich visela spousta hezkých i poučných obrázků a map, na chodbách i ve třídách byla spousta květin a z každého koutu bylo vidět, s jakou láskou lidé školu zařizovali.

Nakonec se všichni opravdu dočkali září, tedy začátku nového školního roku a zároveň vůbec prvního školního roku ve své nové škole.

Děti nadšeně pospíchaly do školy a zvědavě se rozhlížely všude kolem sebe a ani si nestíhaly všeho toho nového a krásného kolem sebe všímat.

Škola jako by tím vším zájmem náhle doslova ožila. Každé ráno se pak těšila na dětské hlasy i smích, na zvonění na začátku i konci hodiny a na klapání dětských přezůvek i bot dospělých lidí. Nejvíce měla škola ráda, když děti mohly vesele pobíhat po tělocvičně, zpívat různé písničky během hudební výchovy nebo věšet na její zdi nové a nové obrázky či výtvory, které děti samy vytvořily v hodinách výtvarné výchovy. Užívala si však také ostatní vyučovací předměty, ať už šlo o český jazyk nebo třeba matematiku. Malé žáčky brala škola jako svoje malé kamarády, kteří jí zpříjemňovali každičký školní den.

Po prvním týdnu, když náhle nastala sobota a do školy nevkročil jediný žáček ani jediný učitel, přepadla školu obava, jestli děti zase přijdou. Ještě netušila, jak to v takových školách chodí. Časem ale sama zjistila, že děti chodívají do školy vždy jen pět dní v týdnu a dva zbývající dny tráví doma se svojí rodinou. Tak se každý týden těšila, že děti po neděli opět přijdou. Někdy se stalo, že děti do školy nepřišly více dní, obvykle se však opravdu jednalo jen o pár dní nebo nanejvýš o jeden týden.

Když venku stále více svítilo sluníčko a bylo stále tepleji, škole se začalo zdát, že jsou děti ještě veselejší než obvykle. Přišlo jí, jako by se na něco velmi těšily, jen nevěděla na co.

Jednoho dne všechny děti nadšeně pospíchaly do školy, kde od svých vyučujících každý z nich dostal jakýsi list papíru. Všimla si, že každý žák určitě dostal jiný list papíru, protože některý z nich z něj měl větší radost a některý byl trochu smutný. Škola nevěděla, že se jedná o vysvědčení, a už vůbec netušila, že teď celé dva měsíce své malé kamarády neuvidí. Proto, když děti vesele vyběhly ze školy a když nepřišly druhý den, ani za týden a ani za dva týdny, začala být škola velice smutná a měla strach, že tentokrát už se do ní děti asi opravdu nevrátí. Vůbec netušila, proč zůstala najednou tak opuštěná. Občas však viděla nějaké děti, jak si hrají v parku nebo se jen tak procházejí. To jí vždy udělalo velkou radost a hned byla veselejší. V létě byla naštěstí spousta krásných a slunečných dnů, takže děti venku trávily spoustu času a škola už se necítila tak sama.

A jak zůstala jednoho dne škola mile překvapená, když k jejím dveřím opět pospíchala spousta žáčků s aktovkami na zádech! Až tehdy si uvědomila, že měly děti dlouhé letní prázdniny, aby si odpočinuly a nasbíraly nové síly na další školní rok. Také už zjistila, že i když mají děti prázdniny a nechodí se do ní učit, bude je přesto vídat venku v parku nebo na chodníku, jak si vesele povídají, hrají si a smějí se.

Postupem času se škola dokonce naučila trochu rozumět i lidské řeči. Pak již přesně věděla, který den se ve škole bude co dít a kdy naopak budou mít všichni prázdniny. Od té doby se už nikdy nebála, že zůstane nadobro opuštěná, a právě proto už nikdy nebyla smutná.

Romana Sekerová