Soutěž o krásnou knihu Kniha bouří

Co nejvíce miluji na létě? Když odpovím, že je to déšť, hodně lidí si myslí, že je to jen vtip, ale ono to tak opravdu je. Procházet se v letním dešti je pro mě krásný zážitek.

Déšť pomalu pouští slzu za slzou a ty padají na mé oblečení. Najednou se zamyslím: „Jak to vůbec vypadá v nebi?“ Mračna se rychle pohybují a já se jen vznáším v myšlenkách. Jsou nahoře andělé, kteří ždímají mrak za mrakem a pouští ty kapky vody k nám na zemi... nebo jsou to jen báchorky? Tyhle otázky asi nikdo nikdy nezodpoví, ale v mé hlavě zůstanou napořád.

Kapky mi připomínají pláč smutného a zrazeného srdce. Je to jedna velká sprcha vzpomínek, na které nikdy nechci zapomenout, příroda, jako by se probouzela pod tím návalem deště. Nejdu se schovat, abych nezmokla, právě naopak, utíkám rychleji deštěm s otevřenou pusou dokořán, aby mi kapky padaly rovnou do pusy.

Začíná mi být zima. Jsem promoklá, ale šťastná tou náhlou svěžestí.

Kateřina Beličková

Minulé léto o prázdninách jsem jel na pár dní ke své tetě na Vysočinu. Má syna Martina, který je o rok mladší než já a společně se vždy hodně nasmějeme.

Toho dne jsme si s Martinem říkali, že by bylo dobré zažít nějaké dobrodružství. Rozhodli jsme se v noci spát pod stanem na zahradě u jejich domu. Teta upozornila, že hlásí déšť a bouřku, ale nás to neodradilo a naopak se to zdálo jako dobrá zpráva. Celé odpoledne zabrala stavba stanu, a když jsme dovnitř nosili všechny potřebné věci – deky, spacáky, baterky atd..... nebe se zatáhlo a začal foukat vítr. Upekli jsme si buřty a teta ještě naposledy dala na výběr – spát doma, nebo dobrodružství pod stanem v dešti. Bylo to jasné! Zapnuli jsme se uvnitř stanu, zalezli do spacáků a vyprávěli si historky. Když jsme se dost nasmáli, zhasli jsme baterky a šlo se spát. Ještě jsem ani nezačal usínat a najednou byl slyšet nějaký hukot. Postupně sílil a Martin na mě ve tmě šeptal: „Co to je? Zní to dost divně....“ Sotva to dořekl, zablýsklo se a na stan se spustil obrovský liják. Nebylo slyšet ani slovo, rychle jsme rozsvítili baterku a posunky se domlouvali, co máme dál dělat. Liják byl obrovský, blýskalo se a Martin se bál. Říkal jsem si, musím být statečnější než mladší kamarád. Déšť trval asi hodinu, a když ustal, posvítil jsem na Martina, který ležel zachumlaný ve spacáku, a zjistil jsem, že spokojeně spí jako nemluvně.

Dodnes nepochopím, že mohl při takovém silném hučení a bubnování jen tak usnout......

Adam Krov