Soutěž o krásnou knihu Hornické pohádky

Byla jedna malá anenápadná chaloupka nedaleko dolu Řimbaba a v té chaloupce žili dva malí skřítci, Světýlko a Fous.

Žili si obyčejný a klidný život. Každý den šel buď Fous nebo Světýlko pro dříví a maliny, a druhý bráška zase do dolu lámat rudu, aby měli na holé živobytí. Tak se pokojně střídali v práci, ale jednoho dne, když byl na řadě Fous, vzal košík a kárku a vyrazil do nedalekého lesa.

Byli domluveni, že musí vždy dorazit zpátky do západu slunce. Slunce ale už se klonilo k západu.... a Fous nikde. Světýlko si říká: „No, zas až tak les velký není, aby se tu ztratil …... nebo snad ano? No, ráno moudřejší večera.“Ráno Světýlko vstal celý rozlámaný, protože celou noc se převaloval a nezamhouřil oko, jak se o svého brášku bál, ale Fous pořád nikde. „Dobře tedy, půjdu a budu se snažit bratra najít, ale vezmu si kamínky a budu si s nimi vyznačovat cestu, abych také nezabloudil....“ mumlal si potichu Světýlko.

Prohledal, co se dalo, ale Fous nikde. Ale ještě si Světýlko vzpomněl, že nebyl za tím šípkovým keřem. Rychle se rozběhl, aby prohledal ten keř. A hned za keřem byl vidět Fous, jak celý nešťastný sedí a přemýšlí, kudy má jít.

Světýlko ho zabalil do své přikrývky, aby mu nebyla zima a vydal se podle kamínků, které mu ukazovaly cestu, zase zpátky do chaloupky. Od té doby proto raději chodili pořád spolu – jeden den do lesa …..a druhý den fárat do dolu..... A tak zase dál v jejich domečku zavládl klid a mír....

Jiří Beneš

Příběh, který vám budu vyprávět, je o dvou bratřích, kteří žili nedaleko dolu Řimbaba. Ano, takto se jmenoval důl, kde žili a kam chodili každý den lámat uhlí dva bratři. A ti se jmenovali Světýlko a Fous.

Každé ráno vstávali brzy, aby šli pracovat do dolu. Blízko dolu měli svůj domeček a hned vedle chodili do práce. Vždy než se rozešli, tak si bratři řekli, že kdyby se s jedním nebo s  druhým něco stalo, tak ať vezme jeho nejlepší čepičku a pověsí ji na dveře. Vždycky, když už se blížil konec dne, tak Fous už na Světýlka čekal . Světýlko byl takový pomalejší, na všechno měl vždy hodně času. Byl večer, už leželi v postýlkách a vyprávěli si, co dělali a jestli se jim nestalo něco neobvyklého.

Bylo brzy ráno a Fous už byl vzhůru, tak si řekl, že půjde do práce dřív, aby jim  udělal dobrou večeři. Probudil se i Světýlko. Hledal Fouse, myslel si, že si jen jeho bratříček někam odskočit. Čekal na něj už asi přes půl hodiny. Byli zvyklí, že než půjdou do práce, rozloučí se a popřejí si příjemný den. Světýlko se začal obávat. Šel bratra hledat před dům, tam také nebyl. Bylo spoustu hodin a Světýlko musel jít do práce. Byl už večer a Světýlko pádil domů, aby se přesvědčil, jestli už je doma Fousek. Byl tam. Světýlko si oddychnul a vyptával se brášky, kde byl, že o něj měl strach. Fous mu vysvětlil, že chtěl jít do práce dřív, aby byl dřív doma a přichystal jim večeři. Světýlko to pochopil.

Fousek Světýlkovi slíbil, že když bude chtít jít do práce dřív, tak mu to řekne..... a nebo naopak. A takhle to u nich chodí až dodnes. Bratři přece musí táhnout za jeden provaz.

Lenka Leskovcová

Permoník byl malý skřítek, říkalo se mu také skalní duch. Byl ochránce havířů a horníků. Varoval je před neštěstím, pomáhal potřebným. Obdaroval je uhlím, které se pak měnilo na zlato. Nesnášel však lakomce a lháře, ty trestal i bez žaláře. Sesílal na ně bídu, neštěstí, hlupáky nešetřil, škodil ze všech sil.

Dodnes si havíři povídají historky o permonících a dokonce se stali i hrdiny pohádek pro děti. Skřítkové to byli šikovní, schovávali se, aby je nikdo neviděl, v dole bylo hodně místa k úkrytu, staré štoly, vozíky na uhlí, skuliny ve stěnách. A tak se tito malí skřítkové schovávají stále, ale jen jejich pomoc už není taková.

Havířina už není řemeslo jako dřív a tak skřítkové už mají v dolech většinou jen skrýš.

Vladimíra Komendová