Soutěž o krásnou knihu Kdybych já byl dospělý

„Tak tady seš.... Kde ses toulala, bublino?“ Neodpustil si štípavou poznámku Václav a seskočil z poklopu studny, aby mě přivítal. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že jdu o deset minut později.

„Promiň, dřív to nešlo,“ omluvila jsem se a přivítali jsme se naším běžným pozdravem. „A neříkej mi bublino.“ S nateklou tváří jsem si vyfasovala tuhle otravnou přezdívku ….a říkají mi tak už všichni.

„Už je to lepší?“

„Jo, už mě to nebolí,“ dořekla jsem to a hned se ke mně klusem řítila Marika, Vaškova sestra. a píchla mě do tváře. Bolest mi projela celou čelistí, až mě donutila položit si ruku na tvář a zasyčet. Ohnala jsem se po Marice rukou, ale ona včas uskočila.

„Kecá,“ prohodila a sedla si do tureckého sedu zpátky na své původní místo na studni.

„Co blbneš,“ sundala jsem si ruku z tváře, která mě pořád ještě bolela.

„Zkouším, jestli tě to pořád bolí.“

„Nebolí...“

„Ale bolí...“

„Nediv se, když mě do toho takhle žďobneš,“ Marika obrátila oči v sloup.

„Bolelo tě to u toho zubaře? Já na tu resekci zubu půjdu taky,“ vyzvídal Vašík.

„Co je to resekce?“ zeptala se Marika

„To, co dělali Martině.....“

„Aha,“ Marika stejně vypadala, že z toho moc nepobrala.

„Jo, ale resekce může být u všeho. Třeba resekce orgánů nebo tak....“ vysvětlila jsem jí. Marika nadzvedla opatrně jedno obočí.

„Aha.... Já myslela, že ti jen trhali zub?“

„Ne, vyřezávali mi moudrák,“ Marika se začala smát. Zřejmě se domnívala, že jsem to myslela ironicky. Když ale uviděla můj vážný obličej, smát se přestala. Chvíli se dívala do země a pak zase nechápavě zvedla hlavu.

„Co je moudrák?“ Vašík se plácnul rukou do čela.

„Karamel,“ odpověděl. Tentokrát to ironie nebyla, ale Marika to vzala vážně.

„Aha, já myslela, že to je nějaký zub. ….Jsem divná, co?“ Vašek se na ni podíval s jedním obočím nahoře. „Jo, jsi!“ Marika sklopila obličej.

„A bolela ta resekce?“ zeptal se mě Vašek.

„Ne, při zákroku vůbec ne. Spíš potom.... až večer, když vyprchaly a ta injekce.“

„Kam ti dával injekci?“ zeptala se Marika a Vašek potřásl hlavou.

„Do toho moudráku,“ odpověděla jsem.

„Počkej.....do karamelu?“ Marika vypadala ještě víc nechápavěji než před tím vyptáváním. Vaškovi došly nervy.

„Moudrák je zub! Chápeš to? To s tím karamelem, to byla ironie!“

„Ahá. A kde ten zub je?“

„Úplně vzadu,“ řekla jsem, „rostou ti, až když máš všechny mlíčňáky vypadaný.“

„Aha.... co je mlíčňák?“ Vašík sklopil hlavu a zabořil jí do své dlaně.

„Karamel....“

Kateřina Beličková

Jako každý víkend kráčím ulicemi a okolo řeky. Nechodím ale sama! Mám s sebou svého pejska Azora. Je rychlý, mrštný, i když je velmi malinký. Má velké uši a čmuchá na každém rohu něco dobrého k snědku. Musím s ním zahnout za různé stromy, aby vykonal to, co si každý dokáže představit. Chodíme tudy cestou k babičce Božence. Azíkovi se u bábrle líbí. Má doma totiž velké množství pamlsků pro hafany. Jednoho dne musela bábi jít naproti nakoupit do supermarketu. Už se mi ústa rozplývala, až opět ochutnám babiččinu omáčku. Měla jsem velký hlad, takže než babička odešla, šla jsem ještě nakouknout do spíže, jestli by se tam pár laskomin nenašlo.

Kouknu na kompot s hruškami, broskvemi, jablky..... a hle!

Za krabicí s lískovými ořechy něco šustí. Co to asi může být? Co tam zapadlo. V hlavě se míhají samé dobrůtky – čokoládička, sušenčičky..... už vidím čokoládavý bonbon, který se na mě směje svými pozlátkovými zoubky..... nebo... že by to byly staré pohledy od dědečka? Ztracený dopis od pošty?....... Ne ne, tohle bylo něco mnohem zajímavějšího.

Nechci se hrabat v cizích věcech, tak zavolám na bábinku, která se právě vrátila s naditými taškami. Koukne se a oči se jí rozzáří jako drahokamy. V tu chvíli poznám, že jsem našla věc, co babička už dávnou dobu hledala. Má na krajíčku a chce brečet, kouknu jí do očí a obejmu ji. Chci zastavit její pláč, tak rychle vezmu dopis a otevřu ho. V tom okamžení poznám psaní, které jsem před pár lety, bylo mi tak osm roků, babičce napsala jako omluvu za své chování, které babičku na delší čas rozesmutnilo. Přesně si už nepamatuji, co jsem provedla, ale vím, že to babičku velmi dlouhou dobu mrzelo.

Srdce se mi rozbušilo. Nevěděla jsem, co dělat. Asi chcete vědět obsah dopisu. Tak pozorně poslouchejte. Klidně si můžete vzít i ponaučení.....

Psala jsem svým tehdy ještě kostrbatým písmem, papír ozdobený ohromnou modrou kaňkou, jak mě neposlouchalo plnící pero a dělalo si své ornamenty podle libosti.

Moje nejmilejší babičko, píšu Ti jako někdo, komu na tobě záleží a vždycky tu pro Tebe bude. Nejraději bych s Tebou byla každý den, ale to jsou jen sny. Alespoň bych si přála za Tebou jezdit o víkendech a potěšit Tě svou návštěvou, ale nestíhám to. To víš, škola! Proto mi prosím dovol, vyjádřit všechnu svou lítost a omluvu alespoň tímto dopisem. Zároveň bych se chtěla omluvit a doznat se k tomu, jak jsem se k Tobě minule chovala. Částečně je to i moje chyba. Snad by i ten čas šel nějak uspořádat. Přesto doufám, že mi odpustíš a budeš mě v blízké době očekávat s radostí a úsměvem na tváři. Víš, že Tě mám moc ráda a nemusím Ti to snad opakovat, přesto Ti to chci připomenout a ujisti Tě o tomto tvrzení, které je pravdivé. Jsi moje vlídná a usměvavá vrba, jež mi vždy poradí a pomůže. Někdo, komu se můžu svěřit a on mě vyslechne. K tomu všemu se mi snažíš ve všem vyhovět, a když k tobě přijedu, hostíš mě jako hotový regiment.

Děkuji Ti za všechno, co pro mě děláš a že mě podporuješ v mých zájmech, zálibách a ve všem, co je mi drahé. Doufám, že se brzy shledáme – ať už u Tebe doma, nebo u nás.

Těším se na Tebe s láskou Tvá milující Kačka.

Toto je obsah dopisu pro babičku. Společně jsem jej s babičkou dočetla a nechci prozrazovat žádné tajemství, ale mám pocit, že byl trošku navlhlý.... asi od našich společných slzí....

Doufám, že se babičce už nic jiného neztratí. Když tak ...já jí to určitě zase najdu.......

Kačka Běličková

Když mi bylo asi 8 let, jela jsem poprvé bez maminky na hory pouze se strýčkem Ondřejem a spoustou jeho a cizích dětí a dospělých.

Byli jsme na moc krásném místě v oblasti tří údolí, kde je možno lyžovat na mnoha kilometrech sjezdových tratí. Proto bylo potřeba udělat nějaká opatření pro případ, že se někdo z nás ztratí. Měli jsme domluvené místo nahoře v iglú, kde se budeme pravidělně scházet, a každé z dětí dostalo strýcovu firemní vizitku s čísly mobilu i do práce s poučením, že máme někoho požádat, aby mu zavolal.

My děti jsme si to užívaly a často jsme zlobily jako čerti. U mě byl v tu dobu problém s jídlem. Nejedla jsem skoro nic a vypadalo to, že žiju ze vzduchu. Maminka na to byla zvyklá, ale strýček propadl panice, že brzy už nebudu mít z čeho žít, tudíž zemřu. Moje hodinové vysedávání u večeře těžko snášel a byl čím dál tím zádumčivější. V poledne jsme já a bratranci na sjezdovce nechtěli nic jiného než hranolky s kečupem. Trvali jsme na tom, že každý musí mít vlastní porci. Byl to hrozný pohled na strýčka, jak do sebe souká třetí porci hranolků, pod vlivem ceny, kterou za to všechno zaplatil, zatímco my odcházíme každý se třemi hranolky v žaludku.

Po jednom takovém vydařeném obědě, který stál jako večeře v luxusním hotelu v Praze, strýc Ondřej otráveně nazul lyže, odpíchl se a byl pryč. Bylo to v polovině týdne, myslel si, že už víme, kam se dát. Kluci odjeli za ním, než jsem se stačila vzpamatovat, a já jsem zůstala na kopci sama. Začala jsem sjíždět, ale najednou se sjezdovka rozdvojovala a já si ne a ne vzpomenout, kam mám jet. Přitom chyba by znamenala, že dojedu do úplně jiného údolí. Začala jsem zmatkovat. Vůbec mě nenapadlo, že můžu sjet kamkoliv a zase vyjet k iglú.

Na křižovatce byl kiosek a okolo stolů plno lidí. Řeknu někomu, ať zavolá strejdovi na mobil. Ale jak to mám udělat, když švýcarsky neumím. Chodila jsem okolo lidí a poslouchala, jak mluví. A měla jsem štěstí. U jednoho stolu seděli manželé a právě se zlobili se svým synkem, který chtěl třetí coca colu. Podstatné bylo, že mluvili česky. Ani teď jsem však nezvolila jednodušší cestu požádat o pomoc, ale začala jsem hlasitě brečet, abych na sebe upozornila. To se stalo a mohla jsem začít rozhovor. Předala jsem vizitku se žádostí o telefonát a oni se hned snažili mi pomoci. Pán vytáhl svůj mobilní telefon a vytočil číslo. Bohužel zvolil tu složitější variantu a zavolal do Prahy do firmy, kde mu sdělili, že šéf tam není, neboť je ve Švýcarsku. A tak se strýc Ondřej v iglú dozvěděl z Prahy, že jsem ztracená 100 metrů pod ním na křižovatce.

Večer byla bojová hra. Chodili jsme sami po tmě v lese a dospělí doufali, že už se nevrátíme.....

Johana Seidlová

Rodina je tam, kde máme zázemí, kde tatínek a maminka se starají, abychom měli co jíst, kde spát, co si obléci, ale také se starají o naši zábavu. Berou nás na různé akce jako jsou poutě, jarmarky, výlety do ZOO, ale taky návštěvu kulturních památek nebo jen tak do přírody. Rodina jsou i sourozenci, kteří nám pomáhají zvládat těžkosti a jsou pro nás oporou. Ovšem nesmíme zapomínat ani na babičku a dědečka, ti jsou důležití, protože když jsme nemocní, tak maminka s tatínkem mohou chodit do práce a stará se o nás babička, nebo nás ráno vypravuje do školy a do školky. O prázdninách nás berou s sebou na výlety, na koupaliště nebo si s námi jen hrají. Jejich povídání bývá velmi zajímavé a hodně se od nich dovídáme a naučíme. Proste všichni dohromady jsme jedna velká šťastná rodina.

Vladimíra Komendová