Soutěž o krásnou knihu Deník vodnice Puškvory

Byl jednou jeden rybník a v tom rybníku žil vodník jménem Česílko. Nebydlel tam sám, ale spolu s ním tam žilo mnoho ryb. Za tím rybníkem co by kamenem dohodil, stál starý mlýn. A v tom mlýně žil mlynář.

Jednoho dne vodník Česílko zjistil, že mu došlo všechno krmení pro ryby a zvolal: „Pro pána, co budu dělat, nemám čím nakrmit své rybičky. Budu muset navštívit souseda mlynáře.“ A tak vodník Česílko počkal, až bude na obloze svítit měsíček a vydal se na návštěvu do mlýna.

Potichu se vplížil do stodoly, kde mlynář schovával pytle s obilím. Vodník Česílko při tom ale nadělal velký rámus, který vzbudil mlynáře a ten se hned běžel podívat do stodoly, co se to tam děje a uviděl vodníka, jak mu krade obilí. Mlynář na nic nečekal, popadl koště a vyhnal Česílka pryč ze mlýna.

Druhý den ráno se mlynáři vodníka zželelo, že nemá čím nakrmit své rybičky, a tak mu dovezl k rybníku pár pytlů s obilím. Vodník Česílko byl samozřejmě moc rád a na oplátku slíbil mlynáři, že bude mít pořád dostatek vody ve svém mlýně a že mu už nebude krást obilí.

U jedné vrby a za vodní skalkou byl krásný, čistý rybník. Na té skalce seděla jedna krásná, půvabná vodnička Anička. Jednou se Anička rozhodla, že půjde na malou procházku. Jak tak šla cestičkou, najednou zahlédla něco třpytivého v dálce. Čím dál blíž šla, tím to bylo krásnější. Anička se k tomu postavila a před ní stála rozzářená vrba. Z vrby visela spousta zlatých listů. Jak tam takto stojí a hledí na vrbu, přijde k ní jelen a řekl jí, že vrba umí uzdravit kohokoliv s dobrou duší. Jednoho dne se blízko vrby postavili sedláci stany. Za pár dní se sedláci rozhodli, že vrbu zničí. Vzali si sekyrky a pily a vyrazili. Vodnička Anička šla znovu na procházku k vrbě. Náhle si všimla těch sedláků a běžela to říci jelenovi. Ten hned běžel za vrbou. Vrba si přála, aby jelen zavolal všechny zvířátka z okolí. Za krátkou chvíli přiběhla všechna zvířátka i s jelenem. Daly hlavy dohromady a všichni zaútočili na sedláky. Ti se právě přesouvali k vrbě. Vždycky, když se zvířátkům něco stalo, běželi k vrbě. Najednou vyběhla i vodnička Anička. Za pár minut přišla i zvířátka. Vrba Aničku odměnila zlatým dlouhým listem na památku. A od té doby, když se vždy něco přihodilo, tak jim přišla pomoc.

Nikola Ježková, Adéla Dufková
ŠD Veverušáci, Beroun – Závodí

Byla, žila, jednou jedna vodnice, která se jmenovala Elizabeth. Bydlí na rybníce Hejtman. Byla mladá a hodná. Každého, koho viděla, byl pro ni kamarád. Hned se s každým chtěla kamarádit. Jednou přišla, k rybníku Hejtman, holčička, která se jmenovala Ema. Neměla žádnou rodinu a tak se Elizabeth s Emou skamarádila. Byly tak velké kamarádky, že se jednoho dne zeptala Emy, zda by také nechtěla být vodnice. Ema na dotaz odpověděla, že by i ona byla ráda vodnice. A tak Elizabeth udělala „čáry, máry, fuk“ a z Emy byla vodnice. Jednoho krásného dne se v rybníce objevil vodník Bert s kamarádem Filipem. Usadili se také v rybníce Hejtman. Uběhlo několik měsíců a Emy a Elizabeth, Berta a Filípka se stali nejlepší kamarádi.

Eva Janošková
ŠD Veverušáci, Beroun – Závodí

Bylo, nebylo, stalo, se nestalo, ale byl jednou jeden rybník, u kterého rostla vrba. V rybníce žila vodnice jménem Božena. Vodnice Božena se ale bála lidí a schovávala se před nimi. Jednou se vodnici Boženě přihodila hrozná věc. Nuž, nic hrozného to tak nebylo, ale pro vodnici Boženu ano. Seděla na vrbě a najednou z ničeho nic za ní něco vykřiklo. Vodnice Božena se pomalu otočila a najednou uviděla holku jménem Lucinka. Hrůzou spadla do rybníka a Lucinka hned za ní. Lucinka však neuměla plavat a začala mávat rukama jako nějaký splašenec. Vodnice Božena věděla, že jí musí pomoci. Čas plynul a nikde, nikdo. Vodnice Božena nevěděla, co má dělat. Najednou jí něco napadlo a vykřikla: „Už to mám.“ Zavolala své pomocnice rybky a ty Lucinku vytáhly ven. Lucinka se zaradovala a poděkovala vodnici: „Děkuji.“ Vodnice Božena odpověděla, že nemá zač a poděkovala rybkám, které ji pomohly.

Ema Svobodová
ŠD Veverušáci, Beroun – Závodí

Pohádkové bytosti existují, ale nikdo si to nemyslí. Vodníci už vymírají, ale ještě jsou, a to je hlavní. Jednou na kraji rybníka seděla vodnička Šupinka a bylo jí smutno, protože se jí všichni báli. Byla to totiž dcera samotného Chobotňáka. Všechny ostatní holky měly tisíce a tisíce kamarádek. Na začátku školního roku si mohli sednout, s kým chtěli. Šupinka si sedla zatím úplně dozadu, do samotné lavice. Crrrr, zazvonil mušlonek na hodinu…. Už uběhlo půl roku. Do třídy přišla nějaká nová holčička a sedla si k ní. Všichni se otočili a začali si šuškat. Ona? A proč? Proč si nesedla ke mně? Šupinka se začervenala a zeptala se nové holčičky: „Jak se jmenuješ?“ „Ploutvička,“ odpověděla stydlivě. Budeme kamarádky? A z toho vyplývá pořekadlo: „Nesuď knihu podle obalu.“

Anička Fučíková
ŠD Veverušáci, Beroun – Závodí

Byla jednou jedna vodnice, která žila s v ztrouchnivělé vrbě Božence. Zpívaly si a četly si pohádky. Vrba měla vodnici moc ráda. A když měla dlouhou chvíli, tak vymýšlela pro vodnici jména. Vrba dlouho přemýšlela a vyjmenovala pět hezkých jmen. Evička, Jiřinka, Květuška, Maruška a Bětuška. Ale vodnici se to moc nelíbilo. Evička, to jí přišlo moc dětinské. Jiřinka, to se jí také moc nelíbilo, ale brala by to nejvíce. Květuška, to je prý moc romantické a květinové. Maruška, to jí přišlo moc zvláštní, protože se to rýmovalo se slovem beruška a berušky měla nerada. A Bětuška jí přišla moc používané, neboť Bětušek znala mnoho. Vrba si nevěděla rady a tak byla smutná. Vodnice však nebyla s vrbou spokojená, že jí nedokáže vymyslet vhodné jméno. A tak se pohádaly. Vodnice vrbu opustila a začala si hledat novou vrbu. Žádná nebyla podle jejích představ. A tak začala žít samotářský život. Žila v osamoceném rybníku, kde nikdo nežil a tak začala stárnout a stárnout. Vrba začala stárnout také. Přesně v ten samý rok, ten samý měsíc a ten samý den, si na sebe vzpomněly. A tak se musely k sobě vrátit, protože bez sebe nevydržely. Vrátily se k sobě a radostí se objaly. Poté vrba zvolala: „Ty moje Zelenko!!!!“ A tak od té doby se jí říkalo Zelenka.

Bětka Langmajerová, Maruška Hirnerová
ŠD Veverušáci, Beroun – Závodí

Byl jednou jeden rybník. Vedle rybníka byla samá vrba a na ní seděla ošklivá vodnice Iva Ošklivá. Už pár let si přála toho nejkrásnějšího vodníka na světě. Jak tak čekala, tak začala tloustnout. Jednoho dne si tedy stoupla na váhu a ta pod ní praskla. Najednou omdlela a spadla do vody. Byl to šplouchanec světa. Ve vodě se probudila a našla hrnec. Zvedla ho a našla pod ním růžový nápoj. Nejdřív se bála, ale nakonec ho vypila do dna. Začala krásnivět, ale o tom ona vůbec nevěděla. Vyplavala z vody a koukla se do ní a tam uviděla krásnou vodnici. Jak tak šli vodníci okolo, tak se do nich zamilovala. Nemohla se rozhodnout, ale pak se rozhodla pro vodníka Honzu. Za rok měli svatbu a po dalším roce měli děti Míru a Jirku.

Kačka Hulová, Miroslav Koubík
ŠD Veverušáci, Beroun – Závodí

Byla jednou jedna vodnice, která se jmenovala Katty. Jednou Katty seděla na vrbě a čekala na svého manžela, vodníka Pepu. Pepa pracoval v rybníku. V tom rybníku byla restaurace, která se nazývala „U žabky“. Vodník Pepa byl šéfkuchařem. Jejich specialita je sumec s řasami. V té restauraci byli dva číšníci, pět kuchařů, tři prodavači. Když jednou šel domů, přepadli ho dva čolkové. Ukradli mu všechno, co měl. Když přišel domů, řekl své manželce Katty, že ho přepadli dva čolkové. Vzal si do ruky telefon a zavolal policii. Když policie přijela, tak je chytila a zatkla. Dali je do vězení a tam zůstali na doživotí. A od té doby žijí všichni šťastný a spokojený život až do smrti.

Honzík Svoboda, Jiří Fortuník
ŠD Veverušáci, Beroun – Závodí

Byla jednou jedna vodnice Jula a ta žila u Černého jezera. Jednou však chytila vodničky. A aby se vyléčila, tak musela jet do Jičína za velkým doktorem Rumcajsem. Nastartovala vodní skútr a jela a jela a jela. Nakonec dorazila do Jičína.

Velký doktor Rumcajs ji samozřejmě vyléčil. Ale jak se dostat zpět, když jí došel benzín? A tehdy řekl Rumcajs „Můj Cipísek je automechanik, přestaví ti motor na šiškový pohon.“ A tak se šťastně dostala domů. Žila zde spokojeně až do smrti. A pokud nezemřela, žije tam dodnes.

Lukáš Hána, Tadeáš Hanke
ŠD Veverušáci, Beroun – Závodí