Soutěž o krásnou knihu Herní závisláci

„Karlíku!“ zvolala na mě mamka. „Karlíku, něco pro tebe s tatínkem máme!“ Jakmile jsem uslyšel tuto větu, vystartoval jsem do obývacího pokoje za rodiči. „Mami, kolikrát ti mám říkat, že nejsem žádný Karlík, ale Karel, Kája nebo Káčko,“ opravil jsem ji.

Taťka mi jen napomenul, ať nejsem drzý a mamka pokračovala: „Máme pro tebe s tatínkem dárek.“

Okamžitě jsem se začal věnovat velkému balíku přede mnou. Trhal jsem balicí papír, co mi síly stačily, a ukousával jsem lepenku jako hladový tygr. Až jsem to uviděl, velký počítač! Ihned jsem se rozběhl k rodičům a s vděkem je líbal na tváře. „Děkuju … děkuju … děkuju…“ říkal jsem.

Počítač jsem hned přenesl do svého pokoje a zapojil…. a hlavně hned zapnul. Najel jsem na internet – hry a začal hrát. „Střílej, střílej!“ křičel jsem na celý dům.

Hrál jsem celé dny, týdny a měsíce… zrovna byly prázdniny, a tak jsem do školy nechodil a mohl hrát pořád, až na nějaké přestávky na jídlo, málo spánku a tak. Hrál jsem každý den. Stal jsem se na tom doslova závislý. Rodiče mě přemlouvali, ať přestanu, ale já je neposlouchal a hrál dál.

Jednoho dne mi počítač zhasl a nešel znovu spustit. Rozbil jsem ho. Marně jsem se snažil spouštět ho znovu, nějak ho opravit. Nešlo to. Šel jsem za rodiči a omlouval se. „Víš, Kájo, tohle pro tebe byla zkouška, neposlouchal jsi nás, a tak jsi na to doplatil,“ vzdychl taťka.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…

Natálie Kaštánková

„Jupí,“ vyjekla jsem, protože zazvonil školní zvonek a já se těšila domů, až zase zasednu k počítači a budu si hrát.

Po cestě domů mě málem srazilo auto, protože jsem koukala do mobilu. Konečně už jsem na autobusové zastávce, nasedám do autobusu a jedu domů. Když zastavil, málem jsem rozrazila dveře nedočkavostí. „Super, jsem doma, mamka s taťkou jsou v práci. Takže můžu na počítač,“ radovala jsem se. Ani jsem nepozdravila našeho psa, co mě vítal. Rozběhnu se, zahodím tašku a letím k počítači. Zapnu monitor. Čekám, čekám… a čekám… Konečně to naběhlo. „Měla bych si přát za vysvědčení nový počítač – rychlejší a výkonnější…“ zamumlala jsem si pro sebe, protože trpím samomluvou.

Vezmu do ruky počítačovou myš a kliknu na svoji oblíbenou hru Tetris. Je to taková hra, kde padají kostičky a vy je musíte poskládat. Hraji hodinu… dvě. Ale co to? Všechno se kolem mě začalo točit. „Néé, co se to děje?“ panikařila jsem. „Asi počítače chtějí ovládat svět,“ ječela jsem na celý barák. Najednou se otevřela obrazovka od monitoru a vcucla mne.

Kolem mne je jenom tma, jak nějaké černočerné svědomí. Přede mnou jsou dvě tlačítka PLAY a OPTIONS. Zmáčknu to první. Chvíli se nic nedělo, ale pak začala hrát hudba. Kolem mě se ohraničilo pole a na kraji bylo SCORE. Něco mi to připomínalo. Tetris,“ zakřičela jsem radostí a byla jsem ráda, že si to zahraji naživo. Ale moc velká zábava to nebyla. Když začaly padat kostky, začala jsem panikařit, běhat z rohu do rohu. Jedna kostka mě zasáhla. Zavřela jsem oči a myslela jsem, že umřu.

Ale objevila jsem se v jiné hře „Pacman“. Začala jsem se bát po zkoušce z Tetrisu. „Co se bude dít?“ Kousala jsem si strachy prsty. Najednou se za mnou objevila velká žlutá koule. Otevírala pusu a valila se za mnou, jako by mě chtěla sníst. Utíkám, co mi nohy stačí. Po chvíli, ale už nemůžu, schovám se za roh. Pacman o mně neví, nemůže mě najít. Oddychnu si. „Ale fuj, to leknutí?“ Žlutá koule je vedle mě a hned mě sní.

„To už je nějaké divné, jsem v další hře,“ řekla jsem. Ale tentokrát jsem ve hře „Snake“ a místo toho, abych byla já normální, tak teď jsem ten had. Všechno je nějaké podivné. Tak lezu… lezu… a trochu mi vyhládlo. „Z této hry si pamatuji, že musím jíst kuličky,“ zaradovala jsem se. Jednu jsem snědla a najednou „PUF“!

Jsem v další hře „Minecraft.“ Celý svět z kostek, i zvířata a lidé. Trochu mi trvalo, než jsem se naučila chodit. Našla jsem si vesnici, byla tam spousta vesničanů.. Nastal večer, šla jsem se projít, ale najednou slyším: „Bléft, mozkyy, blueft!“ Rozhlížím se kolem sebe. A za mnou jde zombie. Utíkám, i když to jde po těch kostičkách špatně. Zombie mě dohání a „chramst“…

… „Bum!“ sedím doma v křesle před počítačem a v počítači je puštěn Minecraft a je na monitoru napsáno „You are dead! Respawn or main menu!“ Kouknu se ke dveřím a tam na mě koukají rodiče z vykulenýma očima. „Co je?“ zeptala jsem se.

Rodiče mi vysvětlili, že jsem mluvila sama pro sebe, házela jsem rukama kolem sebe jako chobotnice.

Od té doby používám počítač co nejméně a jsem spíš s kamarády venku…

Viktorie Brousilová