Soutěž o krásnou knihu Kryptoportál

William se prudce otočil, když za sebou zaslechl zvláštní zvuk. Ve tmě, která se náhle v místnosti objevila, rozpoznal siluetu malého stolku, na kterém něco slabě blikalo.

„C.. c.. co je to?“ zeptal se vystrašeně do ticha. Hned sebou ale polekaně škubl, když zaslechl ozvěnu svého hlasu. Nervózním krokem se vydal ke stolu. Jak se blížil ta věc, která tam ležela, blikala jasněji a William si všiml, že se to začíná mírně třást. Kniha, jak záhy poznal, sebou škubala a zevnitř se ozývaly zvláštní zvuky. William došel až k ní a chytil knihu do ruky. Ta se okamžitě uklidnila. Will s ní vyšel na světlo. Na hřbetě se vyjímal nápis ve zvláštním jazyce. Najednou se chlapec svezl na kolena, a tak knihu upustil. Přitiskl si prsty na spánky. „Už ne … prosím!“ zaúpěl a hned začal kvílet bolestí. Tyhle záchvaty měl čím dál častěji. Vždycky při nich slyšel záhadné hlasy a neskutečně ho rozbolela hlava. Po chvíli se kvílení změnilo na bolestný křik, znamení, že je to horší než kdy dřív. Proč se tyto záchvaty objevují vždy, když se jen přiblíží k té budově před ním? Tato otázka ho trápila už dlouho, ale doteď nenašel tu správnou odpověď…

Šárka Náhlíková

Jednoho dne šel se William podívat na půdu. Když vyšel pár schodů a otevřel dveře, vypadalo to tam jako před rokem, ale jedna věc tam byla jiná. Uprostřed půdy stálo něco jako skříň, která měla přes celé dveře zip.

William začal vyprávět: „Chtěl jsem se podívat, co v ní je. Moc mi to zajímalo. Už jsem se blížil k otevření a v tu chvíli volá mamka, abych šel k večeři. Nechtělo se mi opustit půdu, ale řekl jsem si, že se půjdu podívat po jídle. Po večeři jsem šel do podkroví a nakoukl do zvláštní skříně. Otevřel jsem ji, najednou cítím, jak mě nějaká energie tahá dovnitř. Neměl jsem šanci se udržet a skříň mě slupla jako bramboru. Objevil jsem se na nějaké cizí planetě, všude pobíhali kryptolové – už jsem o nich něco slyšel. Přivítali mě a posadili do křesla. Řekli mi, že tady můžu zůstat jen pět minut a pak mě budou muset poslat domů. Uběhlo pět minut a byl jsem doma. Na internetu jsem se něco snažil najít o kryptolech, ale moc jsem toho nenašel. Mezi obrázky byl portál, který máme na půdě. Jmenuje se kryptoportál. Byl jsem rád, že takový máme doma zrovna my.“

Adam Karásek

Přede mnou se zjevil portál, problikával a jiskřil zeleným světlem. Vlétali do něj podivné krystaly a vždy přitom vydávaly vysoký pištivý tón a mně se v hlavě objevovaly obrazy podivného světa s modrým sluncem a dvěma měsíci a ozývaly se hlasy, které mě k sobě vábily. Skrz portál jsem viděl obrysy cizího světa. Natáhl jsem ruku do portálu okolo mě se rozprostřela zelená mlha a před očima se mi začaly dělat mžitky. Mířil jsem do míst, na které nikdy nevkročila lidská noha. Aspoň to jsem si myslel!

Martin Kačírek