Soutěž o krásnou knihu Jak vyzrát na duchy?

7 – to je počet dní v týdnu, kdy po mně rodiče vyžadují úklid pokoje, vyleštěné nádobí a vynesené smetí.

6 – to je počet dní, kdy se ze všeho jen vykrucuji a snažím se svoji rodinu přesvědčit, že jsem zaneprázdněná ležením v posteli a koukáním do zdi.

A 5? To je počet dní, které by si asi každý rád představil někde na Hawai, kde ležíte na lehátku a do slunečních brýlí se vám odráží paprsky slunce, přičemž byste si usrkávali z denního koktejlu. No, ale pro často ne moc nadšené teenegery, mezi které náhodou patřím, strávíme těch krásných pět dní s falešným úsměvem v lavici a modlíme se, aby se paní učitelka naladila dobrou kávou a odpustila si zkoušení. Ale zpátky k věci....

* * *

Byl krásný zimní den bez stopy sněhu a já se mrzutě rozhodovala, že bych se po dvanáctihodinovém spánku mohla otočit na druhý bok a pootevřít oči.

Před sebou jsem uviděla svůj vlastní pokoj, překvapivě mi blesklo hlavou: „Co bys chtěla? Probudit se v pokoji slavného Paula McCartneyho?“ pokárala mě vlastní mysl, která se proti mně zpykla. „No, proč ne? Kdyby byl pořád mladý?“ zasmála jsem se, když mi došlo, že si povídám sama se sebou, a jak mi to přijde směšné, radši jsme ztichla.

Pomalu jsem se vyhrabala z postele a až poté si všimla, že je můj pokoj kousek po kousku uklizený. „Ehm, kdy?... Co? ...Jak? ...Já jsem přece neuklízela, myslím.... že ne?!“ zamyslela jsem se nad posledními vteřinami včerejšího večera, ale že bych si dobrovolně uklidila, nedávalo smysl. „Mami?“ zakřičím na celý pokoj, přičemž mě seřve i můj vlastní bratr. „Co je, Lindo?“ozve se mamka nazpět. „Proč jsi mi uklidila pokoj? Myslela jsem, že to musím udělat já,“ pokusím se o úsměv, aby jí mě nebylo líto a nezadala mi jiný úkol. „Já ti přece pokoj neuklidila, proč bych to měla dělat?“ zašklebila se a odešla pryč. „Tome?“ otočím se překvapeně na svého bratra. „No, na mě nekoukej, neuklízím ani u sebe,“ protočil očima a znovu začal pohledem skenovat obrazovku s fotbalem. „Zvláštní,“ zavrtím hlavou a povzdechnu si. „Alespoň, že už to nemusím řešit....“

* * *

V momentě se otočím za zvukem, jaký piřpomíná chození v dřevákách, ale za zády mi nikdo necestuje. Protáhnu si krk a vrátím se ke psaní svého blogu, do kterého si vylévám své srdíčko a poslouchám písničky Bossa nova baby od Elvise.

Zaslechnu další klapání bot a ve chvíli můj pohled směřuje za má záda. „Fajn. To se mě snad snaží někdo zabít?“ řeknu vystrašeně, jako bych čekala, že mi snad ono odpoví. Hádám, že to mám jen z hororů, na které pořád koukám. Mám halucinace? „Halooo?“ zvolám znovu do chodby, když uslyším další rachot. Jenže to už mi to nedá. Zvednu se od psacího stolu a pomalou a nejistou chůzí se dostávám ke dveřím pokoje.

„Je tady někdo?“ zakřičím znovu do chodby, ze které se ozve jen ozvěna. „Tady dole,“ uslyším mírně hluboký hlas. Srdce, které mi buší o sto šest, mě přemlouvá, ať se k nohám nekoukám, ale mozek, který nejspíš ani nepřemýšlí, mě přemlouvá k opaku. Po minutovém rozhodování se hlavou pomalu nakloním k zemi. „ AAAAAA,“ zakřičím a při rychlém couvání mi podklouznou nohy, rychle se po zadku došoupu k psacímu stolu a do ruky vezmu ořezanou tužku. „Mám ostrý předmět v ruce... a nebojím se ho použít,“ zakřičím první stupidní repliku z filmu a ruku s tužkou natáhnu před sebe. „Ty se snad bojíš, že tě odnesu? Žertuješ? Mám sotva padesát centimetrů a ty snad dva metry,“ protočil panenkama a přiblížil se ke mně. „Co jsi? Leprikon?“ řeknu s přimhouřenýma očima. „Jo, vidíš tu zelenou všude?“ usměje se a ukáže na svůj béžový kabátek s hnědými kalhotami. „Ani ne,“ pozvednu koutky rtů a pomalu, pořád vyplašená se zvednu ze země. „Tak co jsi?“ „Jsem duch, pomocný skřítek,“ hrdě se poplácal po hrudi a poté odkašlal. „A co tady děláš?“ „Uklízím!“ „A to tys mi uklidil pokoj?“ Přikývl. „A to ty mě tady děsíš?“ „S tím nemíním souhlasit, nemůžu za to, že se bojíš každého vrznutí židle.“

Takže... jmenuješ se …. jak? Popelka?“ zasměju se a on mě spraží pohledem. „Ne! Jsem Stuart...“ „Jako ta myš?“ „Ne, jako ten umělec! Stuart Sutcliffe!“ „Aha!“ Hraju si s malým skřítkem, kdo by to byl řekl. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, nikdy bych nevěřila. „No, nic, už asi půjdu....“ „Půjdeš?“ „Snad sis nemyslela, že ti budu uklízet do konce života,“ zasmál se pod vousy. „Tak trochu jsem doufala...“ „Tak to tedy ne, musíš se to taky naučit, není to nic těžkýho. Jen dáš věci na místo, na které patří …. a je to,“ zamumlal a už se chystal k odchodu. „Nojo, ale toho pohybu při tom,“ zamručela jsem a pohodila vlasy. „Prosím tě, to přežiješ,“ zavrtěl hlavou a odešel. „Já zvládnu všechno,“ řeknu ironicky a uklidím menší nepořádek, který mám na psacím stole. „Dobře, ale až tady bude ta pohroma jako včera večer, tak to nezvládnu,“ dořeknu a mé oči se otevřou. Tentokrát doopravdy. „Aa.... jen sen....“ oddechnu si a prohlédnu si uklizený pokoj. „Nebo snad ne?“

Kateřina Pirná, 8.B