Soutěž o krásnou knihu Jak se cítíš?

S čím si děti hrály dříve a dnes

Právě máme čas zimy, a to jsou vždy dlouhé zimní večery. Sice se naskytne mnoho možností co dělat a čím se zabavit, ale někdy je příjemné se jen tak posadit s někým starším z rodiny a poslouchat jeho vyprávění o tom, jak to chodilo dříve.

Jednou, když jsem svojí babičce ukazoval nové věci, co jsem dostal k Vánocům, se zamyslela nad tím, jak dávno to je, když ona byla malá, a jaké hračky dříve měla ona, nebo dokonce její maminka – tedy moje prababička.

Když se pak o všem rozpovídala o něco více, tak jsem se dozvěděl, že moje prababička, protože pocházela z chalupy, měla jedinou hračku a tou byla její dřevěná panenka, kterou jí tehdy její tatínek vyřezal z polínka, které měli původně na topení do kamen. Tehdy sice už byly panenky, vyráběné s krásnou porcelánovou hlavičkou, ale tu si mohli dovolit jen ti, co se narodili v bohatých rodinách.

Kluci tehdy mívali plechová autíčka nebo vláčky, ale chudé děti většinou jen vyřezaného dřevěného koníka.

Moje babička pak už měla více hraček, ale s našimi dnešními se to vůbec nedá srovnat. Měla panenku se sádrovou hlavou a hadrovým tělíčkem a medvídka, který byl vycpaný koňskými žíněmi. Kočárek ji prý nechali vyrobit u truhláře, který ho vyřezal z prken, dokonce včetně koleček, a složil dohromady. Bylo to hezké a zajímavé odpoledne s vyprávěním, ale musím se přiznat, že si to už vůbec nedovedu představit.

Babička má doma ještě několik hraček po mojí mamince, ale i ty už se od těch našich dnešních liší dost, natož pak takové hračky, které mívaly děti na počátku minulého století. Chtěl bych se o tom dozvědět více, takže možná, že navštívím nějaké muzeum hraček.

Když jsem se pak zamyslel nad tím, jak se vlastně všechny hračky vyvíjely, tak jsem si uvědomil, že panenky, medvídky, autíčka, vláčky, koníky a mnoho dalších měly děti už před mnoha a mnoha desítkami let a mají je děti i dnes, jen jsou už vyrobeny z jiných materiálů, ale úplně novou hračku, kterou máme jen my – dnešní děti, jsou počítačové a digitální hry a hračky. V tom je pro nás naše doba jedinečná.

Dominik Karas

Já a můj plyšový kamarád

Jednou večer jsem ležela v posteli a přemýšlela jsem o vesmíru, o hvězdách a planetách. Zavřela jsem oči a nechala jsem si zdát sen, ve kterém jsem se chtěla něco dozvědět o některých hvězdách. Mým snem a putováním mě provázel plyšový medvídek, který vyprávěl: „Planety a hvězdy jsou ve vesmíru, jsou jich tisíce a miliony, jsou plné tepla, světla, jisker, jsou žluté, oranžové, zlaté, stříbrné, modré, také jsou velké a malé, kulaté a některé mají tvary, že je ani neznáme.

S medvídkem si letím v mýdlové bublině vesmírem a vidím tu různé planety a hvězdy, o kterých mluvil. Vidím, jak se ve vesmíru vše hýbe, točí, honí, letí, cestuje, připadám si jako na kolotoči. Některé hvězdy putují samy, jiné se ztrácejí v mlhovině a jiné mizí ve tmě. Najednou spatříme hvězdu, která vypadá jako zářivý zabalený bonbonek. Napadlo nás podívat se na tuto hvězdu, které jsem hned začala říkat bonbonová hvězdička, a tak naše mýdlová bublina letí na výlet na tuto hvězdu. Přistáli jsme na lentilkové dráze, kde nás přišel přivítat obří marshmallown. Místo podání ruky, tak jak je zvykem u nás, nás spolknul. S medvídkem jsme mysleli, že je to náš konec, ale nebyl. Marshmallovn byl takový taxík, který nás převezl do středu hvězdy, kde nás přivítal největší zástupce všech bonbonů obří bummy bear. Tento gumový medvěd nám ukázal, jak se na jejich hvězdě sladce žije a předal nám tajný kód na sladký život zářivých gumových medvídků.

Najednou jsem uslyšela lousknutí a byla jsem zpět doma ve své posteli. Uvědomila jsem si, že tajný kód máme každý v sobě a že i já žiju sladký život na krásné barevné planetě jménem Země, která obíhá okolo zářivé hvězdy Slunce, a že kolem Země si zase hraje Měsíc na honěnou. Stále si připadám jak na vesmírném kolotoči a těším se, kam mě můj plyšový kamarád vezme ve snu příště.

Nikola Zárubová