Soutěž o krásnou knihu Dona Carla nikdo nezastaví

Je večer okolo osmi hodin a já právě dopsala všechny domácí úkoly. „Do prčic,…zítra píšeme z dějepisu.“ Okamžitě otevřu sešit z tohoto předmětu a začnu se učit, tématem mé snahy jsou gladiátorské boje v Koloseu v Římě. Vůbec mě to nebaví, a hlavně si z toho vůbec nic nepamatuji. Po půlhodině na mě zavolá mamka: „Jdi se umýt a do devíti ať jsi v posteli.“ „Do háje,“ řeknu si. „Co mám teď dělat? Dějepis neumím a do devíti se ho nenaučím…“

Jdu se tedy umýt a uložit se do postele s tím, že se to o přestávkách ve škole snad doučím.

Už je devět hodin, já spím a mamka si mě jde zkontrolovat. „Spí,“ šeptá si a spokojeně odchází.

Ráno se probudím, bolí mě trochu hlava jako po úderu kladivem, ale to teď neřeším, zajímá mě spíš, kde to jsem. Okolo mě jsou zdi z kamene a já ležím na zemi. Najednou se přede mnou otevřou dveře, které vypadají jako ty ve vězení. Přijdou pro mě dva statní muži, zvedli mě ze země a odvedli do veliké místnosti bez střechy. Okolo mě byli lidé, kteří něčemu fandili. Křičí a na někoho stále ukazují. Podívám se okolo sebe a pak si řeknu: „To je přeci Koloseum.“ Přemýšlím o tom, jak jsem se sem mohla dostat, ale nic mě nenapadá. Po chvíli přemýšlení skončí, protože se proti mně rozběhne jeden z gladiátorů. Přivřu oči a zaječím… a pak se vzbudím. Mamka za mnou přiběhne a ptá se vystrašeně, co se děje. Já jen zašeptám: „To byl asi jenom ošklivý sen.“ Mamka odejde a já se opět snažím usnout, ale nejde to.

Celou noc o tom přemýšlím a doufám, že už se mi nic podobného zdát nebude. Ale co to, dějepis a mé málo oblíbené téma „gladiátoři“ je mi najednou trochu víc bližší…

Michaela Hermachová

Je rok 180 před naším letopočtem, Řím. Ležím na zemi, nade mnou vidím azurově modrou oblohu a okolo sebe slyším burácející diváky v hledišti monstrózního Kolosea.

Nehybně ležím přímo uprostřed placu, kde by se právě měl odehrávat souboj gladiátorů.

Najednou se u mě objeví mohutný svalnatý muž, který mě svým gestem, jako by vyzývá k souboji.

Pomalu se snažím zvednout. Když do mě soupeř najednou kopne. Rozčílím se natolik, že bolest překonám a zvednu se. A začne to! Pokusím se bojovat. Do vzduchu máchnu rukou. Avšak marně. Náhle přijde další rána, a to do nosu. Skácím se k zemi. Slyším pouze tlukot svého srdce. Otevřu oči a spatřím zvědavé diváky, čekající na mou reakci.

Těžko se zvedám na nohy. Přede mnou stojí soupeř, kterému kouká z očí radost z převahy. Snažím se ho jakkoli udeřit, ale s každým pohybem si připadám slabší a slabší. Když najednou, povedlo se to! Dostal ode mě poměrně velkou ránu. Soupeř se svalil na zem.

Už jsem si myslel, že jsem vyhrál, ale mýlil jsem se. Z ničeho nic jsem spadl na zem. Soupeř mě nijak neudeřil, ale já jsem tam prostě ležel se zavřenýma očima a v uších mi pípalo. Všude okolo mě bylo černo. „Jsem mrtvý,“ pomyslel jsem si.

Když najednou otevřel jsem oči a byl jsem v posteli a to pípání v uších byl můj nesnesitelný budík. Jsem opět v 21. století. Jsem zpátky doma v posteli a hlavně… žiji!

Petra Říhová